Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Nejen černí, nýbrž i rudí diktátoři na vás měli dost pifku. Proč jste po těch druhých šel důsledněji než mnozí jiní odpůrci fašismu?

Je jasné, že nikdo neuchvátí moc s úmyslem vzdát se jí. Nenastolíte diktaturu, abyste ochránili revoluci; děláte revoluci, abyste mohli nastolit diktaturu.

A ideály, jako je rovnost, tím trpí natolik, že takovou diktaturu nelze podporovat, byť by se zbavila zla ještě horšího?

Nikdo nevěří pevněji než soudruh Napoleon, že všechna zvířata jsou si rovna. Nejraději by vás nechal, abyste se rozhodovali sami za sebe. Ale někdy můžete udělat chybné rozhodnutí, soudruzi, a kde potom budeme?

Proč jste tedy bojoval ve španělské válce po boku komunistů?

Veškerá válečná propaganda, ten křik a lži a nenávist – to vše pochází výhradně a bez výjimky od lidí, kteří sami nebojují.

Proto jste začal psát více o politice?

Každý řádek, který jsem napsal po válce ve Španělsku, jsem napsal, přímo či nepřímo, proti totalitarismu a pro demokratický socialismus, jak tomu termínu rozumím. Připadá mi jako nesmysl myslet si, že v době, jako je ta naše, je možné se vyhnout psaní o takových věcech.

Často se ptám, co byste psal třeba o dnešní britské vládě?

Ti tvorové zvenčí hleděli z prasete na člověka a z člověka na prase a znovu z prasete na člověka; ale už nebylo možné poznat, kdo je čím.

To mi nějak nepřipadá jako britské specifikum. Proč se tomu lidé nebrání, když mohou?

Masy nikdy neprotestují z vlastního popudu, a už vůbec ne jen proto, že jsou utlačovány. Vskutku, pokud nemají možnost srovnání, ani si neuvědomí, že utlačovány jsou.

Je to skutečně tak zlé?

Většina lidí zažije slušný kus zábavy, ale celkem vzato je život utrpení a pouze lidé velmi mladí nebo velmi bláhoví smýšlejí jinak. Žijeme ve světě, v němž nikdo není svobodný, téměř nikdo není v bezpečí a je téměř nemožné být čestný a zůstat naživu.

Není to prostě cena za tu dávku svobody, kterou máme?

Někdy mi připadá, že cenou za svobodu není ani tolik věčná ostražitost jako věčná špína.

Máte nějaké vysvětlení, proč se vývoj takto zvrtl?

Mám. Lidstvo mělo na vybranou mezi svobodou a pocitem štěstí a pro drtivou většinu lidí byl pocit štěstí lepší volbou.

Hodně jste se věnoval kritice jazyka samotného. Umíte obecně říci, co vás trápilo nejvíc, a platí to ještě dnes?

Jestli platí... Jsou to stále dvě věci, první je zatuchlost použitých obrazů a druhou nedostatek preciznosti. Autor buď má co říci, ale neumí to vyjádřit, nebo bezděčně řekne něco jiného, nebo je mu téměř jedno, jestli jeho slova něco znamenají, nebo ne. Tato směs vágnosti a ryzí neschopnosti je nejvýraznějším rysem moderní prózy, a především jakéhokoli psaní o politice.

Máte nějaký tip, jak se lze těm nepěkným rysům nějak vyhnout?

Když svoji řeč zjednodušíte, osvobodíte se od těch nejhorších nesmyslů. Když napíšete něco hloupého, bude ta hloupost zjevná – i vám. Politická řeč je zkonstruovaná tak, aby lži zněly pravdivě a vražda úctyhodně; a aby pouhému vánku dodala zdání pevnosti.