Od okamžiku, kdy německý deník Die Welt před pár dny zanaříkal nad Českem jako nad nemocným mužem Evropy, roní v Praze slzy kdekdo a všemi médii i proslovy slovutných ekonomů zní, že se náš ekonomický model vyčerpal. Přitom zrovna ze strany německého listu připomíná takové tvrzení bacilonosiče, který se pošklebuje spolubydlícím, že pořád marodí.

Jistě. Česká ekonomika se ve třetím kvartálu opět smrskla o 0,3 procenta oproti předcházejícím třem měsícům. Jenže německá se smrskla taky. Byť jen o jednu desetinku procenta, což ale v praxi znamená, že kdybychom za onen kvartál vytvořili o nějakých směšných patnáct miliard větší hodnotu, byli bychom na tom stejně. 

A podobně nemocná je celá Evropská unie. Výrazného růstu nad jedno procento HDP dosáhlo jen Polsko a Kypr. Evropa prostě zaostává. A to nejen letos nebo loni. Poslední krize jen zviditelnila to, co se děje už léta. V červenci to obsáhle zmapoval americký Wall Street Journal a konstatoval: „Podle údajů Mezinárodního měnového fondu vzrostla ekonomika eurozóny za posledních patnáct let v dolarech o šest procent, zatímco ekonomika USA o 82 procent.“ 

Za poslední čtyři roky, tedy od předcovidového roku 2019, navíc spotřeba Evropanů klesla o jedno procento, zatímco Američané přidali devět procent, což musí být někde vidět.

Regulace místo volného trhu

Česko tak samo o sobě žádným nemocným mužem Evropy není, jen se v posledních letech zařadilo mezi běžné, málo výkonné evropské ekonomiky. A ten původní porevoluční model ekonomiky se nevyčerpal, ale byl zničen a nahrazen unijně kompatibilnějším. 

Český model totiž nespočíval, jak jsme dnes a denně přesvědčováni, pouze v levné pracovní síle, která časem podstatně podražila. Především šlo o respektování volného trhu (bezpochyby se obrovsky rozšířil po vstupu do EU), vysokou smluvní volnost, velmi omezené regulace podnikání i – v původním slova smyslu – liberální pracovní právo. To vše bylo doprovázeno postupným snižováním daňového břemene.

To ale skončilo. Tržní ekonomika je svázána obrovským množstvím regulací, z nichž ty zelené jsou nejdražší, ale nikoli jediné. O alokaci kapitálu nyní dominantně rozhoduje bobtnající systém dotací z evropských i tuzemských fondů. Místo tržních signálů fungují programy sestavované úředníky bez odpovědnosti. Banky vyřadila ze hry o růstové projekty taxonomie posílená o systémy ESG.

Nekonkurenceschopná Evropa

Trh práce spolehlivě znehybnila kombinace sociálního systému a pracovního práva narýsovaného dle evropských pravidel (a ještě vylepšeného tuzemskými socialisty). Stavební řízení si vytrvale vylepšujeme tak, že se po každé novele zákona prodlouží. A daně už také začínají růst a v budoucnu ten růst určitě ještě zrychlí.

Hlavně ale Green Deal pojistil vysoké ceny energií, které dělají tradiční průmysl v mezinárodním srovnání nekonkurenceschopným. A zde jsme zejména „vděční“ Němcům, v jejichž cenové sféře jsme a budeme, za to, že nám – oběma dohromady – jejich politika zajistila prvenství ve světových tabulkách energetické drahoty. Země, jejichž energetické soustavy jsou propojené s německou v podstatně menší míře, jako třeba Polsko, mají ceny citelně nižší.

Stagnace adoptovaná z EU

V těchto podmínkách jsou všechny řeči o „restartu ekonomiky“ směšné. Ano, až příští rok poklesne inflace a zvednou se reálné mzdy, vzroste i spotřeba a česká ekonomika se vrátí k nějakému růstu. S vysokou mírou pravděpodobnosti bude tento růst vyšší než německý, protože stále máme tu levnou pracovní sílu. Pořád ale bude rachitický a bude střídán obdobími poklesu. 

Stagnaci budeme zažívat dlouhodobě. To je normální vlastnost současného modelu ekonomiky. Nikoli našeho, našimi hlavami vymyšleného, ale námi povinně poevropsku adoptovaného a mnohými, bohužel, nepochopeného ve svých důsledcích.