Na cestě od Adama Smithe k Jeffu Bezosovi se někde něco zadrhlo. Ekonomika, k jejímž určujícím rysům patří komoditizace a z ní plynoucí obrovské obraty a nizounké marže, je zřejmě zranitelnější, než jsme si donedávna mysleli. Tak například v době, kdy nejvulgárnějším slovem světa je „skleníkový plyn“, trpí britští potravinářští výrobci nedostatkem oxidu uhličitého, jinak zlosyna číslo jedna.

Během září protestovali ostrovní výrobci perlivých limonád proti tomu, že mají k dispozici zásoby této nezbytné suroviny (zkuste pít coca-colu bez bublinek) jen na několik dnů. Tamní drůbežáři, kteří používají týž plyn k omámení svých zvířat před usmrcením, se zase rozhodli recyklovat použité dávky plynu; to je praxe, kterou předtím odsuzovali jako nehygienickou.

Geneze takového stavu je jednoduchá: energetické firmy ruší uhelné (a jaderné) elektrárny. Ceny plynu tím pádem vyskočí nahoru, což víme, že se skutečně děje: od začátku roku vzrostly téměř na trojnásobek. (Zejména bolestně jsou si toho vědomi ti z nás, kdo se chystají během nadcházející zimy plynem topit.) V reakci na to utlumují výrobu – tak trochu stranou zájmu – producenti hnojiv. Vedlejším produktem jejich byznysu je CO2, jehož je tím pádem nedostatek. Firmy, které se živí masovým vybíjením průmyslově chované drůbeže, jsou kvůli tomu namydlené.

Ruší se Vánoce

Během září oznámil norský výrobce hnojiv Yara, že razantně omezí objem výroby, a americký výrobce CF Industries zavřel dva britské závody na výrobu hnojiv. To zase přimělo tamního superdrůbežáře Ranjita Boparana k vyslovení hrozby, že takový stav „zruší Vánoce“ kvůli nedostatku dostatečně mrtvých krocanů. Posouzení souvislosti efektivního zabíjení kuřat s uctěním narození Ježíše Krista nechť zůstane na čtenáři. Způsob, jímž se (převážně) bruselská rozhodnutí o regulaci energetiky promítají do britského drůbežářství, však nelze přehlédnout.

Jedlíci ostrovních krocanů nejsou zdaleka jediní, kdo na skřípání dodavatelských řetězců doplácí. Loni to vypadalo jako pouhé škobrtnutí zvedající se globální ekonomiky, ale nástup nové varianty koronaviru známé jako delta (či indická) šrouby protipandemických opatření znovu utáhl. Běh věcí je jimi poškozen hned na dvou místech, při výrobě, a především při dopravě.

Pro příklad netřeba chodit daleko. Obrovský objem výrobků pochází z Číny, jejíž úřady se rozhodly pandemii čelit rázněji než vlády většiny jiných zemí. Stačí tak velmi málo, aby se čerstvě promazaný řetězec znovu zastavil. V září zavřela vláda přístav Ning-po, jímž prochází zboží vyrobené v bohatém okolí Šanghaje (jen dva světové přístavy mají vyšší objem přepravených kontejnerů než právě Ning-po). Když testy zjistily u jediného přístavního dělníka přítomnost koronaviru typu delta, vláda nechala přístav uzavřít na plné dva týdny.

Takový výpadek nechává kontejnery plně naložené zbožím zbůhdarma sedět na palubách obrovitých lodí. Zároveň blokuje ty lodě, které na naložení teprve čekají a nervózně šplouchají kýlem. V obou případech lodě scházejí tam, kde by mohly plnit svůj účel. Tím pádem je kapacita ostatních lodí nedostatečná, pročež je drahá (viz graf).

Daniel Deyl

Komu takový stav vyhovuje, jsou rejdařské firmy. A. P. Moller-Maersk Group, jednička globálního logistického trhu, v srpnu zrevidovala odhad svých tržeb za letošní rok směrem vzhůru, když za druhý kvartál utržila 14,2 miliardy dolarů. To proto, že ceny kontejnerové přepravy stouply ve srovnání s loňským rokem o plných 59 procent (na některých exponovaných trasách až o desetinásobek).

Generální ředitel Maersku Soren Skou zároveň řekl, že neočekává, že by ceny měly v následujících dvanácti měsících začít klesat. „Pokud nebude možné pandemii účinně zarazit, stane se zácpa u přístavu normálním jevem,“ řekl Skou. Zatímco však pro jeho firmu to znamená pokračování krasojízdy, zbytku světa to přináší pravý opak: drahotu a nedostatek, přinejmenším ve srovnání s předpandemickou hojností.

Daniel Deyl

Tak například Rubikovy kostky podražily od března globálně o sedm procent, protože cena magnetů v nich obsažených vzrostla za tutéž dobu o polovinu. Hongkongský výrobce kávovarů Eric Chan, největší firma svého druhu na světě, nakupuje komponenty na rok dopředu, protože bez nich pochopitelně není schopen pokračovat ve výrobě. Se stejným trablem se pere automobilový průmysl bez čipů: japonská Toyota zavřela doma čtrnáct továren a omezila produkci o drastických čtyřicet procent. Aby Chanovu příběhu nechyběla ironie, jeho bohaté předzásobení dále přispívá, byť nepatrně, k přístavním zácpám. Také největší světový výrobce bicyklů, tchajwanská firma Giant Manufacturing, byl přinucen promítnout vyšší dopravní náklady do cen.

Maso je drahé

„Dodavatelské řetězce jsou tak křehké, že jediný malý incident může následky pandemického napětí okamžitě znásobit,“ citovala agentura Bloomberg zprávu banky HSBC na to téma. Ona křehkost je paradoxně cenou, již platíme za nastavení řečených řetězců tak, aby byly za normálního běhu věcí co nejefektivnější – rozuměj aby byly našponované k prasknutí.

To je alespoň závěr, k němuž dospěla Lina Khanová, nová šéfka amerického tržního regulátora, Federální obchodní komise. Je známá jako zastánkyně ostrých antimonopolních opatření, což je také směr, z něhož k problému nedostatečné odolnosti dodavatelských řetězců dospěla. „Tím, že jsme se zcela soustředili na blaho spotřebitelů, jsme začali opomíjet řadu jiných způsobů, jimiž si můžeme přílišnou koncentrací tržní moci v rukou malého počtu hráčů škodit – ohrožujeme tak stabilitu systému,“ řekla Khanová v debatě o modernizaci antimonopolních pravidel, již citoval list Financial Times.

Daniel Deyl

Není se svými názory osamocena. „Maso je moc drahé,“ řekla německá ministryně zemědělství Julia Klöcknerová z – mírně – konzervativní CDU. Reagovala tak na zjištění, že na německých jatkách (jedenáctero největších z nich dodává na německý trh 92 procent veškerého masa) umožnily mizerné pracovní podmínky včetně těch hygienických prudké rozšíření koronaviru.

Khanová i Klöcknerová tak narážejí na starý podnikatelský hlavolam známý jako „problém Walmart“. Jde v něm o to, že – například – velký supermarket může nemilosrdně diktovat výkupní ceny a držet tím své dodavatele neustále na co nejvyšší míře efektivity; to jinými slovy znamená udržovat je pět minut před krachem.

Na jedné straně tak Walmart zákazníkům nabízí trvale levné zboží. Tím nejen nutí dodavatele k inovativnosti, nýbrž také například brzdí inflaci. Na straně druhé pak stačí málo, aby dotyčný dodavatel nevydržel se silami, svůj byznys prodal a za stržené peníze si koupil tak nejvýš hřebík a provaz. Ekonomové tomu říkají nestabilita systému – a jak je patrné z příběhů drahé Rubikovy kostky i nešťastných britských drůbežářů, může se taková nestabilita nepěkně vymstít.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.