Státní rozpočet prošel Sněmovnou nebývale hladce. Vládní koalice nemusela mobilizovat svou stoosmičku, ale stačilo jí pouhých 98 hlasů, protože opoziční odpor byl minimální. 

Ten schodek ve výši 252 miliard korun, který je ve skutečnosti spíše 270 miliard, protože jako loni ukrývá část výdajů v samostatném dluhu fondu pro dopravní infrastrukturu, asi málokoho nadchne. Už vzhledem k devadesátimiliardovému škrtacímu balíčku a velkým iluzím, které měli voliči koaličních partají o reformním odhodlání a rozpočtové odpovědnosti vlády.

Ale když sledujete, jak vláda dva roky zvyšuje počty státních zaměstnanců, slibuje modré z nebe učitelům, zavádí povinné valorizace dalších výdajových položek a zbytečně snižuje daně dohromady o třicet miliard tam, kde to nikoho vlastně nepálí, jste rádi i za tohle.

Opozice: mnohem tragičtější alternativa

Jediná alternativa, která se momentálně nabízí, je totiž nejen rozpočtově mnohem tragičtější. Dokumentovala to i poslední rozprava k rozpočtu. Opoziční návrhy zvedaly deficit ke 400 miliardám a k financování nabízely EET a lepší výběr daní. Zřejmě v podobě známého zaklekávání, za něž nyní erár vyplácí miliardová odškodnění. 

Teze, že lepším výběrem daní lze získat sto miliard navíc, byly Babišovým tahákem už ve volbách v roce 2013 a opakovaný vtip není vtipem. Tehdy vrátily rozpočtu stabilitu ony slavné Kalouskovy „tupé“ škrty. Sobotkova a Babišova vláda z nich pak žily až do covidu, protože ze zvýšení daní, které mělo být dočasné a skončit v roce 2015, udělaly dočasnost ve stylu pobytu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy v normalizačním Československu.

Rádi můžeme v být v této souvislosti i za to, že do rozpočtu zahrnuté zvýšení daní je relativně mírné. Konzervativnější část vlády dokázala naštěstí odolat návrhům svých – jistě zcela nezávislých – ekonomických poradců z akademické a neziskové sféry, kteří místo škrtání výdajů chtěli další zvyšování daňové zátěže.

Značně nejisté položky rozpočtu

Těmto tlakům však rozhodně není konec a naříkání nad zrušením superhrubé mzdy jen tak nepřestane. Přitom když se podíváme na daňovou kvótu v roce 2020 před snížením daně z příjmu a na tu v příštím roce, činí snížení podílu daní a pojistného na HDP jen 0,4 procenta. Tedy v absolutních číslech nějakých třicet miliard korun, takže zlomek z těch sto padesáti, které nám údajně nyní tolik chybí. (Přeloženo: chybí samozřejmě k pokračování ve zcela nepřiměřeném růstu výdajů.)

Rozpočtová čísla jsou, jak je v posledních letech už obvyklé, značně nejistá. Ve výdajích zmizelo sto miliard korun na dotování cen elektřiny, naproti tomu daň z mimořádných zisků není zrušena a má platit až do roku 2025. Jenže v rozpočtu je naplánován její výnos ve výši pouhých sedmnácti miliard, což odpovídá jen doplatku daně za letošní rok.

Také se nám ovšem trochu vytratil optimismus ohledně oživení ekonomiky. Rozpočet ještě počítá s růstem ekonomiky v příštím roce o 2,3 procenta, což by zvýšilo příjmy z daní o šedesát miliard. Jenže aktuální odhady jsou ve svých lepších variantách poloviční, takže poloviční může být i reálné navýšení příjmů.

Pozor na vzdělance řeckého typu

A výdaje jsou na tom podobně. Není jasné, jakých ústupků nakonec dosáhnou učitelé a lékaři, a pořádnou díru do rozpočtu můžou udělat především dotace cen elektřiny pro průmyslové podniky. Těm se jen těžko vyhneme; zvlášť pokud německá vláda najde cestu, jak protlačit své dotační plány přes nedávné zamítavé rozhodnutí tamního Ústavního soudu.

Hlavně ale nyní půjde o rozpočet na rok 2025, což je rok volební, a tudíž rozdávací. Zase uslyšíme, kterak naše zadlužení vlastně nestojí za řeč, a klidně proto můžeme dál utrácet, když rating je skvělý a úroky budou klesat.

Kdo si dnes vzpomene na harvardského ekonoma Andrease Papandrea? Ten dokázal dostat během pár let svého vládnutí řecký státní dluh z dvaceti nad sto procent HDP. A my určitě nemáme méně podobných vzdělanců než Řecko.