Dnes nikdo neví, zda Vladimir Vladimirovič Putin počítal se zablokováním exportu potravinářských komodit z ukrajinských přístavů od samého začátku plánování únorového vpádu na Ukrajinu. Měl to být dlouho připravovaný nátlakový prostředek, jak oslabit protivníka a vystrašit jeho spojence další noční můrou opakování migrační vlny? Když nebudou mít hladovějící masy v severní a subsaharské Africe, Jemenu nebo Afghánistánu co jíst, dají se na pochod do Evropy?

Nebo se stal potravinovým vyděračem číslo jedna až poté, co se přesvědčil, že Ukrajinci ruské jednotky nevítají, ale kladou jim urputný odpor? Ochromení vývozu hlavních exportních komodit Ukrajiny přinejmenším zvyšuje finanční náklady na udržení země v chodu.

Ceny potravin stoupaly už řadu měsíců před konfliktem, ale teprve válka jim dala potřebný „spin“ a vyvolala předpovědi, že souběžné působení neúrody v některých oblastech, vysokých cen dovážených vstupů a skokový nárůst cen samotných potravinářských komodit nakonec vyústí v migrační vlnu, proti níž bude ta z roku 2015 slabým odvarem. V obsáhlém ruském repertoáru psychologických operací je tato stejně účinná jako mimořádně darebná. Hned po naznačování, že tlačeni do kouta použijí Putin a spol. jaderné zbraně.

Dvakrát větší hlad

Můžete si nakrásně říkat, že v silech je celosvětově skladováno přes 850 milionů tun obilnin, což je skoro třicet procent roční celosvětové spotřeby a druhé nejvyšší číslo za posledních deset let, nicméně známky potravinového stresu v řadě rozvojových zemí markantně vzrostly. Akutní potravinová nouze by mohla letos postihnout dvojnásobek lidí než před pandemií (až 276 milionů); podle Světového potravinového programu je 49 milionů z nich ve 43 zemích přímo ohroženo hladomorem.

Hrozba je dnes spíše než chybějící vůlí mezinárodního společenství pomoci či samotnou neúrodou dána neúrodou v oblastech postižených konfliktem nebo nalézajících se těsně po něm, kam nelze dodat humanitární potravinovou pomoc z bezpečnostních důvodů.

Samostatnou kapitolou je Afghánistán – poté, co Kábul bez boje dobyl Tálibán, v zemi živoří víc než polovina obyvatelstva –, ale v přehledech sestavovaných pro Our World in Data (od dob covidu velmi oblíbeného nástroje Oxford University) v žebříčku kalorické mizerie vedou země subsaharské Afriky.

Miroslav Zámečník

V Egyptě, který v dobách Kleopatry uživil sebe, a ještě byl obilnicí Říma, ve skutečnosti nepanuje hlad ve smyslu nedostatku jakýchkoli kalorií. Na to, aby se nasytili, nemá jen 0,7 procenta Egypťanů oproti sedmdesáti procentům obyvatel Madagaskaru. Poutá pozornost kvůli tomu, že do vypuknutí války byl největším odběratelem ukrajinského obilí a teď musí narychlo shánět náhradní dodavatele. Druhá dimenze je ryze politická: kdykoli se pokusil maloobchodní ceny tradičních chlebových placek eiš baladi z úrovně pár haléřů zvýšit na něco, co by se alespoň zdálky blížilo skutečným ekonomickým nákladům, vyhnal zdražením chudinu do ulic. Dotace maloobchodních cen jsou velmi nešikovná a velmi drahá sociální politika (když je cokoli téměř zadarmo, vždy a všude se tím hrozně plýtvá), ale když se v roce 1977 prezident Anvar as-Sádát rozhodl ceny zvýšit, skončilo to střelbou ostrými náboji do davu. Za vlády jeho nástupce Husního Mubáraka drahota za arabského jara přivodila pád režimu.

Ani delta Nilu, patřící mezi nejúrodnější kusy země na této planetě, už dávno nestačí nakrmit obyvatelstvo, jehož počet se od roku 1950 zpětinásobil a překročil hranici sto milionů. Domácí produkce bude v sezoně 2021/2022 podle odhadů amerického ministerstva zemědělství kolem devíti milionů tun pšenice, takže pro uspokojení poptávky bude Egypt muset dovézt asi 12,3 milionu tun ze zahraničí. Levné to nebude: její cena dosáhla 17. května čtrnáctiletého maxima 12,8 dolaru za americký bušl (v případě pšenice 27,16 kilogramu).

Syslové v obilných sýpkách

Riziko potravinové krize se dostává do hlavních zpráv světových médií, přitom kombinace finanční a humanitární pomoci, otevření exportních kanálů a „sáhnutí do sýpek“ by ji mohla zažehnat. Obavy před nedostatkem, snaha o sražení cen na domácím trhu a strategický záměr omezit vydíratelnost „potravinovou zbraní“ motivují řadu zemí k hromadění zásob, i když mnohé mají sila plná z minulých sklizní a dovozů z předchozích let.

Čína, která je největším producentem pšenice na světě (přes 134 milionů tun; 2020), sedí na rezervách 141 milionů tun, tedy více než na průměru své roční sklizně, odpovídající spotřebě všech Číňanů za jeden a půl roku. I kdyby někdo pojal záměr vyhladovět Čínu, hned tak by se mu to nepodařilo. Pětina světové populace udržuje 69 procent světových zásob kukuřice, 60 procent rýže a 51 procent pšenice.

Miroslav Zámečník

Za posledních deset let zvedli Číňané podíl na světových zásobách jednotlivých druhů obilnin v průměru o dvacet procentních bodů (viz graf Čína sedí na hromadě a přikupuje), což je enormní. A nejde o nahodilost, ale o součást strategie nejlidnatější země planety, která narazila na limity domácí výměry půdy, nízké produktivity stárnoucích farmářů hospodařících na malých výměrách a rostoucí domácí spotřeby masa, zejména vepřového. U některých položek v zájmu tvorby strategických rezerv v posledních letech agresivně nakupovala v cizině.

Kdyby jen trochu chtěla, dokázala by Čína jejich rozpouštěním podstatně srazit ceny na světovém trhu, asi jako Saúdská Arábie v případě ropy. Z nějakého důvodu však k podobně bohulibému závěru ještě v Pekingu nedospěli, ve skutečnosti dělají opak: ruskou invazi na Ukrajině de facto tiše podpořili uvolněním pravidel dovozu pšenice z Ruska, i když z fytosanitárních důvodů a vzhledem k nižším přepravním nákladům dávala Čína dosud přednost importu kvalitnější pšenice z Kanady, USA a Austrálie.

Přijďte, kamarádům pomůžeme

Vysoké skladové zásoby pšenice jsou i v Indii (třetí nejvyšší na světě po Číně a USA), byť objem 16,3 milionu tun je devětkrát nižší než v Číně. Rovněž ona by mohla export zvednout a díky tomu, že jsou ceny na světovém trhu momentálně o hodně vyšší než domácí minimální výkupní ceny, by tím potěšila hodně tamních farmářů. Premiér Naréndra Módí se nejdříve kasal, že nahradí ukrajinský výpadek ve vývozu z indických zdrojů, úřady počítaly s rekordním exportem odhadovaným mezi deseti a patnácti miliony tun v letošním fiskálním roce (do března 2023). Před pár dny hodily zpátečku, když se ukázalo, že v hlavních produkčních oblastech bude vinou jarních veder úroda podstatně slabší, než se očekávalo. Indové však ponechali otevřené „diplomatické okénko“, neboť přímý vývoz na základě dohod mezi vládami zůstává otevřený. „Přijďte za námi, pokud můžeme, pomůžeme,“ vzkazuje ministr obchodu Pijuš Gojal.

Mezitím se zoufale hledá řešení, jak dostat na světové trhy ukrajinské obilí, které vězí v sýpkách (odhadem až 25 milionů tun), tedy pokud je na dobytých územích neukradnou okupační ­ruská vojska. Potíž je v tom, že doprava po železnici (podstatně dražší) do přístavů na Baltu, v Rumunsku a Bulharsku kapacitně nestačí, a pokud se nepodaří obilí vyvézt do nové sklizně na přelomu června a července, bude zle.

Miroslav Zámečník

Nechybějí nápady z dílny kreativně zoufalých, třeba že výměnou za zrušení embarga na běloruská draselná hnojiva Lukašenko umožní průjezd vlaků běloruským územím do litevského přístavu v Klajpedě, čímž by se zabily dvě mouchy jednou ranou. Ale doba není jednoduchá.

Nic by ovšem nepomohlo tolik jako vytvoření bezpečného koridoru pro export obilí z přístavu v Oděse, která byla jedním z největších přístavů vyvážejících obilí z dnešní Ukrajiny už před nějakými 170 lety. Ukrajina je schopna zajistit chléb asi pro 400 milionů lidí, a když výkonný ředitel Světového potravinového programu OSN (WFP) David Beasley řekl, že blokovat ukrajinské přístavy znamená vyhlášení války světové potravinové bezpečnosti, nepřeháněl. Šestatřicet zemí kryje dovozem obilí z černomořského regionu víc než polovinu spotřeby a Ukrajina byla dvorním dodavatelem i pro WFP.

Použít pro dosažení svého cíle jakékoli prostředky, to tedy ruský prezident doopravdy umí a vydírání hladem a migračními vlnami k tomu patří skoro jako legendární „Vzdejte se, nic se vám nestane“.