Kafe Prales najdete v Seifertově ulici, přímo na tramvajové zastávce Viktoria Žižkov. Podnik otevřel loni v říjnu a i když je zvenku spíše nenápadný, je měsíc od měsíce úspěšnější. „S památkáři už to tak jednoduché není. Nemáme tu zatím ani jednu reklamu, brzy se to ale změní,“ říká Ha Thanh Špetlíková nad šálkem výběrové kávy a doporučuje mi, abych si dal jejich jedinečnou krupicovou kaši.

Nad kávou pak probíráme koncept jejího podniku i to, jak se k podnikání vlastně dostala. Mluvíme o záchraně pralesních slonů, stejně jako o českých předsudcích vůči Vietnamcům. A také o hereckých přáních Ha Thanh Špetlíkové, které jsou vlastně úplně obyčejné. Chtěla by si totiž zahrát ženu. Ženu, u níž by nikdo neřešil, odkud je.

Jak se vlastně z herečky stane kavárnice?

Před 11 lety jsem měla takovou slabou chvilku. Záchvat paniky, že se nikdy neuživím herectvím ani scénografií, kterou jsem tehdy studovala. S mým tehdejším partnerem jsme tak založili kavárnu na Divadelní akademii, zrovna tam totiž probíhalo výběrové řízení. A pak jsme najednou měli druhou kavárnu, pak třetí…

Do toho začala pandemie covidu-19 a my jsme se rozvedli. Při dělení majetku mi zůstalo Kafe Pragovka, kde jsem chtěla pokračovat, ale s majiteli domu jsme se už nedomluvili. Měla jsem se stát jen provozní baru se spoustou omezení, jinak mělo být všechno jejich. To by mi ale nepřinášelo radost. A tak vzniklo Kafe Prales, to bude každopádně moje poslední kavárna (smích). Dělá mi sice radost, ale i velkou starost.

RozhovoryRozhovory

Filmový byznys je velký gambling a ruleta, říká producent filmů s Langmajerem Petr Erben

Je v Praze hodně náročné otevřít si další podnik?

Určitě to teď bylo jednodušší než poprvé. Tehdy jsem to dost prožívala. Bylo mi 24 a byla jsem hodně rozklepaná. Na tu dobu jsem musela sehnat hodně peněz. Ještě jsem studovala a ze dne na den jsem musela mít čtvrt milionu měsíčně na platy zaměstnanců. Byla jsem z toho strašně vystresovaná.

Dnes jsou ta čísla mnohem vyšší a kdyby přišel nějaký průšvih, byl by daleko větší. Už to ale tak neprožívám, za ty roky už víte, co můžete čekat. Fungujeme od 1. října a leden, který bývá nejhorším měsícem v roce, byl zatím naším nejlepším. Nejsme sice ještě za vodou, ale řekněme, že nejsem úplně pesimistická...

Je Prales teď vaší srdeční záležitostí?

Určitě ano. Interiér kavárny jsem navrhla sama. Výtvarně jsem se vyblbla a namalovala jsem pro ni velký nástěnný obraz. Přeju si, aby se z Kafe Prales stal milovaný lokální podnik, a protože se snažíme mít i takzvaně dobrou karmu, pomáháme také ochraně přírody.

„Nechtěla jsem jen podnik s vyšší gastronomií, vyladěnou kávou a příjemným interiérem...“

Ha Thanh Špetlíková

Přispíváte na ochranu kriticky ohrožených pralesních slonů. Proč jste si vybrala zrovna tato zvířata?

Nechtěla jsem jen podnik s vyšší gastronomií, vyladěnou kávou a příjemným interiérem. Šlo mi o víc, proto jsem si vybrala organizaci Save Elephants, která se věnuje záchraně afrických pralesních slonů. Všechno se to propojilo.

Tuhle organizaci jsem totiž poznala díky svému bývalému příteli. Sama jsem oblast střední Afriky navštívila, podívala jsem se do Středoafrické republiky a také do Konga, kde spolek funguje. Zjistila jsem, že když do tématu proniknete a problém pochopíte, nedokážete k němu už být lhostejný.

Neříkám, že teď Save Elephants přispíváme nějak závratně, jsme teprve na začátku a v obrovském minusu, ale určitou částku věnujeme. Jako herečka se ale také snažím o mediální propagaci a osvětu jejich činnosti. Prodáváme také související knihy nebo kávu, která je přímo spojena s podporou slonů.

Když se zeptám cynicky, proč jsou pralesní sloni tak důležití?

Mnoho lidí si může říct: „Tak co, vymře další druh, nijak se mě to netýká.“ Není to ale tak úplně pravda. V Africe žijí dva druhy slonů, vedle těch známějších na savanách jsou to právě pralesní sloni, kteří jsou ohroženi daleko více. Důležité je, že se vlastně chovají jako takoví pralesní inženýři.

Jsou to spíš samotáři, tím, jak po pralese chodí, ho prosvětlují a vytvářejí cesty i pro další zvířata. Pečlivě si vybírají rozmanitou rostlinnou stravu, mají ale velmi nedokonalé trávení. Když vylučují, prales tím opět sází a starají se tím o biodiverzitu rostlin. Přispívají tak ke zdraví pralesa, což ovlivňuje nás všechny, protože pralesy vytvářejí kyslík.

SpolečnostSpolečnost

Putin nám ukradl scénář, ale nepřečetl si konec, říká o loutkovém filmu Velký pán producent Jakub Červenka

Na začátku vaší kariéry jste si nebyla jistá, jestli se herectvím uživíte. Teď máte za sebou třeba Ordinaci v růžové zahradě, velký film Miss Hanoi, hrajete v Činoherním klubu nebo v Divadle Bez zábradlí. Tu jistotu už máte?

Žijeme v tak nejistém světě, že úplně jistý si nemůže být nikdo, ani já, ani vy. V posledních třinácti letech jsem se ale uživila převážně herectvím, a to vlastně dost pohodově. Kdybych se nevěnovala kavárnám, mohla bych třeba natáčet reklamy nebo se víc účastnit zahraničních projektů, možná bych měla větší klid.

Člověk ale opravdu nikdy neví, nikdo mi nezaručí, že se budu herectvím živit dalších 13 let. Jako česká herečka vietnamského původu to navíc mám v některých věcech sice jednodušší, v některých ale zase mnohem složitější.

Obsazují vás režiséři jen do rolí Vietnamek?

Přesně tak. Nejsme v Americe, nikoho tady nenapadne, že bych mohla hrát normální roli. Nabídky, které dostávám, jsou role Asiatek. Nedávno se mě někdo ptal, co jiného bych asi tak chtěla hrát. „Třeba ženu,“ odpovídám na to. Druhá generace Vietnamců v České republice vyrůstala, umí perfektně česky a žije ve smíšených rodinách. Ještě pořád se někdo diví tomu, že už neprovozujeme jen večerky a restaurace.

Diváci herečku mohou vidět také v Divadle Bez zábradlí

Ha Thanh Špetlíková

Mnozí z nás jsou třeba lékaři, právníci, architekti nebo ajťáci. Moje sestra je obchodnicí v energetické firmě, sestřenka je auditorka, bratranec účetní… Filmový svět to ale ještě moc nereflektuje, pořád jsme ve stereotypních škatulkách. I když teď bych měla zkoušet v režii Ondřeje Sokola v Činoherním klubu hru Komuna. A tam bych prý neměla hrát Vietnamku. Tak uvidíme.

Musíte se se stereotypy nebo předsudky, které pramení z vašeho původu, vyrovnávat i jako podnikatelka?

Často to možná řeším spíš já než kdokoliv jiný. Na jednu stranu si strašně moc přeju prezentovat Kafe Prales jako svoji kavárnu a chci k tomu využít všech prostředků, které jako herečka mám.

Na druhou stranu si ale říkám, jestli tím kavárně vlastně neškodím. Mnoho lidí totiž pořád očekává, že když mám bistro, bude se v něm vařit asijské dílo. Když ale přijdete do Kafe Prales a nebudete vědět, kdo ho vlastní, vůbec vás nenapadne, že je majitelkou právě Vietnamka. S těmi stereotypy zkrátka pořád tak trochu bojuju.

To ale neznamená, že na asijských konceptech podniků vidím něco špatného. Před lety, když tu byly jen čínské restaurace, jsem i já přemýšlela o tom, že si otevřu vietnamské bistro s výbornou kuchyní. Vedle by byly asijské potraviny, kde by prodavači Čechům vysvětlovali, co a jak při vaření použít. Uvažovala jsem nad balíčky s názvem „Udělej si svoje pho“. Od té doby se ale asijských restaurací i bister vyrojilo hodně. Nezbývá mi tedy než se odlišit. Svoji kavárnu teď stavím opravdu na něčem jiném, kuchyně v Kafe Prales je spíš takovou moderní fúzí českých a asijských jídel.

V souvislosti s uvedením filmu Miss Hanoi jste často vysvětlovala, jak vietnamská komunita v České republice vlastně žije a funguje, včetně rodinných vztahů. Žena má ve vietnamské společnosti tradičně spíše jinou roli než podnikatelskou. Snáší už vaše okolí dobře, jakou cestou jste se vydala?

Já jsem se ve skutečnosti na žádné vysvětlování nezaměřila, ale novináři se mě na to pořád ptají, tak odpovídám subjektivně. U mě už to téma není. Vietnamští rodiče ale pořád mají tendenci v dobré víře nerespektovat to, co jejich dítě chce. Je pravda, že od ženy se očekává, že bude manželkou a dokonalou matkou, stejně tak existují určitá očekávání od prvorozeného syna.

Proč to tak je?

Naši rodiče vyrůstali v době, kdy velmi strádali, jsou pragmatičtí a snažili se nám vštěpit, že se musíme materiálně zabezpečit a být úspěšní. Když se někdo vydal jinou cestou, bylo to špatně. Já jsem ale vždycky byla velmi tvrdohlavá a i když jsem měla s rodiči v minulosti obrovské konflikty, nakonec pochopili, že je to můj život a že jediný, kdo s ním může něco dělat, jsem já.

Velmi striktně jsem si určila své hranice a nikdy jsem si do ničeho nenechala mluvit. Spousta Vietnamců má ale stále syndrom hodného dítěte. Když mají dobrý vztah s rodiči, je pro ně těžké se vymezit. My jsme tak ideální vztah neměli, v tom to pro mě bylo jednodušší.

Filmový byznysFilmový byznys

Život k sežrání má nakročeno k evropským Oscarům. Konkurence je ale velká, shodují se tvůrci

Proč tedy vlastně nechcete vytvořit třeba celou síť podobných podniků?

Kafe Prales si chci hýčkat. Uvidíme, jak dlouho mě to bude bavit (smích). Je to totiž také práce s lidmi. Stane se, že se někdo nepohodne a já to musím vyřešit. Je to neskutečná škola komunikace, sebekontroly i toho, jak si udržet určité věci od těla a nenechat se jimi semlít. A jak jsem říkala, pořád mě dost živí hraní. Ráda bych také někdy měla i svůj osobní život. Nejsem tu jen od toho, abych budovala další a další kavárny (smích).

Ha Thanh Špetlíková (35)

- Majitelka Kafe Prales na pražském Žižkově

- V minulosti stála za Kafe Pragovka nebo za kavárnou na pražské DAMU

- Především je ale herečkou, hraje v Činoherním klubu nebo v Divadle Bez zábradlí

- Vytvořila hlavní roli ve filmu Miss Hanoi

- Zaujala rovněž v seriálech Ordinace v růžové zahradě nebo Duch

- Vystudovala scénografii na DAMU

- Narodila se v Hanoji ve Vietnamu, od dětství žije v České republice