Do mohutného litinového lisu je upnutá rozměrná vápencová deska. Petr Korbelář brousí její povrch menším vápencovým kvádrem. Dělá to už od rána, samozřejmě s různě dlouhými přestávkami. „Někdy to trvá i celý den,“ říká. Na velké desce, která má na délku 115 centimetrů a na šířku 85, byla ještě před chvílí kresba Jana Švankmajera. Aby se mohl litografický kámen použít na další malbu či kresbu, musí se nejprve obrousit původní dílo.

Takových kamenů – od malých až po velké – má Korbelář ve své dílně v areálu zámku ve Zdibech u Prahy asi 120. Pro litografii se používá pouze vápenec se specifickou strukturou z jediného lomu na světě, který leží nedaleko bavorského města Solnhofen. Že by mu zásoby vápencových desek někdy došly, se Korbelář nebojí. „Jejich životnost je prakticky nekonečná. Za deset let častého používání se kámen ztenčí tak o půl centimetru,“ konstatuje Korbelář, u něhož tiskli nebo tisknou svá litografická díla takoví umělci, jako je například Jiří Suchý, Oldřich Kulhánek, Oldřich Jelen, Jiří David, Jaroslav Róna, Michal Gabriel, Petr Nikl, František Skála, Aleš Najbrt nebo manželé Švankmajerovi.

V době svého vzniku litografie sloužila především jako relativně levná rozmnožovací metoda, dnes ji využívají umělci jako jeden ze způsobů vyjádření. Proč vyhledávají právě tuto grafickou techniku? Pokud vytvoří například kresbu, mají pouze jeden originál. V litografii pak vytisknou z kresby na kameni limitovanou edici autentických originálních děl.

Od houslí k linorytu

Cesta Petra Korbeláře k litografii ale nebyla přímá. Začala vlastně už v dětství, když v sedmdesátých letech chodil do Lidové školy umění v pražských Strašnicích. Původně na hudebku, ale jelikož rodiče neměli dost peněz na housle, dali ho na levnější výtvarku. Bavil ho papíroryt, linoryt nebo technika suché jehly.

Přihlásil se na Střední uměleckou školu Václava Hollara, ale nevzali ho. Dnes to vidí spíše jako výhodu. „Nejsem zatížený tradičními uměleckými dogmaty, nemusím se trápit tím, že tohle před námi už někdo někdy nějak udělal. Připadám si trochu jako nenápadná porodní bába, která vyciťuje, co je v danou chvíli potřeba,“ vysvětluje Korbelář.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Jeho otec pracoval v podniku Barvy a laky, a tak rozhodl, že Petr půjde na tiskaře. Jelikož mladý Korbelář tehdy viděl dokument o Adolfu Bornovi, jak tiskne litografická díla, rád souhlasil – myslel si, že ho čeká kreativní práce. Vystřízlivění nastalo ještě na škole při praxi ve státním podniku Polygrafia, plném industriálních tiskařských strojů. Věděl, že tohle není nic pro něj. „Potřeboval jsem něco tvůrčího,“ vzpomíná Korbelář.

Po sametové revoluci, na začátku devadesátých let, se mu nakonec skutečně podařilo, tak jako vždy „náhodou“, dostat do jedné pražské litografické dílny. Věděl, že to je něco pro něj. „Díval jsem se na to jako na zázrak,“ vzpomíná. Pomalu sbíral první zkušenosti, seznamoval se s umělci-grafiky a později, v roce 2002, se osamostatnil.

Lis po Adolfu Bornovi

Svůj první lis dostal od malíře z Pelhřimova, který si s ním nevěděl moc rady. „Přemýšlel asi dvacet vteřin, než mi řekl, že když si ho odvezu, je můj,“ říká Korbelář. Elektrický stroj, který váží několik tun, se musel rozebrat a převézt do Prahy postupně. Dominantou Korbelářovy dílny ve Zdibech je ale spíše starý ruční lis – také darovaný.

„Na něm ve svých počátcích tiskli Adolf Born a Oldřich Jelínek,“ usmívá se Korbelář a jako by tím zdůrazňoval, že jde o dokonale prověřený a osvědčený stroj s vlastním příběhem. Další lis v dílně je na kolečkách, „cestovní“ – je možné ho dopravit na výstavy nebo různé tvůrčí dílny, kde se zájemcům naživo ukazuje technika kamenotisku.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

K cestě mezi současnou uměleckou špičku pomohla Korbelářovi spolupráce s galerií MXM a také hned zpočátku setkání s grafičkou, ilustrátorkou a malířkou Marinou Richter, protože se stejně jako Petr nespokojila s polovičatou prací. Když byl na jedné její výstavě proslulý grafik a autor současných českých bankovek Oldřich Kulhánek, výsledná práce se mu tak líbila, že Korbelářovi – aniž by se s ním do té doby osobně setkal – zařídil opakovaně stáž v litografické dílně u mezinárodně uznávaného tiskaře Rudolfa Broulíma v Belgii.

Dnes se litografické tisky z dílny jednapadesátiletého Petra Korbeláře neobjevují pouze na tuzemských výstavách či v českých bibliofiliích, ale také v zahraničních sálech a publikacích. Totéž platí o různých sympoziích a workshopech na uměleckých školách, kterých se Korbelář účastní nejen doma, ale předává zkušenosti také za hranicemi – v Antverpách, Bruselu, Mnichově, Offenbachu, Katovicích, ale třeba i v čínské Šanghaji.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

„Povzbuzuje mě to, že jdu správnou cestou,“ říká. Na techniku litografie nedá dopustit, tvrdí, že to, co dokáže kamenotisk, nezvládne ani ten nejdokonalejší počítačový program s nejjemnější grafikou. „A především, autor nemůže kliknout a udělat krok zpět, je to o zkušenosti a zdravém risku, prostě přirozeně živá tvůrčí záležitost. Na litografii mě nejvíce fascinují její téměř neomezené možnosti způsobu vyjádření, které si umělec může pro svoji tvorbu svobodně zvolit,“ konstatuje Korbelář ve své dílně, kde panuje správný umělecký chaos a nepořádek.

Ale když chce něco ukázat, pokaždé ví, kam má sáhnout. Třeba když chce dokázat, jak je kamenotisk dokonalý, odkudsi vytáhne nevelké obrázky zmiňované Mariny Richter – kresba je až neskutečně jemná, propracovaná a přitom ostrá a působivá.

Alchymistická dílna

Říká, že jde sice o dávnou tiskařskou techniku, ale ta se neustále rozvíjí a dává autorům i široké možnosti experimentování – například s novými materiály, metodami nebo barvami. „Je to vzrušující, vzájemně se obohacující tvůrčí proces, taková alchymistická dílna,“ říká Petr Korbelář.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

V Česku se paradoxně i díky dlouhodobému „zamrznutí“ způsobenému komunismem nepřerušila kontinuita a vysoká kvalita tohoto řemesla. V zemi sice nyní funguje jen několik litografických dílen, Korbelářovo tvůrčí pracoviště ovšem přitahuje nejen grafiky, ale i autory, pro něž kamenotisk původně nebyl hlavním uměleckým zaměřením. Ukazuje se, že některé tato technika začala bavit a fascinovat.

„Důležité je, aby získali jistotu a důvěru v celý proces vzniku grafického díla a byli spokojeni s velice profesionálním výsledkem,“ vysvětluje Korbelář. „Prostě že na konci musí být špičkový tisk, špičkový výtvor, který nás často uvede v úžas. A v tom už třicet let vidím smysl své práce.“ 

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Německo-český objevitel

Za vynálezce litografie je považován německý umělec Alois Senefelder, který se narodil v listopadu 1771 v pražské Rytířské ulici. Princip litografie objevil náhodou v roce 1796, když si ve spěchu udělal poznámky mastným inkoustem na desku vápence, který užíval ke tření barev. Všiml si, že se mastná tekutina zatáhla do povrchu kamene a odpuzuje vodu. Technice tisku z kamene se pak soustavně věnoval, v roce 1800 si nechal litografii patentovat v Bavorsku a Anglii, v Offenbachu také vznikla první litografická dílna. Za svůj objev dostal Senefelder řadu ocenění. Tato technika je předchůdkyní dnes stále nejrozšířenějšího způsobu tisku – ofsetu. Ale přesto je dodnes princip litografie, tak jak ho kdysi vynalezl Senefelder, pořád stejný: obraz namalovaný na vápencové desce se otiskne na papír.