Chetitská říše patřila mezi nejmocnější státy své doby. Po roce 1650 př. n. l. ovládala většinu Malé Asie (asijská část Turecka) a severní Sýrii a spolu s Egyptem a Asýrií byla rozhodující mocenskou silou na Blízkém východě. Krátce po roce 1200 př. n. l. se však chetitská říše, obývaná indoevropským národem, jehož jazyk rozluštil rodák z Lysé nad Labem Bedřich Hrozný, rozpadla a její moc a sílu se již nikdy nepodařilo obnovit.

Za hlavní příčinu pádu Chetitské říše se tradičně považuje vpád nájezdníků, které staří Egypťané nazývali „mořskými národy“. Ze studie, již zveřejnil vědecký časopis Nature, však plyne, že chetitská říše mohla ve skutečnosti podlehnout tři roky po sobě trvajícímu suchu, které sužovalo Malou Asii v letech 1198 až 1196 př. n. l.

Dřevo z Gordionu

Ke zmapování střídajících se sušších a vlhčích období využili autoři studie – v čele s archeologem Sturtem Manningem z Cornell University v Ithace – pozůstatky jalovců, které rostly v letech 1775 až 748 př. n. l. na nalezišti Gordion (hlavní město dávné Frýgie). A Gordion leží jen asi 230 kilometrů západně od někdejšího chetitského hlavního města Chattušaš. Pak už stačilo „jen“ prozkoumat letokruhy ve 23 vzorcích dávného dřeva z Gordionu a porovnat je s jinými podobnými záznamy, což umožnilo sestavit časovou posloupnost sušších a vlhčích let.

Velké sucho z let 1198 až 1196 př. n. l. reprezentují ve vzorcích dřeva tři za sebou jdoucí neobvykle úzké letokruhy. Dřevo v místě dotyčných letokruhů přitom nenese žádné známky požáru či napadení hmyzem, což naznačuje, že neobvykle pomalý růst stromů způsobilo sucho, které oblast zasáhlo vždy na konci jara a v létě. 

Devastující, tři roky za sebou trvající, sucho by mohlo způsobit katastrofu i ve 21. století a starověké říše s málo rozvinou ekonomikou a primitivním obchodem k němu byly o to náchylnější. „Žádné potraviny, žádné daně, neschopnost uživit armádu,“ vyjmenoval pro Nature možné dopady na chetitskou říši již zmíněný Sturt Manning.

Jestli skutečně tříleté sucho chetitskou říši vyvrátilo, možná nikdy s naprostou jistotou nezjistíme. Každopádně těsně předcházelo opuštění „vyschlého“ hlavního města Chattušaš a brzy po něm bylo po dosud sebevědomé velmoci veta.