Jmenujte práci, která sice není bůhvíjak dobře placená, ale máte stoprocentní jistotu, že poptávka po zaškolených lidech v oboru bude pouze a jenom růst.

Péče o seniory a cokoli, co s ní souvisí.

V roce 2020 žila na světě miliarda lidí starších 60 let, v roce 2030 to bude miliarda a čtyři sta milionů. Šedesátníci, kteří pečovali o své zdraví, jsou často ve vynikající kondici, ostatně se předpokládá, že v další generaci budou ekonomicky aktivní ještě nejméně pět sedm let. Posune se hranice ekonomické aktivity, a tedy i doba, po kterou budou přispívat do sociálního a zdravotního systému jako netto plátci. Jenže převládají ti, kteří v 65 letech trpí chronickými onemocněními; v USA je jich 85 procent s jedním a 60 procent v této věkové skupině má dvě a více chronických onemocnění.

Počet osmdesátníků se na celé planetě do roku 2050 ztrojnásobí až na dohled k půlmiliardě, Světová zdravotnická organizace uvádí 426 milionů. Zdraví a čilí budou jen někteří z nich, převládat budou zdravotní zátěže v podobě onemocnění oběhové soustavy, ale i diabetu, osteoporózy, artritidy a demence.

Počet „boomerů“, silných populačních ročníků ve věku nad 80 let, začne narůstat po roce 2030, což platí i pro Česko, kde se nejvýraznější dynamika očekává kolem roku 2035. Už dnes celosvětově chybějí kapacity, personál a finanční model zajišťující dlouhodobou udržitelnost dlouhodobé péče.

Více devadesátnic než novorozených holčiček

Všude se naráží na limity dosavadního uspořádání, jež se tradičně opíralo o péči zajišťovanou rodinnými příslušníky, nejčastěji dcerami pečujícími o svoje rodiče. Platí to i pro kultury silně ovlivněné filiální pietou (povinností postarat se o rodiče), kde jde o zvlášť silný morální závazek, otázku sebeúcty, ale i udržení respektu okolí.

Klasickým příkladem je Japonsko, které má s odstupem nejstarší populaci na světě (28,2 procenta obyvatel 65+) s velmi vysokou délkou dožití při mimořádně nízké porodnosti. Připočtěte konstatování, že imigraci cizinců není Japonsko nakloněné, a výsledkem je, že populace nejen stárne, ale od roku 2010 počet tamních obyvatel klesá.

Miroslav Zámečník

Japonský demografický strom je fascinující stejně tak, jako jsou jeho implikace strašidelné. Vůbec početně nejsilnějšími skupinami jsou podle oficiálních demografických statistik ženy ve věku mezi 70 a 75 lety. Devadesátnic je v Japonsku více než novorozených děvčátek.

Země má od roku 2000 veřejné pojištění dlouhodobé péče (nic takového v Česku neexistuje), ale 70 procent péče se odehrává v domácím prostředí s velmi vysokou participací rodinných příslušníků – 43 procent z nich se jí věnuje více než dvě hodiny denně, 22 procent zajišťuje péči v podstatě celý den. Plných 70 procent rodinných příslušníků zajišťujících péči ovšem reportuje stres, sociální vyloučení a finanční potíže. Sebeobětování jde na hranici sebedestrukce, navíc rodinní pečovatelé jsou často vzhledem k dlouhověkosti sami v seniorním věku. Tudy cesta nevede.

Kudy vede cesta?

Laická péče rodinných příslušníků, byť s finančním příspěvkem, nemůže fungovat bez podstatného posílení „odlehčovacích“ služeb a provázanosti komunitní a institucionalizované dlouhodobé péče (v hantýrce známých pod anglickou zkratkou LTC).

Jak říká dlouholetý prezident Asocia­ce poskytovatelů sociálních služeb Jiří Horecký, který zároveň předsedá Global Ageing Network, „epidemie covidu-19 znovu ukázala, jak důležité je komplexní zajištění ošetřovatelského procesu, a to včetně výkonů, jakými jsou rehydratační infuze, ošetřování chronických ran, posuzování základních parametrů zdravotního stavu, hodnocení kožních a slizničních změn, aplikace parenterálních léků indikovaných lékařem apod.

To vyžaduje jak změny některých stávajících metodických či právních opatření, tak zvýšení kompetencí nelékařského zdravotnického personálu a posílení pravidelné přítomnosti spolupracujícího všeobecného praktického lékaře, včetně využívání metod telemedicíny.“

V Česku jsou notoricky známé dlouhodobé problémy s kategorií „nepropustitelných pacientů“, kteří vyžadují přítomnost kvalifikovaného zdravotnického personálu, ale jejich pobyt na akutních lůžkách v nemocnicích je pochopitelně limitován. Zařízení následné péče by měla plnit roli „doléčovacích a rehabilitačních jednotek“, kterou kvůli nedostatku peněz a odborného personálu ani při nejlepší vůli nezvládají. Výsledkem jsou převozy zpátky do nemocnice na akutní lůžka, a to právě těch nejkřehčích pacientů. Kdo to nezažil, nedokáže si představit, co za nepříjemnosti to dovede způsobit i v případech, kdy je rodina ochotna platit, a ne málo.

Miroslav Zámečník

Navíc místa v pobytových zařízeních LTC v Česku chronicky chybějí, čekací listiny jsou dlouhé a jen pro udržení současného stavu by bylo potřeba vzhledem k demografii a poptávce přidávat ročně tisíce lůžek. Kde bez přispění soukromého kapitálu asi tak budou? A kde vezmeme to nejpodstatnější – kupní sílu?

Pole velmi málo orané představuje komunitní péče, která by umožnila po­dle potřeby poskytnout hladký přechod klienta mezi jednotlivými prostředími. Představte si pod tím terénní, ambulantní, respitní (odlehčovací) služby, jež vedou ke snížení a oddálení potřeby dlouhodobého (trvalého) poskytování pobytových služeb.

Hezky se to deklaruje, že mix ošetřovatelských a pečovatelských služeb by měl odpovídat zdravotní kondici a míře soběstačnosti klientů, ale to všechno stojí peníze a manažerský čas na úrovni jednotlivých organizací i celého systému. Je to ve skutečnosti prémiová služba, neboť resortní ministři nikdy v minulosti nedokázali přinutit svoje aparáty k součinnosti, bez které kontinuum péče jednoduše nezajistíte. Bohatí se sociálním kapitálem péči o své rodinné příslušníky nějak zvládnou, ale pro průměrnou rodinu je nalezení důstojného řešení a jeho financování (i po zahrnutí příspěvků na péči) problém.

Kde na to vzít?

Dá se pochopitelně šetřit na to, co nikoho nemine (pokud nebereme v potaz ještě horší variantu úmrtí v produktivním věku). Šetřit lze individuálně, dobrovolně s daňovou podporou jako v USA s jejich Health Savings Accounts nebo povinně přes veřejné pojištění zdravotní péče jako v Německu či Nizozemsku, které je průběžné, nebo na individuální, ale povinné fondové bázi jako v Singapuru.

Miroslav Zámečník

Česko je nyní v procesu přenastavování daňových úlev nebo dotací na nejrůznější bohulibé účely. Ve stárnoucí společnosti není nic důležitějšího než postarat se o dvě věci. Aby těch ekonomicky aktivních přispěvatelů bylo co nejdéle co nejvíce a aby byli co nejproduktivnější.

Jakýkoli průběžný systém (jako naše státní důchody) totiž není nic jiného než součin zaměstnanosti a nominální mzdy jako základu na utrácení ve prospěch těch postproduktivních. Daňově uznaným výdajem a rozumným dotačním titulem tak může být například spoření na výdaje během vysokoškolského studia (college savings) nebo spoření na výdaje na zdravotní péči (health savings accounts), obojí s potřebnou flexibilitou.

Když tady ministerstvo financí předložilo návrh zákona související s rozvojem kapitálového trhu s odhadovanou účinností k 1. lednu 2024, tak ať mají poslanci o čem přemýšlet. O možnostech finančního inženýrství mezi nemovitým majetkem a rentou někdy příště.