Představte si, že byste se strojem času přesunuli do Prahy 10. či 11. století a nějakému náhodně vybranému Přemyslovci dali volební urnu a poskytli mu v podstatě neomezený přísun peněz. Co myslíte, že by z něj za dvacet let vypadlo? Demokracie, fungující tržní ekonomika a moderní byrokratický stát by to určitě nebyly. 

Budování nového Afghánistánu zabralo spojencům dvacet let. Za tu dobu v něm složilo kosti 3500 západních vojáků (z toho čtrnáct Čechů) a jen Spojené státy toto bohulibé dílo stálo se vším všudy zhruba dva biliony dolarů. V Afghánistánu se toho za tu dobu urodilo docela dost – svobodné volby, prezident, profesionální armáda, dvoukomorový parlament a byrokratický správní aparát; jen škoda, že všechny tyto výdobytky padly ještě předtím, než ze země odešel poslední spojenecký voják. Rychlost, se kterou Afghánci tyto dary odmítli, je překvapující, samotný fakt, že tak učinili, naopak ani trochu. Máme 21. století, a tak Afghánce běžně vidíme s mobilem u ucha (případně s přenosnou protiletadlovou střelou na rameni), ale nemylme se: z politického hlediska je Afghánistán stále ještě předmoderní státní útvar, který se příliš neliší od našich zemí v dobách knížecích.

Klíčová slova, kterými lze neúspěch při zavádění západních hodnot v Afghánistánu popsat, znějí identita a loajalita. Každý Afghánec – ať už je to Paštun z Kandaháru, Tádžik z údolí Pandžšír, nebo persky mluvící a šíitský směr islámu vyznávající Hazár z centrální části země – je především příslušníkem své širší rodiny, klanu, kmene a etnické skupiny. Identit má hned několik a loajalita ke státu, který uměle vznikl v průběhu 19. století na pomezí ruského impéria a Britské Indie, je pro něj až na posledním místě.

V říši knížete Potěmkina

V Evropě se nukleární rodina prosadila už ve středověku. Jinde to dodnes není samozřejmost a na obrovských rozlohách světa mezi severní Afrikou a Afghánistánem stále převládá široká rodina a klanové uspořádání společnosti. Charakteristické jsou pro ně silné (a de facto nezrušitelné) osobní vazby mezi členy klanů, ale naproti tomu slabá občanská společnost, což na celostátní úrovni zpravidla vede ke slabým a špatně fungujícím veřejným institucím, ale naopak k silné (a často potlačovatelské) vládě.

Americká politoložka Kathleen Collins, která se zabývá někdejší sovětskou Střední Asií, popisuje vliv klanů jako všeobjímající. Elity využívají řadové a podřadné členy klanu k tomu, aby si udržely své postavení. Běžní lidé pak potřebují patrony a staršiny prakticky v každé životní situaci: „Pomáhají jim při hledání zaměstnání, obchodování na bazaru, v přístupu ke vzdělání, při obstarávání půjček, při získávání zboží v ‚ekonomice nedostatku‘ i zajištění společenského nebo politického vzestupu.“ Klanové elity kromě toho rozhodují spory, garantují ekonomické transakce, zajišťují bezpečnost a trestají. Otázkou samozřejmě je, k čemu v takové společnosti – v níž žádný vztah není neosobní – potřebujete stát. Vlastně k ničemu. Vše se točí okolo osobních vazeb a veřejné instituce se logicky stanou obětí nezájmu, pohrdání, nepotismu, rozkrádání a korupce. 

Narazili na to už Sověti, kteří v letech 1979 až 1989 okupovali Afghánistán, a stejnou zkušenost udělali po nich spojenci. Dokonalé je v tomto ohledu nedávné vyjádření někdejšího amerického „kontraktora“ Grahama Platnera pro The Jerusalem Post. Vše, co Západ v zemi vybudoval, byl podle něj jeden velký podvod, existující většinou jen na papíře: „V létě 2011, na vrcholu bojové sezony, měli afghánští policisté, kterým jsem radil, dva zásobníky na muže a v celém okrese byl k dispozici jen jeden náboj do RPG. Kromě toho chyběl benzin do Fordů Rangers, které jsme jim koupili.“ Všechno – včetně výplat – rozkradli afghánští velitelé, a tak se řadoví policisté živili únosy lidí. Stejně to podle něj fungovalo úplně všude: „Afghánská armáda nebyla skutečná a afghánské úřady také ne. Nikdy nevybíraly daně. Neexistovaly žádné soudy mimo policii, která okrádala lidi. Nic z toho nikdy neexistovalo.“

Palestinské vodovody

Poměry v Izraeli se od těch v Afghánistánu samozřejmě hodně liší, ale přesto se tam na chvilku vydejme. Izraelský ekonom Yakub Halabi se pokoušel zjistit, proč arabské samosprávy selhávají na rozdíl od těch židovských prakticky v každém ohledu – od stavby vodovodů až po výběr daní – a dospěl k závěru, že za to mohou právě vazby v rámci širokých arabských rodin a klanů (hamul). Svobodné volby nezměnily na dávném pravidle z dob osmanské říše, že hlavou obce se vždy stane hlava nejsilnějšího klanu, vůbec nic a starosta poté za odměnu ze svých voličů nadělá úředníky, údržbáře a ředitele škol. Všem to vyhovuje, jen se často stane, že starosta ani jeho nohsledi jaksi nemají pro výkon své profese nejmenší předpoklady. Vybírání obecních daní se děje víceméně na dobrovolné úrovni a naprosto bezmocné jsou samosprávy při vynucování veřejného pořádku; jen si zkuste uložit pokutu váženému členu širší rodiny a vymáhat ji po něm.

S demokracií samozřejmě takové volby nemají nic společného, a když tyto poznatky o rodových vazbách aplikujeme na vyšší úroveň, chápeme najednou, proč rod Asadů dokáže už půlstoletí ovládat Sýrii, proč je libanonská demokracie stále tak slabá a proč arabské jaro nemělo šanci na úspěch.

Uzbecká bavlna

Rodové vazby mají navíc tu úžasnou vlastnost, že dovedou přečkat i velmi brutální tlak. Ruská říše začala do Střední Asie pronikat v polovině 19. století. Leninovi bolševici ji před sto lety v bojích s „basmači“ (dnes bychom řekli mudžahedíny) znovu dobyli, uměle rozřezali na pět dodnes existujících států a Stalin Střední Asii ve 30. letech přeoral násilnou kolektivizací. Klany to sice málem zničilo, ale dokázaly se přizpůsobit. Staly se centrem neformálního antikomunistického odporu, ovšem nové poměry zároveň dokázaly využít – klanoví předáci se začali prosazovat ve straně i republikové politice a pravým požehnáním pro ně byly kolchozy, ve kterých bujel nepotismus a kamarádšofty.

Dlouholetý uzbecký prezident Islam Karimov popsal tehdejší realitu následovně: „Osobní doporučení známého úředníka nebo osoby v blízkém příbuzenském vztahu – příbuzného, přítele, krajana – bylo kouzelným slovem, které pomáhalo otevřít dveře kanceláře. A takový úředník zase potřeboval spolehlivého člověka a loajální okolí, aby si udržel a upevnil své mocenské postavení.“

Vrchol blahobytu nastal za Brežněva, který vyznával stabilitu kádrů. Jím vytvořená společenská smlouva pro Střední Asii zněla: Vy nebudete podrývat socialismus a já vás nechám na pokoji. Katastrofa přišla roku 1982, kdy Brežněva v čele strany nahradil dlouholetý šéf KGB Andropov a brzy poté vypukly v Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Kazachstánu a Turkmenistánu čistky.

Nejhůř bylo v Uzbekistánu, kde se, vyjádřeno Karimovovými slovy, skupiny osob „v blízkém příbuzenském vztahu“ přisály na lukrativní bavlnářský průmysl a sovětskému systému řádně pouštěly žilou. Šéf republikových komunistů Šaraf Rašidov, díky němuž Moskva poslala do Uzbekistánu miliardy rublů za bavlnu, kterou nikdy neviděla, stihl ještě včas umřít, „Případ bavlna“ ale policie vyšetřovala až do začátku 90. let a výsledkem byl trest smrti pro republikového ministra bavlnářského průmyslu Bachabdžana Usmanova, dvanáct let vězení pro Brežněvova zetě Jurije Čurbanova a odsouzení zhruba čtyř tisícovek lidí v čele s masou stranických funkcionářů, ředitelů kolchozů a ředitelů bavlnářských podniků.

Nesmrtelné klany

Ze svých postů muselo jen v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu odejít na třicet tisíc funkcionářů. Výsledkem bylo zásadní oslabení dosud vládnoucích klanových aliancí (například v Uzbekistánu přišly o pozice do té doby jasně dominující klany z měst Džizak a Samarkand). Výsledkem byla podle již zmíněné Kathleen Collinsové mocenská rovnováha mezi jednotlivými klany, které se později – těsně před rozpadem Sovětského svazu – dokázaly domluvit na kompromisu a pomohly do prezidentského křesla již zmíněnému Karimovovi. Naopak v páté ze středoasijských republik – Tádžikistánu – si až do konce uchovaly jasnou převahu prominentní klany z Chudžandu (Leninabadu) a Kulobu (Kuljabu), a tak jejich soupeři z Garmu, Bocharu a Horského Badachšánu vyvolali roku 1992 ničivou občanskou válku, ve které zahynulo padesát až sto tisíc lidí.

Tento klanový pohled na Střední Asii samozřejmě hodně zjednodušuje, ale základní premisy platí. Rusku se v tomto – s Afghánistánem sousedícím – regionu nepodařilo ani za více než sto let prosadit své kulturní vzorce. Klany a příbuzenské vazby dál ve všech pěti zemích Střední Asie formují místní politiku a tamní diktátoři dál a dál udivují svět svými bizarními libůstkami. Za všechny stručně představme turkmenského vládce Gurbangulyho Berdimuhamedova, který si kromě moderně zařízených mučíren nechal postavit vlastní jezdeckou – velmi nadživotní – sochu, předváděl v televizi, jak operuje nádor či pilotuje stíhačku, a zakázal bikiny, šortky, sluchátka, černá auta…

Věž na Měsíc

Tradice příbuzenských vazeb, slabého státu a špatného vládnutí má zkrátka ohromnou setrvačnost a její překonání vyžaduje spoustu času. Zásahy zvenčí přitom nemají velkou šanci na úspěch, pokud inovace nebudou chtít Afghánci (či jiné klanové společnosti) přijmout sami. Překonání moci klanů je nepochybně možné; koneckonců ve Skotsku ještě během 18. století platilo, že skvrna na cti jednoho MacLeoda je skvrnou na cti všech MacLeodů. Podle amerického profesora práv Marka S. Weinera, autora knihy Vláda klanu (The Rule of the Clan), to ale vyžaduje dobrou vládu, která dlouhodobě nabízí víc než osobní rodové vazby, strukturální kulturní přerod v moderní národ (zhruba něco jako naše národní obrození) a pak vzdělání, které spolu s kapitalismem nechá vyrůst nezávislou střední třídu.

K něčemu takovému měl nakročeno i Afghánistán. Prvním velkým reformátorem byl Abdurrahmán Chán, který v samém závěru 19. století položil základy (ale opravdu jen základy) stálému afghánskému vojsku, byrokratickému aparátu či vybírání daní. Odpor proti jeho vládě a reformám byl na druhou stranu zběsilý a sám Abdurrahmán se chlubil, že sprovodil ze světa 120 tisíc svých poddaných. Další velký skok přišel za vlády Muhammada Záhira Šáha (1933 až 1973), kdy se ve městech začala prosazovat relativně vzdělaná střední třída – vojáci, učitelé, úředníci, studenti… a na dobových fotografiích z ulic Kábulu jsou vidět moderně a v krátkých sukních oblečené ženy.

Krátce poté, co Záhira Šáha svrhl roku 1973 jeho bratranec Muhammad Dáúd, přišlo všechno vniveč. Právě za jeho vlády vypukla občanská válka, která s přestávkami trvá dodnes. V dubnu 1978 se vlády zmocnili komunisté a o rok a půl později do Afghánistánu vpadla sovětská vojska. Jejich pobyt měl pro zemi daleko ničivější dopad (600 tisíc až dva miliony mrtvých; dalších pět až deset milionů emigrovalo) než dvakrát tak dlouhá přítomnost spojeneckých vojsk (zhruba 200 tisíc mrtvých) a vedl k faktickému vyhubení rodící se střední třídy. A co nestihla válka, dokonal v následujících letech Tálibán, což je mimochodem další mocenská síla, která do značné míry nerespektuje tradiční klanové vazby a snaží se – pod pláštíkem fundamentalismu – nastolit nový řád.

Obloukem se tak vracíme do Čech raných Přemyslovců a k otázce, jestli by se v nich – třeba i za dva biliony dolarů – mohlo za pouhá dvě desetiletí podařit vybudovat fungující moderní stát. Nezbývá než poťouchle konstatovat, že kdyby Američané ty dva biliony skládali na sebe a tvrdili, že stavějí věž na Měsíc, použili by je zřejmě účelněji.