Představte si starého zkušeného politického matadora, který má už dávno po sezóně, ale v těžkých časech se vrátí a přijme nevděčnou roli zachránce, aby uklidil ekonomickou spoušť, kterou v kdysi prosperující zemi způsobila kombinace nezaviněné smůly, jež se potkala s bizarní politikou a čiročirým populismem. Tak by se dal popsat příběh Ranila Vikremesingheho, sinhálského politika a čerstvě poraženého kandidáta na srílanského prezidenta. A také jako připomenutí, že v politice bývá velmi málo vděku. 

K uklízení toho bylo na Srí Lance dost. Ilustrací naprosté nekompetence budiž třeba zákaz dovozu hnojiv a herbicidů, který měl jedním vrzem ušetřit 400 milionů dolarů na nákladech za jejich dovoz, ekologizovat zemědělství a ozdravit národ. Nikoli postupně, během třeba deseti let, ale přes noc. Dopadlo to katastrofálně. 

Co mohlo následovat jiného než neúroda potravinářských i exportních zemědělských komodit, jež ještě zesílila propad, který nastal poté, když pandemie vynulovala příjmy od zahraničních turistů. Veřejné finance byly dlouho nahlodávány populismem, nekompetentním vládnutím a zřejmě také tvorbou individuálních penzijních plánů kleptokratického rodinného klanu Radžapaksů, který na Srí Lance vládnul od roku 2005.

Ten v dobách největší slávy ovládal většinu veřejných prostředků prostřednictvím obsazení nejdůležitějších úřadů od prezidentského přes premiérský až po ministerstvo financí, obrany a hospodářství. Právě Radžapaksové, pocházející z jihovýchodu ostrova, na svůj region jako dobří rodáci nezapomněli a přišli s řadou projektů financovaných a postavených v rámci slavné Hedvábné stezky Číňany. Výsledkem je například letiště, kde nejsou k vidění turisti, ale zase na příjezdové cestě občas potkáte divoké slony. Nebo přístav s kontejnerovým terminálem, kde jsou kotvící lodi vzácným úkazem. Ani obří kriketový stadion či telekomunikační věž, nejvyšší v Asii, nebyly zadarmo. Proti narůstajícím dluhům nešly skoro žádné příjmy. Nakonec Číňani část nesplácené infrastruktury převzali do vlastní režie. 

Není divu, že vinou této hospodářské politiky se kupily problémy, až devizové rezervy v centrální bance klesly v koncem jara 2022 na pár milionů dolarů, takže nebylo ani na pohonné hmoty a základní léčiva. Stát zbankrotoval a lidi, jejichž skrovná životní úroveň se zhroutila, vešli do ulic. 

Klan, který zemi přivedl k prvnímu státnímu bankrotu v dějinách tohot ostrovního státu, byl nucen vyklidit pozice a prezident Gotabaja Radžapaksa raději uprchnul ze země. 

V pokročilé fázi chaosu se v květnu 2022 vrací na scénu starý politický harcovník Ranil Vickremesinghe a přebírá post „krizového premiéra“, ale jak se země propadá čím dál hlouběji do hospodářského rozvalu, je parlamentem jmenován i prezidentem, ministrem obrany, ministrem financí a ministrem pro technologie v jedné osobě. Takto vybaven brutálně osekává rozpočtové výdaje i privilegia, čistí legislativu zaplevelenou ekonomickými nášlapnými minami. Podaří se mu přesvědčit Mezinárodní měnový fond, že udělá taková opatření, která umožní jeho krizí zmítané zemi čerpat skoro tři miliardy dolarů mimořádných půjček. To zpětně pomáhá i zároveň nutí vyjednávat s domácími i zahraničními věřiteli dohodu o odpisu části jejich pohledávek a restrukturalizaci jejich zbytku.

Když jsem tam loni přesně touhle dobou strávil pár dní přednáškami o restrukturalizaci bank a firem pro srílanské ministerstvo financí, byla už inflace pod kontrolou, devizové rezervy se díky oživení turistiky a půjčce od MMF dostaly z nejhoršího, a kurz rupie se stabilizoval. Ekonomika začala růst, za první pololetí tohoto roku o pět procent.

Pár dní před zářijovými prezidentskými volbami se Vickremesinghemu podařilo dojednat dohodu s držiteli dluhopisů ze zahraničí, což je mimořádné obtížný úkol. Jeden by očekával, že prezident–zachránce má vítězství ve volbách „ložené“, a vděčný národ nezapomene, z jaké bryndy zemi vytáhl. Houby s octem, přátelé: Ranil Vickremesinghe skončil se 17 procenty třetí na bedně. A aby to bolelo ještě víc, na čtvrtém místě skončil syn Mahindy Radžapaksy, který stál na začátku i konci toho marasmu. Zbývá říct, kdo vyhrál: komunista, věřící marxista-leninovec, který prý už nechce revoluci a slíbil, že lidem vrátí, co jim bankrot vzal.

Věnováno Miroslavu Kalouskovi.