Když se loni v prosinci cena mědi na světových burzách přehoupla přes osm tisíc dolarů za tunu, investoři to logicky vnímali jako projev posunu k šetrnějším formám ekologicky citlivých oborů, především energetiky a dopravy. Funguje to dobře na rovině symbolické – postavte červenou měděnou kopuli, za pár let docela zezelená. Stejně dobře to funguje prakticky. Elektrický automobil potřebuje zhruba čtyřnásobek měděného drátu ve srovnání s automobilem klasickým. K výrobě solární či větrné elektřiny je ve srovnání s energií získanou z fosilních zdrojů zapotřebí hned pětinásobek.

Když v roce 2018 světová poptávka po mědi silně poklesla v důsledku americko-čínských obchodních sporů a loni zapůsobil týmž směrem koronavirus, vypadalo to s měděným byznysem nedobře. Těžařské firmy opouštěly doly jeden za druhým a plány na případnou expanzi se ocitly hluboko ve spodních šuplících. 

Dnes je všechno jinak, přičemž hlavním motorem vzestupu ceny mědi v očekávání zeleného boomu je zvolení nového amerického prezidenta. Joe Biden představil plán zvaný souhrnně Revoluce zelené energie, pro nějž je adjektivum „velkorysý“ velmi střídmé. I plán prezidenta Baracka Obamy na elektrifikaci americké dopravy z roku 2009, ve své době považovaný za smělý, vedle něho vypadá konzervativně. Biden chce za zrychlení přechodu k elektromobilům a posílení obnovitelné energetiky utratit v následujících deseti letech 1,7 bilionu dolarů. Pro srovnání, americký federální rozpočet počítal pro loňský rok s výdaji ve výši 4,79 bilionu. 

Čtvrt metráku na „pumpě“

Podle Bidenova plánu, jenž počítá s přímými dotacemi do čistých technologií ve výši 400 miliard dolarů, by mělo do roku 2030 jen v USA vzniknout půl milionu dobíjecích stanic. To však neznamená, že by dopady plánu končily na amerických pobřežích. Jeden z největších amerických výrobců dobíjecích stanic, společnost ChargePoint, v níž mají podíly firmy jako BMW, Daimler nebo Siemens, počítá s téměř padesátinásobným zvýšením současného počtu fungujících stanic na 2,5 milionu.

Ovšem již během pěti následujících let. Jedna jediná taková standardní stanice (v příslušném žargonu „level 2“) potřebuje nejméně sedm kilogramů mědi, kdežto rychlonabíjecí zařízení o úroveň výše si žádá hned 25 kilogramů mědi, uvádí server Mining.com. Agentura Bloomberg předpovídá, že do roku 2040 bude na světě třeba 12 milionů dobíjecích stanic (dnes jich je zhruba milion). 

Kromě toho plánuje Biden vynaložit 1,3 bilionu dolarů na příbuzné cíle, vylepšením infrastruktury počínaje a posílením výcviku vojenského inženýrského sboru konče. Veřejná doprava, výstavba škol, podpora širokopásmového internetu v zapadlých koutech země, rozsáhlá modernizace vodních staveb – to všechno spolyká miliardy dolarů a tuny mědi (plus samozřejmě mnoho dalších materiálů, jako je nikl, zinek nebo hliník).

Daniel Deyl

Optimismus z nového začátku na troskách americké vrcholné politiky po odchodu (očekávaném a snad ne dramatickém) Donalda Trumpa z Bílého domu však naráží na tradiční otázku: Kdo to zaplatí?

Příklad toho, jak nesnadno hledá tato otázka správnou odpověď, máme k dispozici nikoli ze samotných Spojených států, nýbrž z Británie. Tam je totiž situace podobná: Britové dostali od své vlády nadiktováno, že do roku 2050 budou všichni jezdit v elektromobilech. Dnes po Británii jezdí 31,5 milionu aut. 

Vyšší cena nestačí

Otázku „Co to obnáší?“ zde zodpověděl tým přírodovědců z Natural History Museum pod vedením profesora Richarda Herringtona. Došel k číslům, jež se obtížně představují prakticky, jako třeba 208 tisíc tun kobaltu nebo sedm tisíc tun neodymu. Mimo jiné spočetl, že výměna všech britských aut by vyžadovala 2,4 milionu tun mědi, tedy více než desetinu veškeré roční světové produkce. „Omezení emisí škodlivých plynů je bezesporu velice naléhavý úkol,“ řekl Herrington serveru AutoExpress.co.uk. „Ale lidé by měli také chápat, že přechod na zelenou bude něco stát a že právě suroviny budou v celkové ceně představovat velkou položku.“

Tady může být jedna z potíží ambiciózních plánů ekologicky smýšlejících politiků s velkým rozpočtem v ruce, jako je Joe Biden. Jeho plán – a s ním i odpovídající čísla – vznikal během volební kampaně. Tehdy byla cena mědi podstatně níže než dnes, okolo šesti tisíc dolarů za tunu. Dnes je o více než třetinu výše, což může plán podstatně prodražit.

Daniel Deyl

Jenže to není všechno. Ani současná cena 8,5 tisíce dolarů za tunu nemusí stačit. Čína, potenciálně největší světový odběratel mědi, již na letošek ohlásila zvýšení spotřeby o 800 tisíc tun. Podle singapurské firmy Trafigura, jednoho z největších světových obchodníků s kovy (loni prošlo jejíma rukama 20 procent globální měděné produkce), bude v roce 2030 na trhu chybět zhruba pět milionů tun mědi – a to i při započtení recyklace. Investiční banka Goldman Sachs odhaduje pro stejné období 5,6 milionu tun ročního deficitu na straně nabídky. Taková situace byla naposledy před 15 lety; krátce poté stála měď deset tisíc dolarů za tunu. 

Řešení je teoreticky jednoduché – otevírat uzavřené doly a zakládat další. Jenže to má háček: Měď sama o sobě není nebezpečná, ale její těžba často uvolňuje do okolí nebezpečné látky jako kadmium nebo olovo. V zemích, které na takové věci dbají, proto může založení nového dolu trvat – podle odhadu listu Financial Times – klidně deset let. Je otázka, jestli by i cena deset tisíc dolarů za tunu byla pro investory dostatečně lákavá. Vidina opožděné návratnosti, již mohou navíc v mezidobí ohrozit změny společenských, politických, obchodních i vědeckých poměrů, si může vyžádat cenu ještě daleko vyšší.

Paradoxní riziko

Naneštěstí (nebo naštěstí, podle vašeho zorného úhlu) se většina dostupné mědi nachází v zemích, jejichž vlády v ekologické ohleduplnosti nehledají smysl své existence: Největší zásoby červeného kovu jsou v Zambii a v Rusku. To případnou těžbu prodražuje; k riziku politické nevypočitatelnosti se přidávají nepříznivé přírodní podmínky a nevyhovující infrastruktura (je-li nějaká).

Daniel Deyl

Ještě loni si takové starosti investoři nepřipouštěli. Například americká těžařská firma Freeport-McMoRan zaznamenala loni nárůst ceny akcií o 90 procent a kanadská First Quantum Minerals o více než 60 procent. Silná poptávka však může jejich investice paradoxně ohrozit: Jak poroste tlak na výrobce, budou se množit ekologicky a politicky nepěkné historky, které mohou současný zeleně motivovaný tlak rozdrobit. Dvakrát nesáhneš na stejný kov: Zatímco červená měď časem zelená, táž barva může z investice do ní rychle zmizet.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.