Šťastlivé jsou země, v nichž se politické strany, potažmo většina společnosti, dokážou shodnout na tom, co je „jenom“ politika a co skutečné národní zájmy. A pak je vytknout před závorku. V Česku to příliš neumíme, přestože není tak těžké národní zájmy definovat - od členství v Evropské unii a NATO přes dobré vztahy se všemi sousedy až po několik opravdu důležitých věcí v hospodářské a sociální politice.

Když vezmeme naše mezinárodní závazky jako neměnné, jsou vlastně jen čtyři oblasti, které je třeba dostat před závorku a shodnout se na nich. Na ty se podívejme, neboť právě tady se nůžky mezi udržitelnou realitou a politikou rozevřely nejvíce.

Splatit dluhy bude fuška

První problém spočívá v tom, že na české politické scéně neexistuje shoda, kdy a jakým způsobem srovnáme nárůst dluhu. Deficity eráru se utrhly ze řetězu po vypuknutí pandemie a propojily se s cyklem předvolebních dárečků. Přestože nejhorší část pandemie snad máme za sebou, Česku stále činí velké potíže srovnat se do normálu a začít přemýšlet o budoucnosti.

Mandatorní a kvazimandatorní výdaje, tedy takové, s nimiž nelze (či lze jen velmi obtížně) hýbat beze změny zákona, jsou téměř na úrovni veškerých letošních příjmů. Na dluh jdou tedy nejen celé investice, ale i část běžných výdajů. To bude bohužel platit i poté, co se ekonomika z covidu zcela zotaví a dosáhne předkrizové úrovně - tedy v prvních měsících příštího roku.

Ve vládou schváleném návrhu rozpočtu na rok 2022 je to vyjádřeno jako rozdíl mezi schodkem a kapitálovými výdaji, který představuje bez pár drobných 160 miliard korun.

Je jasné, že stát by měl šetřit hlavně na zbytných, duplicitních výdajích, auditovat „agendy“ a ty, které neprojdou testem užitečnosti a efektivnosti, rušit. A spolu s nimi i nadbytečná místa. V zemi, která má dlouhodobý nedostatek pracovních sil, k tomu lze přikročit, aniž by protesty postižených u veřejnosti nějak rezonovaly. Dokonce i při nasazení odhodlaných šetřilů na tom ale ušetříme jen pár desítek miliard, a úspory budou navíc rozloženy v čase.

Co nám radí OECD v penzích

• 1) Změnit systém výpočtu dávek tak, aby obsahoval předvídatelné, konstantní procentní výměry za každé období ekonomické aktivity, což by umožnilo zřízení individuálních důchodových účtů

• 2) Kratší doby pojištění kompenzované vyšším důchodovým věkem

• 3) Udržitelnost systému: a) navázáním zákonného důchodového věku na dobu dožití (jinými slovy znovu zavést autopilot, který zrušila koaliční vláda ČSSD a ANO) b) zvýšením minimálního věku umožňujícího odchod do předčasného důchodu a přizpůsobením i věku odchodu do předčasného důchodu střední délce života

• 4) Vícezdrojové financování (z jiných daní, a to v takové výši, jež by umožňovala snížit sazbu sociálního pojištění)

Debyrokratizace posílí růst

Zbývající činnosti, které testem projdou, pak bude nutné digitalizovat. Tato „debyrokratizační revoluce“ může zvednout potenciální hospodářský růst. Dejme tomu, že se podaří papírování omezit o dvacet hodin ročně. Milion podnikatelů tím získá dodatečný prostor k užitečnějším, a hlavně výdělečným aktivitám asi tak o jedno procento ročně. To by byl vynikající výsledek. Bohužel ale efekt na hospodářský růst by i v takovém případě začínal za desetinnou čárkou; výnos inkasovaný státem prostřednictvím daní by byl přiměřeně nižší.

To neznamená, že by úsilí o zeštíhlení byrokracie nestálo za to, naopak. Za deset let je už kumulativní efekt velmi zajímavý. Pouze to zasazuje do reality očekávání politických stran, čeho lze reálně dosáhnout šetřením a snížením byrokratické zátěže. Elementárně zodpovědná budoucí vláda by proto měla říct, že přestaneme žít nad poměry. Náklady by pak měla pokud možno spravedlivě rozložit na firmy a obyvatelstvo, aby dostala veřejný dluh na předcovidový poměr k HDP.

Miroslav Zámečník

Návrh ministryně financí Aleny Schillerové, tedy snižovat strukturální schodek o půl procenta HDP ročně, není nijak ambiciózní cíl. V letech 2010 až 2012 dokázala vláda snížit strukturální schodky za tři roky o 2,8 procenta. Každá desetina procenta ale znamená někde vyčarovat v přepočtu na současnou hodnotu peněz šest miliard, příští rok to zopakovat znovu a vydržet deset let.

Není třeba pochybovat, že jakékoli zvyšování daní se setká s nepřátelskou reakcí. Jenže strukturální schodek nevyřešíme žádnou dočasnou „solidární přirážkou“. Příští ministr financí bohužel musí najít permanentní navýšení příjmů.

Nejjednodušší cesta k rychlejší konsolidaci, tedy vrácení sazeb DPFO na úroveň, kterou navrhovalo ministerstvo financí naposledy v roce 2018, je z hlediska možných koalic obtížně představitelná. Vše ostatní bude ale ještě obtížnější, navíc z hlediska fiskálního efektu „méně vydatné“.

Kalkulačka a arbitr daňového vkusu

V daňové oblasti se odehrály dvě věci, které mohou příští vládě pomoci. Národní rozpočtová rada dala veřejnosti k dispozici na hraní svoji „daňovou kalkulačku“. Na ní si každý může vyzkoušet, kolik jaké opatření při jinak nezměněných okolnostech vynese. Díky tomu noví poslanci i staří matadoři získají kotvu, třeba i pro jednání na tripartitě.

Podobnou kalkulačku připravili na Slovensku při prosazování zdravotní reformy a velmi se jim osvědčila. Přece jen i nejzarytější obhájce jakéhokoli návrhu se zastydí, když jeho nápady stroj okamžitě vyhodnotí jako drahé, avšak neúčinné. I kdyby kalkulačka nebyla přesná, jde ji pořád zlepšovat - třeba doplnit o výdajovou stránku, abychom věděli, co se stane, když něco škrtneme.

Druhou užitečnou věcí je nápad Aleny Schillerové. Ta navrhla zopakovat stejný postup jako u penzijní reformy, kdy o odborný názor požádala ekonomy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (viz grafika). Podobně by nová vláda prý měla postupovat také v případě reformy daňového systému.

Nové zadání by znělo: Jak reformovat daně, aby to umožnilo snížit strukturální rozpočtové saldo pod jedno procento a zároveň financovat české penze. Pokud ke shodě může pomoci arbitr zvenčí, sem s ním, už včera bylo pozdě.

Prázdná rezerva důchodového pojištění

Skeptici mohli očekávat, že manévr Andreje Babiše kormidlující hnutí ANO z pravostředové formace „řídící stát jako firmu“ do pozice strany s nejvyšší podporou mezi seniory bude něco stát. A taky že ano - od roku 2017 vzrostly výdaje na důchody ze 415 miliard na letošních rozpočtovaných 537 miliard korun.

Od začátku tisíciletí se zvýšil podíl seniorů ve věku nad 65 let na celkové populaci o šest procentních bodů a dosáhl jedné pětiny. Silné poválečné ročníky jsou již v penzi a střední délka dožití se bude dále prodlužovat. Opravdový demografický problém ale zažije Česko poté, co začnou přicházet do důchodového věku „Husákovy děti“, tedy další početná demografická vlna ze sedmdesátých let minulého století.

I v dnešním průběžném systému lze samozřejmě vytvářet rezervy, a připravit se tak na stárnutí obyvatelstva. Ostatně od čeho byl zvláštní účet důchodového pojištění, posléze transformovaný na dnešní zvláštní účet rezervy důchodového pojištění. Vytváření rezerv ovšem vyžaduje velkou míru odpovědnosti a zdrženlivosti. Můžete hádat, jak jsme v této disciplíně obstáli.

Jestli šlo něco stávající vládní koalici opravdu dobře, pak to bylo odměňování současných seniorů nad rámec zákonných valorizací. Tím se ale také zvedá základ pro indexaci důchodu v dalších letech, což ještě zvětšuje rozsah finančně nekrytých budoucích penzijních nároků.

Drahá nultá penze

Dosavadní představy o „reformě důchodů“ problémy nijak neřeší. Příslušná komise se úkolu vymyslet reformu sice zhostila, bylo to ale v duchu „takhle má reforma vypadat, peníze sežeňte, kde chcete“.

Neznamená to, že je návrh koncepčně špatný. Něco jako „nultý důchod“, který všichni dostávají stejný, není ve světě neobvyklý. Má ho Británie i Švédsko, jejichž dávno hotové penzijní reformy dodnes stojí za opisování. Podstatné ale je, v jaké výši má základní penze být a z čeho na ni vzít.

Nejsou to triviální otázky, zejména ne tehdy, když penze navěsíte na minimální mzdu, stejně tak jako zaručené mzdy. Minimální mzda, kterou samu o sobě pobírá málokdo, se touto nepřímou cestou stává základním ekonomickým parametrem předurčujícím nejen významnou část výdajů ve veřejném sektoru, ale také mzdový vývoj v podnikatelské sféře. Je proto třeba s „minimálkou“ zacházet opatrně, nebo tyto vazby zpřetrhat a začít od parametru jiného.

Vyřešit bude třeba také v reformě navrhovaný první, zcela zásluhový pilíř. I ten má být plně hrazený z pojistného. Podle návrhu tak sice bude reflektovat, kolik kdo odvedl, bez redukčních hranic ale bude drahý, i když férový. O to větší částku peněz bude nová vláda muset sehnat někde jinde.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.