Trestat firmy je v České republice možné právě deset let. Za tu dobu policie začala stíhat více než dva tisíce společností a zákon o trestní odpovědnosti právnických osob se celkem jedenáctkrát novelizoval.

Pohledů na to, jak se tato „vymoženost“ osvědčila, existuje mezi českými právníky spousta a škála názorů je opravdu hodně široká. Například Lukáš Bohuslav z advokátní kanceláře Gřivna & Šmerda míní, že jde o důležitý a potřebný preventivní nástroj: „Tento zákon tu není kvůli tomu, aby právnické osoby byly odsuzovány, ale aby nepáchaly trestnou činnost.“ Naopak advokát Václav Vlk považuje dotyčný zákon za „úplně stejně zbytečný jako elektronická evidence tržeb“ a dodává, že kaž­dý trestný čin „stejně ve finále páchá nějaká fyzická osoba“.

Naprostá většina právníků se však na jednom shodne: zákon o trestní odpovědnosti právnických osob platí – s mnoha chybami a nedostatky – už deset let a nic se na tom měnit nebude. „Když školím advokáty a koncipienty, všichni to berou za součást našeho trestního práva,“ říká ústavní soudce Jaroslav Fenyk.

Prohřešky & tresty

Nejdřív malé vyčíslení. V roce 2012, tedy první rok po spuštění zákona, začali policisté, jak plyne z dat Nejvyššího státního zastupitelství, stíhat dvacet právnických osob. Další rok jich bylo 42, poté tento počet neustále rostl až do rekordního roku 2019 (366 stíhaných), poté o něco málo – zřejmě vlivem pandemie covidu-19 – poklesl. Na každou sklenici se dá hledět jako na poloprázdnou, či poloplnou, ovšem v tomto konkrétním případě je objektivně spíš poloprázdná.

Jedním z nejpropíranějších argumentů odpůrců zákona byla před jeho přijetím obava, že policie bude nového institutu nadužívat a firmy ho budou vůči sobě zneužívat v rámci konkurenčního boje. Podle prezidenta Soudcovské unie a dlouholetého trestního soudce Libora Vávry se nic z toho nenaplnilo, Bohuslav to vidí velmi podobně a Fenyk výslovně říká: „Myslím, že to není zneužíváno ani nadužíváno. Počet stíhaných právnických osob je z mého pohledu docela přiměřený.“

Václav Drchal

Ze statistik Nejvyššího státního zastupitelství plyne, že zdaleka nejčastěji byly loni firmy v České republice trestány za daňové delikty (dost možná pozůstatek „kultury zaklekávání“) – zkrácení daně (23,8 procenta) a neodvedení daně (11,4 procenta), poté následuje podvod (10,1 procenta), zkreslování údajů o stavu hospodaření (8 procent) a dotační podvod (5,2 procenta). Mezi nejčastější tresty patřil zákaz činnosti, peněžitý trest a na třetím místě s velkým odstupem zrušení společnosti, tedy jakýsi firemní „trest smrti“.

Moucha, kam se podíváš

Jestliže se naprostá většina právníků shodne na tom, že trestání firem má v českém právním řádu své místo, zhruba stejně tolik jich má za to, že dotyčný zákon má své „mouchy“. Ty na sebe berou nejrůznější podobu. Některé jsou čistě technické. Jak třeba potrestat firmu, v níž nezbyly vůbec žádné peníze? „Zkuste si představit, že uložíte právnické osobě nějaký trest finanční povahy nebo třeba zveřejnění rozsudku. Jenže ona nic nemá, nic si na ní nevezmete a nemůže si zaplatit ani zveřejnění rozsudku v médiích. Co v takovém případě uděláte?“ ptá se Fenyk. To je pohled soudce, pro firmy je ovšem daleko nepříjemnější, že dodnes existují nejasnosti v tom, jak se „vyvinit“ z trestního stíhání. Tedy jak má vypadat ideální compliance program (preventivní přijetí etického kodexu, školení zaměstnanců, přijetí různých interních směrnic), který firmu ochrání před stíháním, když zákon poruší někdo z jejích zaměstnanců či členů statutárních orgánů.

Václav Drchal

Hodně nešťastné pak podle Fenyka byly neustálé změny zákona; jak už víme, novel bylo celkem jedenáct a některé z nich skutečně zásadní. Ukázková byla v tomto ohledu poslanecká novela z roku 2016. Před jejím schválením mohla policie firmy stíhat jen za taxativně vyjmenovaných 83 trestných činů, ­ovšem najednou se logika úplně obrátila a stíhání bylo možné za úplně všechny trestné činy kromě několika vyjmenovaných, což znamená asi 270. A příliš časté změny logicky vedou k chaosu, zmatkům, nedůvěře.

Míra pragmatismu

Zákon o trestní odpovědnosti právnických firem se bude nepochybně měnit i v budoucnu a teprve uvidíme jak. Možná ještě zajímavější je ale otázka, jestli u nás stejně jako na Západě zvítězí hyperpragmatický pohled na věc. Příkladem budiž nedávný skandál největšího světového výrobce letadel – společnosti Airbus, která dlouhých patnáct let udržovala v chodu všeobjímající korupční systém a každoročně ho dotovala čtvrtmiliardou eur: v Ghaně díky tomu dokázala podmazat vládní úředníky kvůli zakázce na vojenská transportní letadla, manželka jednoho z ředitelů SriLankan Airlines dostala dva miliony dolarů za uvedení do té správné společnosti a šéfům malajsijských aerolinek AirAsia sponzoroval Airbus padesáti miliony dolarů jejich stáj F1. A výsledek? Airbus se před dvěma lety dohodl s francouzskými, britskými a americkými vyšetřovateli, že zaplatí obří pokutu ve výši 3,6 miliardy eur, a vyhne se tak stíhání, které by ho mohlo odstřihnout od veřejných zakázek.

Václav Drchal

Je to pragmatické až na půdu, ale například Bohuslav míní, že přístup – uložit citelný peněžitý trest, ale nechat žít – je správný. „Myslím, že doba nazrála, aby takový přístup převážil, když jde o jinak řádně fungující firmy, které zaměstnávají lidi, platí daně i pojištění a významně přispívají do státního rozpočtu.“ Podobný názor vyjádřil před časem pro týdeník Hrot také advokát Ladislav Smejkal z mezinárodní advokátní kanceláře Dentons. Pragmatismus, který se prosadil na Západě, je podle jeho názoru „snad až příliš velký“, jenže na druhou stranu, kdo si nechá – když se vrátíme k Airbusu – „zničit vlajkovou loď svého vlastního průmyslu“?

Případ Metrostav

Pragmatický přístup se začal opatrně prosazovat i u nás, a to díky rozsáhlé novele trestního práva a nové metodice Nejvyššího státního zastupitelství, které začaly platit na konci roku 2020. Umožnily například, aby se odsouzené společnosti poté, co si „odsedí“ polovinu trestu – zákazu činnosti či zákazu účasti na veřejných zakázkách –, zbytek prominul. Velmi zajímavý bude v tomto ohledu začátek dubna, kdy před soud zamíří odvolací jednání v druhém procesu korupčního případu Davida Ratha. A na lavici obžalovaných se při této příležitosti vedle někdejšího středočeského hejtmana posadí největší česká stavební firma Metrostav, která dle poslední výroční zprávy z roku 2020 zaměstnávala 5200 lidí.

Nechme se výsledkem překvapit. Od prvoinstančního soudu odešel Metrostav v lednu 2020 kvůli různým korupčním paragrafům s desetimilionovým peněžitým trestem a tříletým zákazem účasti na veřejných zakázkách k tomu. To druhé přitom jeho představitelé opakovaně označovali za velmi citelný trest, který by firma nedokázala ve stávající podobě ustát.