Velká část veřejnosti považuje Vikingy za více méně homogenní skupinu válečníků, kteří se v raném středověku proháněli po skandinávských planinách i vodách a podnikali válečné výpravy do svého blízkého i vzdálenějšího okolí. Známé jsou také společné severské mýty o bozích a božských hrdinech plné válečných motivů, které představu jednotnosti a válečného umění umocňují.

Avšak Vikingy lze jen těžko spojit do jedné skupiny, neboť žili z geografického hlediska na velmi rozsáhlém území, které v té době již bylo rozděleno na tři království – dánské, norské a švédské. S tím samozřejmě souvisí i rozdílné společenské uspořádání a podle nejnovějších zjištění také překvapivě i rozdílné vnímání násilí. 

Výzkumníci z floridské univerzity, Dánska a Německa, kteří se zabývají archeologií, sociologií či studiem koster a runových kamenů, analyzovali 112 vikinských kosterních pozůstatků z Norska a Dánska a výsledky publikovali v časopise Journal of Anthropological Archeology.

Při detailním zkoumání zjistili, že 33 procent z norských lidských koster mělo zhojená zranění. Zároveň 37 procent koster vykazovalo známky smrtelných zranění způsobených čepelovitou či špičatou zbraní, což obojí poukazuje na to, že násilné střety nebyly v Norsku neobvyklé a často končily smrtí.

Pozoruhodným rysem byla v Norsku také přítomnost zbraní, zejména mečů, vedle koster v hrobech. Studie identifikovala více než tři tisíce mečů z pozdní doby železné a vikinského období v Norsku, zatímco v Dánsku jich bylo jen několik desítek. Tato zjištění naznačují, že zbraně hrály významnou roli v norské vikinské identitě i společenském postavení. A podle vědců také poukazují na spojení této kultury s násilím.

Naopak výsledky výzkumu dánských koster ukazují na úplně jiný vzorec. Dánská společnost byla více centralizovaná, s jasnější sociální hierarchií a silnější centrální autoritou. Násilí bylo organizovanější a kontrolovanější a často bylo spojeno spíše s oficiálními popravami než s akty individuálního násilí. 

Kosterní pozůstatky v Dánsku tak vykazovaly méně známek zranění způsobených zbraněmi, ale obsahovaly důkazy poprav, jako je například stětí hlavy a v jednom případě též oběšení. Kosterní nálezy naznačují, že asi sedm procent vikinských Dánů zemřelo násilnou smrtí, přičemž téměř všichni právě na následky poprav.

Strukturovanější dánská společnost měla také menší procento hrobů obsahujících zbraně než norská. Namísto toho byl společenský řád udržován prostřednictvím politické kontroly, která se odrážela ve výstavbě rozsáhlých pozemních staveb a opevnění. Tyto monumentální stavby zejména za vlády krále Haralda I. Modrozuba v 10. století dokládaly větší schopnost Dánska koordinovat práci a organizovanější společenskou hierarchii. 

Vypadá to tedy, že rigidnější společnost v Dánsku byla méně zmítaná násilím, ale zároveň násilí, které v ní samozřejmě existovalo, bylo systematičtější – prosazované zejména oficiální cestou, například četnými popravami. Oproti tomu v norské decentralizovanější společnosti docházelo k většímu násilí mezi vrstevníky, jak naznačuje vyšší míra traumatizace nalezená u koster.

Zjištění také podporují širší teorii, že silnější autorita a strmější sociální hierarchie mohou snížit celkovou míru násilí ve společnosti tím, že centralizují používání síly pod oficiální kontrolou.

„Zjištění těchto vzorců naznačují, že hovoříme o odlišných společnostech v regionech Norska a Dánska. To je docela zarážející, protože se předpokládalo, že sociálně vikinská Skandinávie byla do značné míry jednotným prostorem,“ uvedl k výsledkům studie na blogu floridské univerzity sociolog David Jacobson, který byl součástí vědeckého týmu.

Výzkum podle něj přispívá k rostoucímu počtu prací, které zjišťují, jak sociální struktury ovlivňovaly násilí v historických společnostech. Podobné vzorce byly totiž pozorovány i v jiných částech světa, například v oblasti And v Jižní Americe a v oblastech Severní Ameriky, kde méně centralizované společnosti také zažívaly vyšší míru násilí.

„Doufám, že naše studie bude krokem k novému vysvětlujícímu modelu, zejména když jsou písemné prameny z daného období pouze v podobě fragmentů, nebo neexistují vůbec,“ řekl na závěr.