V poděbradském centru Srdce to v pondělí dopoledne voní skoro jako v pekárně. Na stolech leží přepravky s chlebem, houskami nebo vánočkami, které se neprodaly v supermarketech v okolí. Později během dne si pro ně přijdou někteří z asi pěti stovek ukrajinských uprchlíků, kteří v Poděbradech našli azyl před ruskými agresory. Ale také místní penzisté nebo samoživitelky.

Handicap centrum Srdce původně fungovalo jen jako chráněná dílna kombinovaná s potravinovou bankou. Teď už ale více než rok slouží také jako humanitární centrum právě pro běžence z Východu. „Když začala válka, do Poděbrad dorazilo 400 nebo 500 lidí, kteří neměli vůbec nic. Vyhradili jsme proto část chráněné dílny pro humanitární pomoc pro Ukrajince. Z pečiva nebo mléčných výrobků jsme ,sortiment‘ rozšířili i o oděvy, boty, kočárky, výbavu do kuchyně a další věci, které uprchlíci potřebují. Většina z těch věcí byly dary od místních, část oblečení jsem přivezl kamionem ze Švédska,“ vypráví šéf centra Michal Šmíd a ukazuje na řady věšáků s nejrůznějšími svršky.

Na pracovníky chráněné dílny, kteří rozdělují pečivo, ovoce a další potraviny do sáčků, dohlíží důchodkyně z Ukrajiny, paní Rajica. Michal Šmíd má pro ni jen slova chvály: od léta, kdy v centru nastoupila jako dobrovolnice, prý dobře poznala místní komunitu uprchlíků. Díky tomu má dokonalý přehled o tom, který – nebo spíše která – z nich co potřebuje. A může také zajistit, aby se jídlo, drogerie a ostatní humanitární pomoc rozdělily spravedlivě.

„Přišla jsem do Česka loni v červnu spolu s mým dvanáctiletým vnukem. Pocházíme z Charkova, který je asi padesát kilometrů od ruské hranice,“ vypráví paní Rajica. Vzpomíná na strastiplnou cestu, kterou s chlapcem musela absolvovat kvůli tomu, že si na její rodné město dělali zálusk ruští okupanti. Její putování začalo dlouhým osmihodinovým čekáním s kufry na poli, pak pokračovalo mnohahodinovou jízdou přeplněným vlakem směrem na západ a skončilo tady, ve východočeském lázeňském městě.

Zatímco Rajica dobrovolničí v centru, její vnuk už chodí do školy. A každý den si přes internet volá s maminkou, která pracuje jako zdravotnice u charkovské policie a z Ukrajiny kvůli tomu během války nesmí vycestovat. „Chlapec z toho má dodnes trauma, ale vrátit se pořád není bezpečné,“ pokyvuje hlavou paní Rajica.

Opotřebovaná charita

Původní ruský plán „speciální vojenské operace“ – třídenní invaze zakončená slavným, bleskovým dobytím Kyjeva a sesazením ukrajinské vlády – se rozsypal na kousky. Nečekaně houževnatý odpor napadené země proměnil Vladimirem Putinem původně zamýšlený „blitzkrieg“ ve vleklý konflikt a strategie Kremlu by se nyní dala označit jako opotřebovávací válka. Ta má jednak postupně otupit odpor obránců Ukrajiny a jednak odradit dosud odhodlaný Západ od (nejen) vojenské pomoci kyjevské vládě.

Zatím se Putinovi nedaří ani jedno. Kyjev se navzdory velkým vojenským i ekonomickým škodám drží a zbraně nejenže na Ukrajinu proudí dál; spojenci se navíc rozhoupali dodávat také modernější a ničivější techniku.

Jisté opotřebení ale přesto v západní Evropě včetně Česka pozorovat lze, a to hlavně na náladách ve společnosti. Zatímco zpočátku konfliktu bylo veřejné mínění jednoznačně na straně Ukrajinců, po déle než rok trvajících bojích zesilují hlasy volající po ukončení konfliktu. A to i za cenu drastických ukrajinských ústupků. Kromě toho slábne také ochota zprvu nadšené veřejnosti pomáhat – ať už finančně, nebo materiálně. Celkem Češi darovali jen v penězích na pomoc Ukrajině více než čtyři miliardy korun; podstatná část z těchto financí ale dorazila na účty neziskovek v první fázi ruské invaze.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Další miliony připadly na věcné dary – o těch ale platí totéž. „Dnes jste měli štěstí, že jste viděli dárce, kteří přinesli tuhle mikrovlnnou troubu. Kdybyste ale přišli na návštěvu před rokem, stála by tu dárců celá fronta,“ tvrdí Michal Šmíd. Loni v únoru a březnu se podle něj dárci z řad běžných lidí počítali na stovky, teď je jich sotva desítka.

„Nepřekvapuje mě to. Lidé byli zvyklí pomáhat stejným způsobem, jako když u nás byly třeba povodně. I tentokrát počítali s tím, že konflikt bude krátký. Trvá to ale už moc dlouho,“ pokračuje šéf centra Srdce.

Poděbradské humanitární centrum se od většiny neziskovek liší v tom, že od začátku přijímá pouze hmotné dary. Peněžní příspěvky Michal Šmíd odmítá – prý jsou s nimi spojené potíže. „Kde jsou peníze, tam se dřív nebo později objeví také korupce. Kromě toho se obávám, že kdybych si zřídil třeba transparentní účet, mohly by mi úřady mluvit do toho, co a jak tady děláme,“ vysvětluje. Kdo chce i dnes přispět, udělá podle něj nejlépe, když se podívá do seznamu potřebných věcí na webu centra Srdce, něco z nich koupí a přiveze.

Uprchlická pirueta

Postupně vyprchávající chuť či možnosti pomáhat na úkor vlastních potřeb nezažívají ale pouze regionální neziskové organizace v menších, méně ekonomicky silných městech. V podstatě stejné zkušenosti má i Martin Rozumek, šéf Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU).

Sedíme v kanceláři v budově „jeho“ neziskovky v pražské Libni a šéf OPU rekapituluje uplynulé, extrémně náročné měsíce. „Co se dělo loni od konce února a na jaře, pro mě bylo obrovským překvapením. Z dob uprchlické krize v době války v Sýrii jsme byli zvyklí na to, že nám lidé nadávají, nebo dokonce vyhrožují kvůli naší pomoci převážně muslimským uprchlíkům. Loni ale přišla otočka o 180 stupňů – chválili nás, podporovali, nabízeli materiální i finanční pomoc. Klobouk dolů před Čechy, vůbec bych takovou vlnu solidarity nečekal,“ vypráví Rozumek.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Kdo nemohl či nechtěl přispět hmotnou pomocí, ten se pro změnu nabídl jako dobrovolník. OPU od začátku konfliktu zřídilo centrum na pražském hlavním nádraží, kam proudily největší davy běženců. „Musím hrozně moc poděkovat lidem, kteří nám tam pomáhali. Bylo jich neskutečné množství: v denní službě se v té době vystřídalo třeba sto dobrovolníků za jediný den,“ dodává šéf „uprchlické“ neziskovky.

Právě velká angažovanost běžných lidí pomohla masivní uprchlickou vlnu zvládnout v samém jejím začátku, než se rozhýbaly více či méně zkostnatělé státní či evropské instituce. „Zejména první dva měsíce to zachránili obyčejní lidé, kteří jednak ubytovávali Ukrajince doma a jednak pomáhali organizacím, které se o ně starají. Postupně euforie vyprchala, ale to je logické a dalo se to očekávat,“ vysvětluje Rozumek. Od léta se i mnoho Čechů dostalo do svízelné finanční situace kvůli vysoké inflaci a dramaticky podražujícím energiím. „Lidé se obávají ekonomické situace a nemají tolik peněz na rozdávání,“ dodává šéf OPU.

Válečné zločiny jako motivace

Utahování opasků českých domácností nebo prostě jen adaptaci na novou realitu pocítila i největší česká neziskovka. Člověk v tísni díky darům běžných lidí, ale také firem a dalších dárců sice vybral za uplynulý více než rok přes dvě miliardy korun, hlavní část z těchto peněz ale podle vedoucí programu SOS Ukrajina Zuzany Ramajzlové na účty organizace dorazila na samém začátku války.

„Během prvního měsíce války nám poslalo peníze přes půl milionu lidí, ta suma byla obrovská. Pak se ale příspěvky začaly postupně snižovat, stejně jako počet dárců. Další větší vlna přišla až v prosinci – lidé jsou zvyklí v době svátků přispívat na charitu i v normálních časech,“ popisuje Zuzana Ramajzlová. Co se ale podle ní udržuje na stabilní výši od loňského jara, je aktivita další asi stovky organizací a iniciativ, s nimiž Člověk v tísni spolupracuje a které vznikly většinou právě v reakci na ruskou invazi.

V podstatě identický vývoj popisuje také iniciátor akce Dárek pro Putina Martin Ondráček, který na rozdíl od humanitárních neziskovek vybírá od veřejnosti příspěvky na zbraně pro ukrajinské vojáky. „Peněz nám chodí oproti první polovině loňského roku asi polovina. Dárců tolik neubývá – je jich zhruba o pět až deset procent méně, snížily se ale jejich příspěvky,“ hodnotí Ondráček, který menší štědrost také vysvětluje inflací a obecně horší ekonomickou situací Čechů. Výjimkou jsou podle něj situace, kdy se o jeho iniciativě hovoří v médiích. Vybičovat dárce i dnes umí ještě jedna okolnost, a sice když Rusové spáchají nějaký obzvlášť odporný válečný zločin.

Rozhýbaný moloch

Jak tedy neziskové organizace, jimž dramaticky přibylo práce a s tím vzrostly i náklady, zvládají pomáhat uprchlíkům či lidem přímo na Ukrajině, když penězovod od obyčejných lidí prakticky vyschl?

Dárce, kteří pomáhali zvládat začátek uprchlické vlny, postupně nahradily větší instituce. „Jednou z prvních bylo hlavní město Praha, protože sem uprchlíci přicházeli v největších počtech, pak se postupně přidala také ministerstva. Nejdéle to trvalo těm nejvzdálenějším podporovatelům – evropským institucím a OSN,“ popisuje Martin Rozumek. Nyní tak financují pomoc běžencům například UNICEF, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) nebo Evropská unie.

Podle Rozumka nyní tvoří hlavní zdroj peněz právě státní a nadnárodní instituce. Ani tak ale nehledí do budoucna úplně bez obav. „Všechno zatím funguje jen v režimu nouzových projektů, které trvají krátce. Získali jsme například velkou podporu od Mezinárodního záchranného výboru, ale tento program je jen na sedm měsíců. Další program od UNICEF končí letos v červnu. Akce UNHCR je naplánovaná na rok a skončí v prosinci,“ vypočítává šéf OPU. Letošní rok tak sice jeho neziskovka zvládne patrně bez větších problémů, co bude příští rok, to ale zatím vůbec netuší.

Podle organizací pomáhajících uprchlíkům je nejvyšší čas, aby se z nouzového režimu přešlo do standardního. Je evidentní, že válka – a tedy ani uprchlická krize – jen tak neskončí. A především, velká část Ukrajinců a Ukrajinek prchajících před válkou v Česku nakonec nejspíš zůstane. Čím déle Rusové budou bombardovat ukrajinská města a znemožňovat tak návrat k pokojnému životu doma, tím více běženců u nás „zapustí kořeny“.

„Potřebovali bychom, aby se to systematizovalo. Aby se třeba v systému sociálních služeb myslelo na to, že tu najednou máme 325 tisíc ukrajinských uprchlíků. Aby se rozběhly evropské fondy, to je tradiční sponzor migrační a azylové politiky. Bude potřeba podpora státu, aby se podařilo integrovat obří skupinu lidí,“ jmenuje Martin Rozumek úkoly pro příští měsíce a roky.

Problém je, že česká vláda ale naopak plánuje dosud relativně velkorysé příspěvky ukrajinským uprchlíkům postupně omezovat. Letos na začátku roku kabinet schválil změny, které například omezují příspěvky na bydlení běženců. Má je to motivovat k větší samostatnosti.

Vítání nových spoluobčanů

Smutných příběhů o rozdělených rodinách, jako se to stalo paní Rajice, ale také vyprávění o ztrátách blízkých slyšel Michal Šmíd z centra Srdce za poslední rok mnoho. Vzpomíná třeba na mladou maminku s dětmi, která do úplně neznámého města dorazila jen v pyžamu a s jednou botou – tu druhou ztratila někde po cestě. Jinak neměla vůbec nic. Osobně zažil rovněž setkání se starší Ukrajinkou, která pouhý den před návštěvou centra Srdce přišla o syna: zavraždili ho Rusové.

„Když slyším v televizi dezoláty blábolit o tom, že Ukrajinci přicházejí do Česka jen pro sociální dávky, povinně bych je sem nahnal, aby si tyhle příběhy vyslechli. Pak by snad pochopili,“ kroutí Michal Šmíd hlavou. Většina neúplných rodin podle něj do Poděbrad přijela takřka s holýma rukama, ti šťastnější stihli sbalit alespoň pár nejnutnějších věcí. Ukrajinky jsou tak vděčné a šťastné za takové zdánlivé samozřejmosti, jako je kuchyňská pánev nebo hrnec, díky nimž si mohou v dočasném domově samy uvařit.

Stejně absurdní je představa, že mnoho běženců v Česku zůstává jen kvůli sociálnímu systému, protože pocházejí z regionů, kde se zrovna neválčí. „Nejde jen o to, že se nemají kam vrátit kvůli tomu, že Rusy obsazená území jsou obrovská. Ukrajinská ekonomika je kvůli válce v rozvratu a na mnoha místech není práce. Co by tam ti lidé dělali?“ pokládá Michal Šmíd řečnickou otázku. Nesmyslná je podle něj také představa, že uprchlíci z Východu v Česku jen sedí s rukama v klíně a spoléhají pouze na pomoc státu. „Podle posledních statistik tady osm z deseti Ukrajinců má práci – když už ne na plný úvazek, tak alespoň brigádu,“ tvrdí.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Podle oslovených neziskových organizací ale čas vyvrátil také další mýty a předsudky, které vůči uprchlíkům nejen v Česku panují. S ohledem na stále stejnou nezaměstnanost se například nepotvrdilo, že budou Ukrajinci brát Čechům práci. Nevyplnily se ani pesimistické předpovědi o tom, že frustrovaní běženci budou páchat trestnou činnost. Jinými slovy, navzdory štvaní populistických politiků nejsou pro protiukrajinské nálady ve skutečnosti žádné důvody.

Pro český pracovní trh, léta napjatý k prasknutí, by přitom podle lidí z uprchlických neziskovek mohli vzdělaní a pracovití uprchlíci z Ukrajiny představovat požehnání. Klíčové ale bude umět jejich schopnosti využít. To však zatím úřady neumějí a na rozdíl od vstřícných politiků se často naopak snaží dělat všechno pro to, aby se běženci vrátili domů. Podle Martina Rozumka jde o zvyk z minulosti. „Vynakládáme kvůli tomu zbytečnou energii, nabízíme Ukrajincům právní pomoc a soudy nakonec vyhrajeme.“

Na neohebnost byrokracie si stěžuje i Michal Šmíd. Jako příklad uvádí příběh ukrajinské rodiny, která přišla do Poděbrad z Oděsy. Otec tam pracoval na poměrně vysoké pozici v přístavu, pak ale přišel o ruku. Vyřídit mu v Česku potvrzení ZTP, aby mohl pracovat v chráněné dílně jako řidič svážející zboží do potravinové banky, však prý bylo hotové martyrium. „Přitom je jeho postižení evidentní, vždyť nemá ruku,“ kroutí Michal Šmíd hlavou.

„Myslím si, že to chce změnit přístup úřadů. Měli bychom si přiznat, že demograficky jsme úplně v háji, a uvolnit uprchlickou politiku,“ navrhuje Martin Rozumek. Především je potřeba přestat klást příchozím Ukrajincům překážky při získání azylu nebo dlouhodobého pobytu a usnadnit akceptaci jejich vzdělání, aby nemuseli tak jako nyní pracovat na pozicích hluboko pod úrovní vlastní kvalifikace. Také firmy by měly přestat hledět na vzdělané lidi jako na poten­ciální dělníky do montoven.

Pokud se totiž přístup úřadů i firem nezmění, velmi rádi se perspektivních uprchlíků z Východu ujmou například Němci, stejně jako to udělali v případě práci hledajících Rumunů nebo Bulharů. Českým firmám pak nezbude než lamentovat nad nedostatkem pracovní síly a hledat dělníky do výroby v daleké Asii.