Byznysové časopisy milují sestavování žebříčků z jednoho prostého důvodu – čtenáři je mají rádi a firmy se v nich rády umisťují. Býti obrem, ať již z hlediska tržní kapitalizace, z hlediska tržeb, nebo dosažených zisků, je koneckonců znak úspěchu. Dokonce i berňák má velké společnosti rád, pokud mají doma i daňový domicil a zisky přiznávají. Vždyť z hlediska efektivity výběru daní je jednodušší soustředit se na velké než to sbírat po tisícovkách. Nemluvě o tom, že i v předcovidových letech polovina firem nezaplatila ani korunu na dani z příjmů.

V Česku podniká (včetně „ičařů“) asi 2,9 milionu subjektů, ale DPH platí jen osmnáct procent z nich, zbytek se oficiálně nedostane přes hranici jednoho milionu korun ročně. Česko je tak zemí s velmi vysokým počtem osob, které podnikají jako fyzické osoby nebo působí ve vlastních mikrofirmách (do devíti zaměstnanců), případně v malých podnicích do 25 zaměstnanců.

Doporučení OECD

Vysvětlení můžete hledat různá, ale zřejmý je vliv daňové zátěže, která je včetně sociálního a zdravotního pojištění v případě OSVČ výrazně nižší než v případě zaměstnanců. Na tento fakt poukazují nejen odboráři a levicové strany, ale pravidelně se objevuje i v přehledech české ekonomiky vydávaných Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Její doporučení zní, že tento rozdíl v daňové zátěži je zapotřebí snížit, což je představa, jež se ani trochu nelíbí živnostníkům, kteří fungují pro velké firmy jako flexibilní dodavatelé, najímaní podle stavu poptávky.

Z hlediska podílu na vytvořené přidané hodnotě je podstatné, že podíl velkých firem nad 250 zaměstnanců je v podnikatelské sféře v Česku nižší než evropský průměr. Podle Eurostatu představoval necelých 44 procent, i když na celkové zaměstnanosti se podílely jen třetinou a na počtu subjektů pouhými 0,2 procenta. Tato struktura se v čase příliš nemění, váha velkých se mírně snížila jak v Česku, tak v celé Evropě, jde však o desetiny procentního bodu. Z porovnání přidané hodnoty se zaměstnaností je zřejmé, že existuje velmi výrazný podíl v přidané hodnotě na pracovníka. Ostatně kdyby tomu tak nebylo, odpadl by nejsilnější ekonomický důvod pro existenci velkých firem – úspory z rozsahu.

Miroslav Zámečník

Úspory z rozsahu rychle rostou s nástupem nových technologií, jež se opírají o „síťový efekt“, protože v internetové ekonomice klesají mezní náklady na každou prodanou jednotku. Odvrácenou stranou je tržní dominance a bohužel i nové giganty mají tendenci velmi vynalézavými způsoby zamezovat konkurenci ve vstupu do oboru, kde mají vůdčí postavení.

Ekonomická podstata nových technologií tomu nahrává, navíc se digitální služby bez koordinovaného mezinárodního úsilí špatně zdaňují. To samo o sobě by při jejich rostoucí váze a významu muselo přilákat pozornost úřadů, které mají na starost dodržování hospodářské soutěže: budoucnost diktovaná oligopoly není úplně vábná.

Jenže technologické firmy, které ovládají sociální sítě, představují nejen ekonomickou, ale také politickou sílu – kvůli šíření obsahu. Obojí je nesrovnatelné s tím, jak dokázali „hýbat světem“ velcí hráči v odvětvích industriální éry, která byla založená na úsporách z rozsahu (typicky třeba automobilky) nebo měla charakter síťových odvětví (od železnic přes energetiky až po telekomunikační společnosti). Ani závislost na finančním sektoru nebyla žádný med, jak se ukázalo poté, co jeho bilance mnohokrát překonaly rozměry malých ekonomik. Stačí vzpomenout na Island, Kypr nebo Irsko.

Nejsme v tom sami

Když si vezmeme největší v Česku působící firmu, mladoboleslavskou Škodovku, další výrobce aut a na ně napojený dodavatelský klastr, je těch pro naši ekonomiku citlivých bodů víc, elektromobilitou počínaje, dopady sdílené ekonomiky a autonomního řízení na poptávku po osobních vozech konče. Celkem představoval „automotive“ v předcovidovém roce 2019 přes devět procent HDP a skoro čtvrtinu českého vývozu, napřímo zaměstnával 180 tisíc lidí a včetně navazujících míst téměř půl milionu lidí. Škodovka byla loni čtvrtým největším plátcem daně z příjmů, Hyundai bylo na devátém místě (viz tabulka).

Miroslav Zámečník

Než propadnete obavám, vězte, že Česko ani zdaleka není jedinou zemí, na kterou boj proti klimatické změně dolehne. Vezměte si jeden z nejbohatších států, které na světě najdete – Norsko. Země vyrábí většinu elektřiny ve vodních elektrárnách, sedmdesát procent prodávaných aut je na elektřinu (díky jejich výraznému zvýhodnění), podporuje rozvojové ekonomiky masivní zahraniční pomocí. To všechno včetně velmi vysokého životního standardu má však vyloženě fosilní základ.

Ať je to závislost rozpočtu na příjmech z ropného průmyslu a těžby ropy, nebo v případě vývozu ropy a plynu na celkovém exportu, celkových investicích, a hlavně na HDP – ve všech těchto ohledech závisí prosperita Norska na fosilních palivech víc než Česko na automobilovém průmyslu. Závazek dosáhnout karbonové neutrality, tedy nulového salda vypouštěných a zachytávaných emisí, do roku 2050 je výzva jako hrom, i když výsledek nedávných voleb neznamená tvrdý odchod od ropy a plynu s okamžitým zastavením průzkumu a otvírky nových ložisek, což plánovala Strana zelených.

Miroslav Zámečník

Equinor, jak přejmenovali někdejší Statoil po jeho fúzi s ropnými a plynárenskými aktivy koncernu Norsk Hydro, ze sedmdesáti procent kontroluje norský stát. Karbonové neutrality chce Equinor dosáhnout prostřednictvím investic do obnovitelných zdrojů, výrobou vodíku (modrého, ze zemního plynu) a ukládáním oxidu uhličitého do podzemních úložišť, a to i pro jiné subjekty za úplatu (tak to alespoň uvádí ve své strategii). Připusťme, že je to technicky proveditelné, nicméně nebude to levné. A od toho je tu Státní penzijní fond (Statens pensjonsfond). Ten je znám také jako „ropný fond“, neboť od roku 1990 investoval ropné přebytky na horší časy. S objemem aktiv přesahujícím jeden bilion tři sta miliard dolarů je největší na světě a to je při odvykání závislosti na fosilních palivech k nezaplacení.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.