Historici nemají rádi, když se jich ptáte, co by se stalo, kdyby… Na takové otázky obvykle odpovídají, že dějiny se prostě odehrály, žádné kdyby v historii neexistuje.

Když jde ale o sochy, tedy o určitý typ soch, nemalá část veřejnosti jako by si to „kdyby“ do těchto uměleckých děl přenášela. Jsou pro ni častokrát symbolem něčeho špatného, negativního, čeho je zapotřebí se zbavit. Jejich prostřednictvím jako by vyjadřovala názor na to, co se odehrálo před mnoha lety. Jako by odstraněním uměleckého díla definitivně skoncovala s tím špatným, co se kdysi stalo.

Stržením soch se ale vlastní minulosti nezbavíme. „Dějiny se odehrály, nemůžeme jim dávat kladná nebo záporná znaménka podle toho, jak se nám to právě hodí nebo jak se právě vyspíme,“ říká historik Jaroslav Šebek.

Teď nemluvíme o propagandistických, ideologických dílech nevalné úrovně, ale například o mariánském sloupu na Staroměstském náměstí, odstraňování soch jižanského generála Roberta Leea ve Spojených státech nebo nejnověji o snaze o návrat socialistické sochy Radostný den před pražské Kongresové centrum.

Černé svědomí Franty Sauera

Žižkovský anarchista, spisovatel, herec, kamarád a podporovatel Jaroslava Haška, ale především ten, v jehož hlavě se před více než sto lety, pár dní po vyhlášení samostatného Československa, zrodil plán na svržení „nenáviděného“ mariánského sloupu v samém srdci Prahy. To byl Franta Sauer. Využil toho, že se 3. listopadu 1918 konala na Bílé hoře velká manifestace, kde se ozývaly hlasy volající po zúčtování s Habsburky. Když zástupy lidí dorazily na Staroměstské náměstí, už na ně čekal Sauer s několika hasiči, s nimiž se vrhli na mariánský sloup coby symbol Habsburků i katolické církve.

„Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jakýsi čin, jistě větší než začmárávání německých firem,“ zdůvodňoval Sauer svůj čin. A pak už hlava Panny Marie „odletěla jako uťatá“.

Zničení habsburského symbolu ­ovšem nebylo tak snadné, jak si Sauer několik dní předtím naplánoval. Na Staroměstském náměstí bylo i dost odpůrců bourání. Mezi oběma tábory se údajně strhla pořádná mela. Doložen je případ věřící ženy, která si klekla na místo, kam měl sloup dopadnout. Nakonec ale odstoupila stranou. Události byl přítomen rovněž sedmnáctiletý Jaroslav Seifert, pozdější slavný český básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Vzpomínku zachytil ve verších Hlava Panny Marie.

Zbourání památky odsoudil sochař Josef Václav Myslbek. Malířka Zdeňka Braunerová položila k rozbořenému sloupu věnec s nápisem „Plným jménem protestuji“. Nelibě tento čin nesl Národní výbor, tedy dočasná vláda. Zdůraznil, že „svoboda víry a myšlení“ musí být v novém státě plně zachována. Pobouření vyvolalo zbourání mariánského sloupu mezi katolíky po celé zemi, především na Moravě a rovněž na Slovensku, které se teprve připojovalo k českým zemím. Zbytky sloupu včetně hlavy Panny Marie se podařilo zachránit. Stejně tak sochy na Karlově mostě. V revolučních dnech je totiž rozlícený dav chtěl naházet do Vltavy. Dráždila ho především socha svatého Jana Nepomuckého.

Lidé, kteří souhlasili se stržením mariánského sloupu, naopak později našli zastání u prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. „Také se mi naskytla první charakteristická diplomatická zápletka: povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně. Nevím, v jaké formě se to stalo, neboť mi to nebylo notifikováno oficiálně. Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé hoře,“ napsal Masaryk v knize Světová revoluce za války a ve válce 1914–1918. Mimochodem, také Masarykova socha mizela z českých náměstí a ulic. Dokonce několikrát. Nejprve to bylo po mnichovské dohodě a německé okupaci a posléze po nástupu komunistů.

Ještě ale zpátky k Frantovi Sauerovi. Na sklonku života ho prý kvůli strženému mariánskému sloupu začalo hryzat svědomí a v létě 1946 se údajně rozhodl vyzpovídat v klášteře u Panny Marie Sněžné v Praze. Zemřel o rok později. Na pražském Žižkově dnes nese jedna z ulic jeho jméno.

Radostný den se nevrátí

Ale budiž, odstraňování soch v revolučních dobách se prostě stává. Mnohokrát v dějinách si dav vybere právě sochu jako skutečný nebo domnělý symbol. Můžeme to vnímat jako projev dějin. Takto například (oprávněně) zmizely z mnoha míst postavy Klementa Gottwalda, Vladimíra Iljiče Lenina, ale třeba také pohraničníka v Chebu. Socha maršála Koněva v Praze 6 z roku 1980 se však odstranila až v roce 2020, což vyvolalo ostré rozepře mezi zastánci a odpůrci památníku. Kdyby zmizela nedlouho po listopadu 1989, patrně by po ní neštěkl ani pes. Bronzovou postavu nevelké umělecké kvality nezachránily ani informační desky objasňující Koněvovu roli při okupaci Československa v roce 1968 nebo při potlačování maďarského povstání v roce 1956.

Ale kupříkladu ve středočeských Zákolanech zůstala stát socha druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, kterému před lety mladí výtvarníci přemalovali sako na rudo a boty na bílo. Ve hře bylo i stržení památníku, nakonec ale v obci zůstal, jen u něj přibyla vysvětlující tabulka – obdobná té, která byla u Koněva. Cestou vysvětlující tabulky šli rovněž v Litomyšli, kde stojí památník poúnorového ministra školství a národní osvěty Zdeňka Nejedlého. V roce 2017 ovšem našli obyvatelé města komunistický leták, který Nejedlého oslavoval. Vzápětí se na krku sochy objevila oprátka. Socha v Litomyšli i tak zůstala.

Vedení pražského Kongresového centra se nedávno rozhodlo, že na prostranství před vchodem do gigantické budovy vrátí sousoší Radostný den od socialistického autora Jana Hány. Pětimetrové dílo vyobrazuje ženu s malou dcerou. Socha stála na rozlehlém prostranství od jara 1981, kdy byl tehdejší Palác kultury slavnostně otevřen před 16. sjezdem Komunistické strany Československa. K zemi nešla v době po sametové revoluci, ale až v roce 1998 z rozhodnutí neznámého úředníka. Pamětník Lukáš Marvan na tuto událost vzpomínal: „Dělníci přijeli s malým autojeřábem a postavili si kolem podstavce lešení. Sochu se jim sice podařilo nadzvednout, ale ukázalo se, že je kvalitně přidělána železnými pruty, takže se ji pokusili ukroutit. A jak tak kroutí a páčí, jednoho z nich napadne: A nestačilo by jim, kdybychom ji jenom otočili, aby mávala na západ?“

Ženská postava má sice nataženou ruku, nedrží v ní ovšem srp a kladivo, ale obyčejnou kytici. A dívá se a mává směrem k Nuselskému mostu, ke stanici metra. Ostatně její varianta je umístěna v Mírovém parku v japonském Nagasaki a dodnes neměl nikdo potřebu ji odstranit. Česká socha sice nepatří k tomu nejlepšímu, co na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vzniklo, což se ale dá říct také o některých současných plastikách a dalších uměleckých dílech ve veřejném prostoru. A nikdo je neschovává jako právě Radostný den, který stojí na paletě čelem ke křoví ve vnitrobloku hotelu nedaleko Kongresového centra.

Vojtěch Velický

Záměr vrátit sousoší před hlavní vchod ovšem narazil na ostrý odpor skupiny historiků, kteří připomněli Hánovu komunistickou minulost, takže se vedení Kongresového centra rozhodlo z plánů na návrat sochy zase vycouvat. Jan Hána byl v osmdesátých letech jmenován národním umělcem a poté i rektorem Akademie výtvarných umění v Praze. V té době byl pro svou schopnost hromadit funkce – a tím pádem i moc nad ostatními umělci – považován svými kolegy za režimního tvůrce, který byl dávno za tvůrčím zenitem. „Přesto mu ani jeho odpůrci neupírají bravurní modelaci. Jednou z jeho nejkvalitnějších realizací je dívčí sedící akt v bruselském stylu v parku Kampa na Malé Straně z roku 1965,“ připomíná uznávaný sochař Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a volavky, který mapuje umění ve veřejném prostoru. Mimochodem, Hánův dívčí akt přežil až do současnosti a snad nikoho nenapadne ho odstranit. Nebyl by to radostný den.

Konec generála Leea

Češi pochopitelně nejsou v demontáži uměleckých děl sami. V Maďarsku před časem vyvolalo nevoli odstranění sochy bývalého předsedy vlády Imreho Nagye, který byl popraven po potlačení protikomunistického povstání v roce 1956. Úřady posléze uvedly, že sochu, která původně stála před maďarským parlamentem, pouze přemístí.

Strhávání památníků se nevyhnulo ani Spojeným státům, které bývají označovány za nejsvobodnější zemi na světě. Novým přístupům neodolal třeba slavný jižanský generál a zastánce otroctví Robert Lee. Tedy nepřežily jeho sochy. Na některých místech to bylo dokonce ještě dramatičtější než přetahovaná u památníku maršála Koněva nebo při strhávání mariánského sloupu. V roce 2017 ve městě Charlottesville ve Virginii při pouličních potyčkách dokonce jeden pravicový radikál najel do odpůrců sochy generála Leea, přičemž jednu ženu zabil a dalších několik zranil.

Začátkem letošního září zase dělníci sundali více než šest metrů vysokou jezdeckou sochu tohoto generála, která stála v Richmondu, hlavním městě státu Virginie a v době americké občanské války hlavním městě Konfederace. Byla to největší konfederační socha, která v USA ještě stála. Bronzový památník byl vztyčen zhruba před 130 lety, 25 let po konci války Severu proti Jihu.

Při strhávání sochy se na místě shromáždilo několik stovek diváků, kteří začali zpívat a jásat. „Čí ulice? Naše ulice! Co chceme? Spravedlnost! Kdy ji chceme? Hned!“ skandovali někteří z přihlížejících. K vidění byly také cedule s nápisy hnutí Black Lives Matter. A demokratický guvernér Ralph Northam prohlásil, že je to velký den pro Virginii. Prominentní socha konfederačního generála podle něj reprezentuje dějiny, „na které bychom neměli být hrdí, a jakýkoli takový pozůstatek, který oslavuje hanebný cíl občanské války, musí pryč“.

Tak ještě jednou: Sochy za nic nemohou, dějiny se odehrály, ať se nám líbí, nebo ne. Odstraněním soch je nezměníme.