Bankovní rada ČNB se dál bojí inflace, přestože její pokles překonává očekávání. Dnešní snížení úrokových sazeb o 0,25 procentního bodu podle většinového očekávání je jakýmsi přechodem z razantního klesání k přistání na neutrální úrokové hladině, která je nicméně stále hodně daleko. Základní úrok 4,5 procenta při dvouprocentní inflaci je stále velmi restriktivní a brzdí ekonomiku. A zřejmě ji brzdí více, než by bylo nutné, a hlavně bude ji brzdit déle, než je žádoucí. Na podzim se inflační čísla možná dostanou až nad tři procenta, ale bude to jen technická záležitost daná vysokou srovnávací základnou. Nějaký poptávkový šok na obzoru skutečně není, jakkoli třeba vláda zvedne státním zaměstnancům mzdy nad očekávání. A ekonomika je studená jak pivo ze starého pivovarského sklepa.

V druhém kvartálu se podle posledních čísel moc nepochlapila. Mezičtvrtletní růst 0,3 a meziroční 0,4 procenta je mizerný výsledek, jaký nikdo loni nepředvídal. Je to sice první odhad, který se bude ještě upravovat, ale ty úpravy v poslední době míří spíše směrem dolů než vzhůru. Za celý rok nyní optimističtí analytici předpovídají, že ekonomika dosáhne růstu kolem jednoho procenta. Na začátku roky byly předpovědi minimálně o půl procentního bodu vyšší a rozpočet sestavovaný podle prognóz z podzimu loňského roku počítá dokonce s dvěma a půl procenty. 

O to, že se dál nepropadáme, se zasloužily především domácnosti, které už přestalo bavit škudlení a začaly zase nakupovat. Průmysl dál skomírá – nejčerstvější data o náladách jeho manažerů ze statistického šetření PMI ukazují nejhorší očekávání od začátku roku. A to ať už jde o samotnou výrobu nebo přicházející zakázky, zejména ze zahraničí. 

V tom srabu totiž nejsme sami. Ani Evropa nějak neexceluje a eurozóna vykázala ve druhém čtvrtletí stejný mezikvartální růst jako Česko. Pro nás klíčové Německo je na tom ještě hůře. Poté, co v prvních třech měsících přidalo dvě desetinky procenta, v těch druhých zase o desetinu kleslo. Obecně platí, že země více závislé na světovém obchodu, tedy sever Evropy, jsou na tom hůře než jih, kde se více spoléhají na svou vlastní spotřebu a těží z úrokových sazeb společné měny, která jsou momentálně pro jejich ekonomiky nastaveny poměrně vysoko, zatímco pro německou ekonomiku by to chtělo s těmi sazbami pořádně pohnout dolů. 

Vytrvalost a úpornost nízké poptávky, nebo spíše nízké konkurenceschopnosti tradičních vývozních premiantů ale naznačuje, že problém je hlubší. Souvisí nepochybně s cenami energií, které sice za poslední rok klesly, ale pořád jsou ve srovnání s USA a Asií násobné. 

Ale měli bychom popřemýšlet i o jiných faktorech poklesu konkurenceschopnosti. Od covidu v Evropě významně vzrostla role dotací, zejména z unijní úrovně. Směřují především k cílům Green Dealu, ale nejen k nim. A dotační politika zcela nepochybně ovlivňuje zásadně investiční rozhodování privátních firem, které peníze zadarmo nikdy nenechají ležet na zemi. Ve spojení s taxonomií a ESG, kdy už ani v bankách nerozhoduje návratnost projektu, nýbrž veřejné blaho, to má ekonomika pak těžké, což pamětníci plánované ekonomiky vědí. 

Investice směřují spíše do zelených projektů a zajištění energetických zdrojů než do potřebnějších věcí – modernizace technologií, snižování nároků výroby, nedostatkové pracovní síly, zavádění inovací a technologií budoucnosti a podobně. Ale i třeba do vývoje technologií skladování energie, nebo jiných klimaticky prospěšných programů, které se najednou někde vyskytnou, ale než se v Evropě protlačí do dotovaných programů, budou USA a Čína zase o kus napřed. Jen v Česku má do roku 2030 natéct do dávno naplánovaných klimatických projektů z kapes občanů, firem i státu tři a půl bilionu korun, které pak pochopitelně budou chybět jinde – tam, kam by měli jít, kdyby o nich rozhodovali lidé, kteří ty peníze vydělali, a ne úředníci a politici. 

Vytlačování privátních investic v takovém rozsahu politickými rozhodnutími nemůže dlouhodobě zůstat bez následků v konkurenceschopnosti a prosperitě žádné evropské země. To samozřejmě neznamená, že by nám rychlejší snížení momentálně asi světově rekordních sazeb centrální banky v našem srabu alespoň na chvilku nepomohlo. I na konci roku budou někde kolem 3,75 procenta a na neutrální tři procenta se dostanou možná za rok. Chtělo by to více optimismu.