Kateřina Havrlant

Má dvacet let zkušeností v oblasti technologií, produktového marketingu a byznysu. Vedla marketing a týmy produktových manažerů ve společnosti Atlas.cz. Pracovala na vysokých pozicích pro Google, ve Velké Británii, v USA a ve Švýcarsku. Stop! Představte si videopřehrávač, ano, ten na kazety, kde někdo dal prst na tlačítko STOP a zmáčkl REWIND. Byla by škoda, abyste četli de facto „závěrečné titulky“ takového příběhu. Tak pěkně od začátku. Stojí to totiž za to a nikde to nezaznělo. Byl by z toho pěkný film.

Začal by třeba záběrem z dronu, který letí Podčeskoleskou pahorkatinou, pod ním se objeví malá obec Velká Hleďsebe v okrese Cheb. Střih. Úvod by byl. Ted ale sedíme v jedné velké kavárně v Praze na Evropské třídě, proti mně představitelka hlavní role, hvězda tohohle bijáku. Kateřina Havrlant.

„V Chebu jsem se narodila a moji rodiče i rodina bydleli celý život víceméně ve Velké Hleďsebi. Takže jsem prožila dětství klasicky běháním s kamarády a kamarádkami kolem paneláků. Chodila jsem na víceleté gymnázium, které tenkrát bylo první testovací. Vůbec první ročník, ano. Já jsem se narodila v roce 1979, takže to byl takový přerod, zda vůbec ta gymnázia budou takhle fungovat. Přechod z vesnické základky na víceleté gymnázium byl samozřejmě náročnější, takže jsem nebyla úplně student se samými jedničkami. Táta se mě odmalička snažil vést k různým sportům, za což jsem byla ráda, protože jsem měla spoustu přátel a byla jsem aktivní. Dělala jsem moderní gymnastiku a potom volejbal, tenis, lyže. A myslím, že mě to naučilo takovým charakterovým vlastnostem, které jsou dost důležité, a to disciplíně a rezistenci.“

Ačkoliv jako malá nevěděla, čím bude nebo nebude, toužila z té malé vesnice vyjet do světa. „Vidět svět a ideálně v zahraničí pracovat. Takže když jsem ukončila gymnázium, podala jsem si přihlášku na tři vysoké školy – humanitní studia, teologickou fakultu, kvůli studiu judaismu, a na práva.“ Dostala se na všechny tři. To jste studovala všechno najednou? zajímá mě. „Paralelně jsem se snažila nějak docházet, ale postupně to samozřejmě opadlo a nakonec jsem dodělala jen humanitní studia. Je důležité říct, že mi určitě pomohla s prací s informacemi, s daty, s tím, být schopná si je uspořádat a dohledat, mít analytický přístup. Takže z mého pohledu to bylo mnohem lepší než vystudovat ekonomiku. A k byznysu a technologiím se dá dopracovat zkušenostmi.“

Často se ptám na rodiče, logicky – buď vás k něčemu navedou, nebo se proti nim vymezíte. A pak dopadnete stejně jako oni (smajlík). „Táta byl dvacet let vojákem z povolání a pak dělal šéfa hasičů v Karlovarském kraji. Máma dělala hospodářskou kriminalitu, takže jsme měli doma policii a armádu,“ směje se Kateřina. Pro řadu z nás je tím velkým světem či branou do něj Praha. „Určitě formuje. A když sem přijdete z malé vesnice nebo malého města, je to velký svět. Pro mě byla asi rozhodující zkušenost, kterou jsem nabyla hned během prvních dvou let studia.“ Popisuje, jak spolupracovala na konferenci Forum 2000 a měla možnost potkat velká jména – jako například spisovatelku, futuristku a aktivistku Hazel Hendersonovou, Šimona Perese, bývalého izraelského premiéra a prezidenta, nebo Frederika de Klerka, jihoafrického prezidenta, který ukončil politiku apartheidu. Možnost být nablízku takovým lidem jen posílila její touhu vycestovat a podobných osobností potkat víc.

Kateřina Havrlant

Tenhle rozhovor vrací do minulosti i mě. Sedím v plzeňské Sedláčkově ulici v tehdejší cestovní agentuře a listuji katalogem programu Work and Travel. Jedinečná letní brigáda v Americe: 9 nebo 10 týdnů práce na letním táboře a následně až 30 dní cestování po USA. Cesta do světa bez internetu, whatsappu, Google Maps, e-mailů. Odvaha, která se s dnešním stylem cestování a získávání zkušeností nedá vůbec srovnávat. „No ale pozor, já jsem nejela do Kalifornie, jak jsem si vysnila,“ rozesměje se Kateřina Havrlant, „ale jinam! S kamarádkou, která to celé vymyslela, bylo to skvělý.“ Těžko by někdo odhadl, že ono místo sehraje v jejím budoucím profesním životě tak důležitou roli. Popis místa začíná idylicky: „Nacházíme se v malebné zátoce Larsen Bay na západní a odlehlé straně ostrova Kodiak na Aljašce. Kodiak Salmon Packers je plně vybavený závod na zpracování divokého lososa, který produkuje nejkvalitnější konzervované a mražené lososy na trhu.“ To si čtu posléze doma na internetu. Moment… Kodiak Salmon Packers, fabrika na zpracování lososa? „Jeli jsme na Aljašku pracovat k pásu, kde putovalo dvě stě konzerv za minutu a my jsme tak jako ustřihávali kůstky toho lososa. Opravdu,“ usmívá se už zase Kateřina. Dobře si tohle zapamatujte, zpracování lososa bude mít ještě dohru.

„Vydělala jsem nějaké peníze, naučila se jazyk. Vrátila jsem se do Česka a okamžitě za ty peníze odjela na Nový Zéland, kde jsem v roce 2002 studovala a zároveň dostala první práci pro Alcatel.“ Ta lehkost přesunu mezi lososem a většími „dealy“ pro Alcatel působí neuvěřitelně, říkám si. „Já jsem taková houba, takže mě zajímá hrozně moc věcí. A když se potom mám do něčeho pustit, tak se snažím co nejvíc se v oboru vzdělat. Taky jsem měla podporu v Billu Whiteovi, šéfovi Alcatelu pro Nový Zéland a Austrálii. Navíc všude existovala možnost zaškolování. Byla jsem v business developmentu na juniorštější pozici, ale bylo relativně snadné učit se od vysoce postavených manažerů.“

Po návratu z Nového Zélandu v lednu 2004 pracovala na výzkumu, který se týkal internetových portálů. Dnes bychom řekli, že zkoumal uživatelské chování. „Studovala jsem, proč uživatelé klikají na konkrétní tlačítko vpravo, a ne vlevo atd. A tím jsem získala velmi hlubokou znalost internetových portálů, jako třeba byl Yahoo. A díky tomu výzkumu jsem získala práci v Atlas.cz. Dostala jsem se do role produktové manažerky a později vedla celý produktový tým, marketing, komunikaci pro všechny služby včetně ICQ.“ ICQ, kdo by nezavzpomínal na předchůdce dnešních komunikačních platforem? ICQ – tedy I Seek You – hledám tě, populární komunikační nástroj. Že to byla vlastně seznamka, mně došlo až později. „Tenkrát na něj měl Atlas licenci, a tak jsme často cestovali do centrály ICQ v Tel Avivu. Starali jsme se, spolu s jejich týmem, o to, aby v Česku správně fungoval. Pamatuju, jak jsem řešila třeba hledání v rámci chatu.“

Potom se rozhodla poslat CV do Googlu, to se psal rok 2007. Musela projít třinácti koly pohovorů. Většina z nich se tenkrát odehrála po telefonu, protože videocally ještě nefungovaly. Pak osobně, v Londýně. Práci dostala, ale fungovala z Prahy.

„Bylo to tak, že já jsem od začátku reportovala do Londýna. Měla jsem na starosti lokalizaci produktů – tedy aby měly co největší uživatelskou bázi, aby perfektně uživatelsky fungovaly v českém prostředí. Samozřejmě s tím byl spojený i marketing. Musím ale říct, že ‚marketing‘ bylo v Google vlastně hanlivé slovo. Když jsem nastoupila, marketingové týmy vůbec neexistovaly, protože Larry a Sergej (zakladatelé Google) v životě nechtěli marketing dopustit. Měli teorii, že pokud je produkt dobrý, uspěje sám o sobě.“

Navzdory tomu, že Kateřina působila v Praze, dostala šanci prezentovat se přímo majitelům tohoto gigantu. Nedá mi to a vracím se k výběrovým řízením. Třináct kol, která zmiňuje, mi přijde neskutečně náročné. „Tenkrát byly pohovory opravdu zákeřné, třeba na prvním jsem po telefonu dostala zadání, abych spočítala tržby AdWords napříč evropským trhem. Pak jsem měla vypočítat, kolik vyprodukuje polský masokombinát masa za určitou dobu v objemu přísunu daného počtu krav.“ Moment, zastavím se, tyto úlohy probíhaly přímo při tom callu? divím se. „Jo, při tom callu! Pak v Londýně mě posadili do zasedačky, tam jsem byla pět hodin v kuse. A poslední pohovor byl s Mo Gawdatem (vysoký manažer Google). Ten se na závěr zeptal, proč by mě měli přijmout. A tak jsem řekla, že jsem byla v rybí továrně na Aljašce a že jsem tam šest měsíců na pásu kuchala ryby, třídila kaviár s Japonci a přežila to. A že to byla vlastně jedna z nejlepších zkušeností mého života, která mi dala představu o hodnotě peněz a práce. A on říkal, jo, tak tebe bereme.“ Tady vidíte, že porcovat lososa má nesporné výhody. Nad rámec omega 3 zdravých tuků.

Kateřina Havrlant. Investorka, podnikatelka a mecenáška s dlouholetou zkušeností v oblasti technologií a byznysu. Do roku 2021 působila na nejvyších globálních pozicích ve společnosti Google ve Velké Británii, v USA a ve Švýcarsku. Měla mimo jiné na starosti Android, téma digitální transformace, umělé inteligence a trvalé udržitelnosti. Nyní sama podniká a investuje do technologických startupů s globální ambicí. Je členkou správní rady Insitutu Solvo, působí v radě pro komercializaci na UMPRUM, je také partnerkou v Rockaway Ventures fondu a zabývá se tématem ESG. Z filantropického hlediska dlouhodobě podporuje tři hlavní témata, a tím je rozvoj potenciálu mladých lidí, téma rovných příležitostí pro děti, kde spolupracuje s nadací Terezy Maxové, a zabývá se také ­technologiemi a jejich dopadem na naši společnost s důrazem na vzdělávání. Kateřina je nadšenou sběratelkou a ­majitelkou sbírky Havrlant Art Collection.

„V roce 2009 jsem se přesunula do Londýna a tam začal ten ‚velký byznys‘. Protože tam jsem měla na starosti spuštění Chromu.“ Oblíbený prohlížeč, jeden z nejúspěšnějších produktů, které Google kdy udělal. Pravomoci Kateřiny Havlant se záhy rozšířily i na rozvojové trhy.

„Indie, Brazílie, celá subsaharská Afrika a další. S týmem sto padesáti vývojářů a produktových manažerů jsme dělali služby pro mobilní telefony, třeba platby přes mobily.“ Lítala tehdy z jedné země do druhé, napříč kontinenty. „Musím říct, že ačkoliv to bylo neuvěřitelně nabíjející, bylo to zároveň vyčerpávající. Takže jsem tak trochu zažila syndrom vyhoření.“ Každý z nás reaguje na vyhoření nebo jiný pracovní diskomfort jinak. Kateřina Havrlant to řešila odchodem do Spojených států. „Takže jsem v roce 2014 přistála v Kalifornii, v Silicon Valley, v Mountain View, v centru Google. Měla jsem kancelář v té slavné budově s číslem 1048, kde sídlili ti nejvyšší z nejvyšších. Dostala jsem na starosti službu, která se týkala tržeb od mediálních agentů. Šlo hodně o spolupráci s produktovým týmem AdWords, který byl jeden z největších. Tenkrát Google devadesát procent svých příjmů získával právě z AdWords. Takže to byla jedna z nejdůležitějších rolí, kterou jsem kdy měla – a zároveň i nejbolestivější. Protože tam byli samí muži, bylo to strašně náročné. Třeba když jsem poprvé prezentovala pro viceprezidenta odpovědného za produkt, téměř jsem se po tom rozbrečela, protože si asi myslel: ‚tady hloupá blondýna z Evropy‘, tak mi to trochu nandal. Musela jsem se potom hodně připravovat a jít maximálně do detailů produktu.“ A máte pocit, že se po vás vozil právem? Nezdá se mi, že žena, která proti mně sedí, si nechá něco jen tak líbit. Zároveň dodávám, že o tom nemusíme mluvit. „Ne, já o tom budu mluvit ráda, protože to může být pro někoho přínosné. Slyšet, že ten velký svět byznysu není sranda. Musíte se prostě obrnit, musíte být na úplně stejné úrovni, jako jsou ti vedle vás, ideálně o pár kroků napřed. Zejména pokud jste žena. Takže emoce se nenosí, musíte mít ostré lokty. Někteří kolegové si dělali legraci: Ty jsi z té východní Evropy, ty to dáš.“ Taky líčí, jak měla v rámci týmů pár přezdívek, jednou z nich byla „Fearless Leader“. Popisuje, jak náročné to bylo, jak na sobě musela pracovat i jak bylo těžké se z toho nehroutit. Vzpomíná, jak nebyl nikdo, kdo by jí pomáhal na každodenní bázi.

Po čtyřech letech se vrátila do Evropy. Tušila, že dlouhodobě není práce v takovém tempu udržitelná. „Jela jsem na 500 procent, to je v takhle náročném prostředí normální. Plus celý život jsem jela na výkon, abych překonala to, co ode mě ostatní očekávají.“

Ocitla se ve Švýcarsku, v Curychu, v místě, kde má Google jeden z nejhezčích kancelářských komplexů. Je to klidné město, krásná příroda, vzpomíná. „Tam jsem udělala jeden z největších a nejúspěšnějších projektů, který Google kdy měl – školicí a certifikační program s názvem Grow with Google. Měřili jsme dopady automatizace a umělé inteligence na pracovní trh – jaké dovednosti by se lidé měli učit, jaké nové pracovní pozice se objeví, jaké zaniknou.“

Jenže stejně jako řadě z nás i Kateřině vstoupil do života covid. Ze Švýcarska se do Česka vrátila v roce 2021. Do Prahy se jí moc nechtělo, ale během globální krize považovala cestu domů za nejlepší řešení. „Covid to tak nějak všechno uspíšil, zpracovávali jsme řadu náročných témat, týmy se přitom kvůli nákaze začínaly hroutit, třicet procent lidí zůstávalo doma, ať už z důvodů rodinných nebo kvůli psychickým problémům. Takže toho bylo hrozně moc. Zůstala jsem tak ve Švýcarsku úplně sama, někde už se hranice zavřely nebo se právě zavíraly. Měla jsem malou dceru a chůva už nepřišla, protože se obávala covidu, takže jsem se na poslední chvíli přesunula zpátky do Česka, aby mohla babička hlídat a já abych mohla nějakým způsobem pracovat. Přesto jsem cítila, že touhle prací jsem se už naprosto vyčerpala, a de facto tak nastal konec mé kariéry v Google. Už se to nedalo.“

Vzpomíná, že tehdy jen pracovala a starala se o dceru. Společný čas s manželem nastával jen o víkendech, neměla čas na sport. A jak říká, v ničem se nerozvíjela.

„Nyní se už více než pět let věnuju investicím do startupů, převážně zahraničních, které mají globální ambice. A díváme se na private equity příležitosti. Působím také ve Švýcarsku a v Kalifornii, kde mám kontakty. A tím, že mám globální zkušenost, dělám v Česku poradenství, často ohledně implementace nějakých technologických řešení.“

Kateřina Havrlant

K tomu vstoupila do úplně jiného světa, který ji pohladil po duši. Už v roce 2015 se pustila do budování umělecké sbírky. „Moc se mi ulevilo, návštěvy ateliérů a pomalý život umělců, barevnost a vůně všech těch olejů a barev, které používali... Bylo to pro mě obrovsky uklidňující,“ popisuje.

„Začala jsem budovat sbírku v době, kdy se technologie začaly propojovat s uměním. V té době měl Google funkci Google Arts & Culture – kdy snímal různé galerie a konkrétní díla. Na uvedení produktu přijela do Londýna známá česká mecenáška umění Meda Mládková. A byla to ona, kdo zmínil, jak je to pro umělce důležité: jsou kreativní, ale nerozumí technologiím a budou mít problém s tím, prosadit se – třeba na internetu.“ To byl ten zásadní přesah, který Kateřinu Havrlant oslovil, svět umění a technologií. Spojila se s Janem Gajduškem, který pracoval pro Medu Mládkovou v Sovových mlýnech na pražské Kampě. „Od začátku jsme si řekli, že chceme, aby ta sbírka podobně jako Google Arts & Culture byla dostupná na internetu, což spousta sběratelů nedělá. A může to začínajícím umělcům přihrát zajímavé kupce nebo zájemce o umění.“

Sedíme spolu v pražské kavárně, nedaleko sídlí PPF, firma, která značně přesáhla hranice Česka. Povídání jsme začali hranicemi a jejich překonáváním. Touhou podívat se ven. Lapidárně se ptám: Co bude dál? „Navázala jsem spolupráci s Ivanou Tykač a jsem součástí jejího institutu Solvo. Dohodly jsme se, že jedním z mých témat bude strategie, jak dostat více technologií do škol. A taky pomoc ženám k větší vzdělanosti v oblasti technologií a zvýšení jejich finanční a ekonomické gramotnosti.“ Přehrávám si v hlavě její příběh a říkám si, kolikrát byla odkázaná sama na sebe. „Možná o to víc mi nyní připadá důležité, že když člověk vydělá peníze, je dobré to společnosti nějakou formou vracet,“ vysvětluje Kateřina Havrlant.