Jeden příběh se odehrává v hutích Liberty Ostrava, druhý v Dolní Lutyni na Karvinsku, kde v místním referendu 2176 z 2472 hlasujících občanů (88 procent) zavázalo radnici, že má projektu gigafactory za 200 miliard korun s příslibem vzniku sedmi tisíc pracovních míst bránit podáváním připomínek. 

Nejdřív k Liberty. Jsou vzácné chvíle, kdy lze vládu pochválit za to, že něco neudělala. V tomto případě za to, že nechtěla hodit záchranné lano Liberty Ostrava, dokud tam bude Sandžív Gupta předvádět, jak si představuje práci ocelářského magnáta. Kdo čtete Hrot, víte, že jsem jeho představám na záchranu ostravských hutí nedával mnoho šancí, už proto, že nedokázal udělat ten první krok, a sice vrátit do podniku peníze z vnitropodnikových půjček. Pád Liberty do insolvence je jistě pro zaměstnance nepříjemný, ale je klidně možné, že část z nich najde uplatnění v podstatně zeštíhleném byznysu. Vzhledem k tomu, že paralelně s tím dochází k zásadnímu útlumu těžby uhlí (v roce 2026 skončí nadobro), máme tady příběh zásadní restrukturalizace průmyslového regionu jako vyšitý.

Co uhlí a ocel nahradí? Jeden by se domníval, že jestli se má stát starat o to, aby investičními pobídkami někam zahraniční investory přilákal, pak tedy právě do regionů postižených strukturální změnou.  

Jednou z možností je právě i výstavba gigafactory na výrobu bateriových článků pro elektromobily v Dolní Lutyni. Karvinsko pravidelně obsazuje první místo s nejvyšší nezaměstnaností v republice, ale kdo by na základě toho očekával, že zde budou před každým investorem rolovat červený koberec a umetat mu cestičku, velmi by se mýlil. 

V sousedním Polsku a v Maďarsku se už usadilo více firem, které obě země proměnily v globálně významná centra výroby baterií pro elektromobily (mimo Čínu), obě plánují stávající kapacity ještě rozšiřovat a upevnit si postavení na evropském trhu. Koneckonců, baterky představují 30 až 40 procent nákladů na výrobu elektromobilu. Taková gigafactory typicky zaměstná tisíce lidí a o jejím umístění na svém území stojí i nejvyspělejší země včetně USA a Německa.

Hlavně nic neměnit  

Není to jediný příklad toho, že v Česku existuje zvláštní zacyklení, pokud jde o lokalizaci investic, které potřebujeme, ale které v dotčených místech velmi často narážejí na odpor. Jsme mnohem kreativnější národ, pokud jde o obstrukce, než pokud jde o fígle, jak zvednout růst. Nějak si nedokážeme propojit fakt, že bez nových projektů se z místa nepohneme. Pokud náhradou za chřadnoucí obory nepřijdou nové, dynamické, ekonomika poroste pomalu, nebo bude dokonce klesat. Stejně poznamenané budou příjmy. 

Co je v Dolní Lutyni, najdeme ale i jinde, a hlavní město je toho příkladem. Velký okruh okolo Prahy je pravděpodobně nejdéle plánovaným v Evropě, přitom o jeho potřebnosti nemusíte přesvědčovat kohokoli na Spořilově, ale naráží na odpor všude tam, kudy povede. Ze všech dopravních staveb bude mít tahle nejvyšší návratnost, a to i při nehorázně předraženém výkupu pozemků. 

Nedivme se proto, že rosteme pomalu. Kdo chce růst rychle, musí uvažovat jinak, v kostce řečeno přistřihnout hnutí NIMBY (z anglického Not In My Back Yard – „ne na mém dvorku“) křídla. V demokratických zemích je to samozřejmě složitější než v zemích typu Číny, ale najdete bezvadně fungující demokracie, které nenechají ekonomický rozvoj ovládat obstruující menšinou. Například plány územního rozvoje na úrovni měst a obcí, pokud nejsou adekvátně vypracovány, může převzít někdo o jednu až dvě úrovně výš a dopracovat je. Další princip je územní rozvoj definovaný podle pravidel, který omezuje diskreci lokáních samospráv a prostoru pro procesní zdržování při povolování projektů jen proto, že se někomu něco nelíbí. Jinak řečeno, když je projekt v souladu s jasně kodifikovanými pravidly, může se stavět. V takto koncipovaném řízení je fikce souhlasu jeho logickou součástí. 

Půda, development, kapitál 

Rozvoj zkoušíme uplatit, výkupy při veřejném záboru pro infrastrukturu jsou za osminásobek ceny stanovené znaleckým posudkem, což je tuším největší prémie, jak stát kdekoli na světě za nestavební, typicky zemědělské pozemky platí.

Třeba Singapur to pojal jinak. Od roku 1966 vykupoval stát pozemky ve veřejném zájmu za ceny tehdejšího užití a veřejný zájem byl soukromému vlastnictví pozemku nadřazen, takže se vykupovalo do „pozemkové banky“ rychle. Dnes má singapurský stát významný zdroj příjmů z investicemi zhodnocených, od státu pronajatých pozemků (tzv. leasehold). Přístav, letiště či průmyslové zóny, ale i mrakodrapy pro dostupné bydlení vznikly na takto a za těchto podmínek státem vykoupených pozemcích. 

Koncept veřejné domény, vynucený zábor půdy ve veřejném zájmu (aniž by ale stát přeplácel kdejaké pole s řepkou), z nichž jednou budou rozvojové zóny, je vysoce politickým rozhodnutím. Většina zemí, které se chtějí posunout dopředu, vykupuje pozemky za cenu původního užití plus přiměřené prémie za rychle jednání. Naopak penalizuje obstrukce vysokými sankcemi za to, že se někdo vyvlastnění ve veřejnému zájmu, dostatečně osvědčenému, vzpěčuje.

Praha, která je v HDP per capita čtvrtým nejbohatším regionem EU, má v Česku největší koncentraci vysokých škol včetně těch s technologickým zaměřením a je mimořádně atraktivní jak z hlediska migrace domácí, tak zahraniční, řeší už od roku 2012 svůj metropolitní plán, základní dokument určující pravidla dalšího územního rozvoje. Nyní je ve fázi „vypořádávání připomínek“. Kdy proces skončí, o tom Institut plánování a rozvoje mlčí. 

Nemusíte být bůhvíjaký ekonom, aby vám bylo jasné, že když podvážete rozvoj aglomerací, které fungují jako „póly růstu“, poznamená to celou republiku. Stovky tisíc lidí musejí denně dojíždět za prací, ať již veřejnou dopravou nebo auty. Je to energeticky, ekologicky, ekonomicky neporovnatelně horší než zahušťovat město výstavbou na brownfieldech a dovolit mu růst do výšky. Představa třicetipatrových obytných věžáků je u staromilců nemyslitelná, a udělají všechno proto, aby nemohly „zhyzdit panorama“. Taková Eva Jiřičná by mohla vyprávět.

A co práce? 

O tom, že sice hodně spoříme, ale přes finanční systém a jeho regulace jen málo podporujeme tvorbu kapitálu, zejména toho rizikového, jsem psal v Hrotu před pár týdny. Takže teď se podívejme na pracovní trh a to, jak si sami brzdíme růst produktivity.

Česko je skvělá země, ale pokud jde o pohyb vpřed, předhoní nás i sumec v aspiku, natož pak Poláci nebo Maďaři (znáte ten o Čechovi a Maďarovi u otáčivých dveří, kdy je jedno kdo byl první na vstupu, protože první z nich vždy vyjde Maďar?). Mobilita zaměstnanců je tradičně velmi nízká, silně preferujeme stabilitu a jistotu práce, které Češi dávají přednost před tlakem na mzdy. Odbory mnohem raději tlačí na vládu, na minimální mzdy a škálu zaručených mezd i v soukromém sektoru, než aby s privátními zaměstnavateli vyjednávaly. Všimněte si, že v posledních letech se stávkovalo za platy a pracovní podmínky takřka výhradně ve veřejném sektoru. 

Zaměstnanci platí v mezinárodním srovnání velmi nízké daně z příjmu, ale ukrutně vysokou sociální a zdravotní daň, z níž se financují dva největší průběžné systémy – státní penze a zdravotnictví. Zaměstnanci přitom křížově subvencují kdekoho, „státními pojištěnci“ počínaje, OSVČ konče.

I lidé, kteří se jindy hrdě hlásí ke konzervativním pravicovým hodnotám, na ně zapomenou ve chvíli, když nadhodíte myšlenku plně fondových penzí pro OSVČ (co sis našetřil, to dostaneš), případně zdravotní pojistky plně odrážející zdravotní náklady na péči o živnostníky a jejich rodinné příslušníky. Vzhledem k velkorysému výdajovému paušálu, vysokým hranicím pro DPH a rozšíření daňového paušálu včetně zdravotní daně a sociálního pojistného mají OSVČ podstatně nižší daňové a odvodové zatížení. Není divu, že jich máme procentuálně dvakrát tolik jako v sousedním Německu a skoro třikrát tolik než v USA. Mírně nižší daňové zatížení odpovídající vyšším rizikům OSVČ lze docela dobře vysvětlit a zdůvodnit, ale také by mělo být jasné, jaké to má dopady na produktivitu. 

Každý, kdo studoval alespoň základní kurs mikroekonomie a teorie firmy a průmyslové organizace, ví, že všude, kde existují úspory z rozsahu, jde podpora pro mikrofirmy a živnostníky fakticky proti produktivitě. A co znamená produktivita pro hospodářský růst v zemi, která má nedostatek pracovních sil, to je také zřetelné. Obdobně je na štíru s produktivitou systém řetězení rodičovských a teprve nedávno zavedeného daňového stimulu pro zaměstnávání na částečné úvazky, který ovšem motivuje pouze zaměstnavatele, nikoli potenciální zaměstnance.

Frustrace z toho, že Polsko, kdysi podstatně chudší než Česko, se rozvíjí rychleji a bohatne, je pochopitelná, ale – neproduktivní. Nenahradí soustředěné úsilí na odstranění českých překážek růstu. Už jenom poznání, co všechno jej brzdí, včetně starých ideologických manter nalevo i napravo, může být krokem kupředu.