Myslete si o Si Ťin-pchingovi, co chcete, ale jen stěží mu upřete, že umí nehrát při zdi. Naopak, radikálních plánů do budoucna má pro Čínu až až. Smůla je, že někdy jsou vzájemně protichůdné.

Poslední velký nápad se jmenuje „produktivní síly nové kvality“. Tento v marxismu zakotvený slogan se na začátku roku 2024 stal jakýmsi verbálním logem prezidentovy vize hospodářského růstu, jež čerpá síly ze stále vyspělejšího čínského zpracovatelského průmyslu.

Když agentura Nová Čína, která je obecně vnímána jako hlas vlády, v březnu zveřejnila dvacetistránkovou esej na téma prezidentovy ekonomické reformy, použila tuto frázi hned devětkrát. Aby to někomu neušlo, povýšila význam této vize na úroveň ekonomického programu dnes již zesnulého Teng Siao-pchinga, jenž má všeobecně přijímanou pověst zakladatele moderní - rozuměj postmaocetungovské – Číny.

Co tedy ona mírně škrobeně znějící fráze „produktivní síly nové kvality“ znamená? Proč se objevila zrovna teď? A jakou má šanci uspět?

Odpověď na první otázku je jednoduchá. Přechod k produktivním silám nové kvality má být zásadní strukturální reforma čínské ekonomiky. Je založená na předpokladu, že Číňané ovládnou špičkové technologické inovace a jejich praktická využití natolik, že se právě technologický sektor stane motorem ekonomického růstu země.

Z toho stejně přímočaře vyvstávají důvody, které Si Ťin-pchinga vedly k uvedení reformního plánu právě teď. Ekonomický růst země se během posledních tří let zadrhl. Vláda potřebuje růst oživit, nemá však k dispozici ten nejobvyklejší postup. Tím bývala podpora stavebnictví; právě investice do tohoto sektoru byly hlavním tahounem ekonomiky posledních čtyřicet let.

Číňané prezidentovi nevěří

Za normálních okolností by k ekonomickému růstu mohla zásadním způsobem přispět spotřeba domácností. Tam byl po pandemii a drastických lockdownech prostor pro zlepšení viditelný. Jenže Číňané neutrácejí ani dnes, ačkoli právě o tom pekingské vedení loni mluvilo jako o svém cíli.

Úspory domácností zůstávají více než rok po zrušení protipandemických omezení na rekordní úrovni 19,3 bilionu dolarů. Nevýrazná spotřebitelská poptávka byla od té doby jedním z faktorů, jež loni v Číně vyvolaly deflaci.

O konkrétních důvodech nedůvěry Číňanů v budoucnost – vyjádřené neochotou utrácet – se mohou lidé přít. Protože však se prezident ustanovil de facto všemocným vládcem, nese také de facto za všechno odpovědnost. Nedůvěru v budoucnost tak nelze vykládat jinak než jako nedůvěru v prezidentovu politiku. Nebo alespoň v její podstatnou část.

Která část to je, přesně nevíme. Předloni však vyšlo najevo, co ekonomové přepokládali již dříve, že totiž zmíněné investice do stavebnictví byly často neefektivní. Sektor se učebnicově přehřál a jeho hlavní exponenti se zadlužili ne po uši, ale po temeno.

Vláda v logické reakci na to šlápla na investiční brzdu. Vysloužila si také chválu za to, že zastavila neudržitelné zadlužování čínských developerů v řádu bilionů dolarů. Ona chvála ovšem přicházela od ekonomů, nikoli od lidí, kteří kvůli útlumu celého důležitého sektoru přišli o práci. Ještě horší to bylo v případě krachu největšího developera Evergrande, kde přišli také o peníze, jimiž zaplatili rodinné domy, které nejspíš nikdy neuvidí.

Přiškrcené penězovody

Kolaps Evergrande je široce sledovanou událostí po celém světě, ale Si a jeho lidé kromě toho zašlápli ještě jeden důležitý zdroj financí: dluh oblastních vlád. Jak důležitý? Inu, tolik omílaný dluh developerů čítá asi 17,8 bilionu jüanů (asi 58 bilionů korun). Dluh regionálních administrativ je podle investiční banky Goldman Sachs více než pětinásobný, okolo 94 bilionů jüanů.

Je logické, že zaškrcení těchto dvou druhdy štědrých pramenů peněz ekonomiku zpomalilo. Problém je v tom, že Si dosud nemá, čím by investice do stavebnictví nahradil. Prezident si toho všeho je vědom. „Je to bezprecedentní cesta, ale budeme ji nadále zkoumat a odvážně postupovat vpřed,“ citovala ho státní média.

Na otázku jak a s jakou šancí na úspěch bude Si odvážně postupovat vpřed, je odpověď podstatně složitější než na první dvě otázky z úvodu tohoto textu. Má také mnoho proměnných, a všechny mají sklon končit tam, odkud celý plán vzešel: u osoby Si Ťin-pchinga.

Jde o to, kolik prostoru pro nastartování růstu pomocí zvýšené kvality zpracovatelského průmyslu čínská ekonomika má. Podle údajů Světové banky se továrny již podílejí na tamním HDP přibližně 28 procenty, zatímco celosvětový průměr je procent šestnáct.

Daniel Deyl

Velkou část této produkce v minulosti tvořil vývoz elektroniky a strojů s relativně nízkou přidanou hodnotou. Konkurenceschopnost Číny však neustále roste. V některých případech dokáže globálnímu trhu dominovat, příkladem může být výroba větrných turbín nebo vybavení pro mobilní sítě 5G.

Rychle dohání západní konkurenci v oblasti počítačových čipů, umělé inteligence i autonomních aut. Zaměřuje se na jadernou fúzi, kvantovou výpočetní techniku, vodíkový pohon, ale i lodě a vesmírnou dopravu.

Siova nová ekonomická doktrína předpokládá, že čínští výrobci budou rychle schopni ty západní předehnat. To samo o sobě není žádná samozřejmost. Můžete člověka poměrně snadno donutit, aby vykopal kanál, ale jen obtížně mu nařídíte, aby byl geniálním vědcem či vynálezcem. Tady se Si opírá o nepevné základy: Číňané dosud až na výjimky excelovali v kopírování cizích výdobytků, nikoli ve vlastní tvořivosti.

Vzpomínka na čistky

Má-li čínský technologický sektor přinést tolik přidané hodnoty, aby mohl obrovskou ekonomiku své země pohánět, bude potřebovat několik věcí. Zaprvé peníze, spousty peněz; mluvíme v řádu bilionů dolarů. Zadruhé, jeho špičkoví protagonisté budou muset mít možnost riskovat neúspěch – ale také riskovat úspěch.

Právě technologický sektor se stal první obětí Siových čistek. Je ve velmi živé paměti, jak vláda vystartovala po firmách jako Alibaba, Tencent nebo Ant – čistě jen proto, že byly příliš úspěšné. Prezidentovi nejspíš přišlo, že vytvářejí paralelní mocenskou strukturu příliš nezávislou na komunistické straně.

Si tehdy svoji autoritu rázně prosadil. Ale technologický sektor to stálo 1,1 bilionu dolarů – a to byla jen okamžitá ztráta způsobená poklesem akcií. Siův zásadní problém v tomto smyslu je, že chce jednou rukou technologie krmit a pobízet k co nejlepším výkonům a druhou rukou je kastrovat, aby byly co nejposlušnější. Západním ekonomům to připadá jako nemožnost. Třeba to nějak jde; ale jestli byste na to chtěli vsadit budoucnost půldruhé miliardy lidí (a vlastní politický krk k tomu), je jiná věc.

Čistky ve firmách se na prezidentově problému podepisují ještě v dalším smyslu. Byla řeč o tom, že špičkové technologické inovace nejsou zadarmo. Čína proto bude potřebovat zahraniční kapitál. Biliony dolarů nejsou k mání všude: mají je reálně k dispozici rozvoje lačné státy Perského zálivu, převážně američtí rizikoví kapitalisté a čínská státní kasa. Čím kratší bude řetěz, na němž bude Si čínský Big Tech držet, tím menší bude chuť zahraničních investorů se na tom podílet.

A chuti zrovna dvakrát moc nemají ani dnes a zůstávají opatrní. Ti navíc američtí o obchodech v Číně smýšlejí jako o spekulaci, ne klasické investici. Přímé zahraniční investice klesly v absolutních číslech na nejnižší úroveň od roku 1993, kdy byl v čele země reformátor Teng. Čínský referenční akciový index CSI 300 ztratil od začátku roku 2021 rovných 32 procent; americký S&P 500 si za stejné období 39 procent přičetl.

Pokud tedy chce Peking mít co nejlépe financovanou technologickou scénu, ideálním nástrojem pro něj by bylo nechat tento cenný sektor dýchat co nejvolněji. Jak už však bylo řečeno, to jde přímo proti hlavnímu charakteristickému znaku dosavadního Siova vládnutí, jímž je naopak co nejtěsnější dohled nad – pokud možno – vším.

Posledním dílem skládačky problémů, jež se k prezidentskému plánu nové kvality vážou, přichází v jiném gardu, alespoň na první pohled. Jde tentokrát nikoli o to, jestli Si může růst nastartovat podstatně zvýšenou produkcí kvalitního zpracovatelského průmyslu, nýbrž o to, co by udělal, i kdyby se mu to povedlo.

Nepřípustná státní podpora

Kvůli zmíněné neochotě čínských domácností utrácet budou továrny muset své produktivní síly nové kvality zaměřit na export. To není ani snadné, ani zdravé. Cílem prezidentovy reformy je učinit z Číny zemi méně závislou na zbytku světa. Když k tomu budete razantně zvyšovat export, asi o žádné větší nezávislosti mluvit nemůžete.

To není teorie. Podle oficiálních celních údajů vzrostl loni objem čínského exportu elektromobilů, lithium-iontových baterií a solárních fotovoltaických článků o 30 procent na 147 miliard dolarů. Z hlediska čínských potřeb je to částka velmi nízká, ale na největších exportních trzích Číny, v Evropě a Severní Americe, to vyvolalo ostře negativní reakci.

Lze očekávat, že pokud by Čína skutečně dokázala zaplavit světové trhy kvalitními elektromobily za sto tisíc korun a počínat si analogicky i v jiných oborech, jak si to prezidentův plán představuje, byla by taková reakce mnohonásobně silnější a přicházela by i ze zemí, které se nominálně nepovažují za rivaly říše středu.

Shutterstock.com

První vlaštovky takového odporu jsou na světě již dnes. Například brazilské ministerstvo průmyslu vede nejméně šest šetření údajného dumpingu výrobků čínského zpracovatelského průmyslu — od plechů a předbarvené oceli po chemikálie a pneumatiky. Vietnam vyšetřuje vývoz věží pro větrné turbíny vyrobené v Číně. Thajsko obvinilo Peking z obcházení antidumpingových cel; čínské exportéry postihla i zvýšená cla, jež na dovoz desítek výrobků uvalili Mexičané.

Aby Peking měl šanci takovou negativní reakci z celého světa ustát, potřeboval by mnoho politického kapitálu v podobě dobré vůle partnerských států. Pro zemi, která posledních deset let na mezinárodní scéně lapila polovinu světa do nemilosrdné dluhové pasti a druhé nepokrytě vyhrožovala, nebude snadné takový kapitál získat.

Vzorec se opakuje: Si by měl při řešení svých ekonomických potíží daleko snadnější roli, kdyby vládl docela jinak, než jak vládne. Jenže použití těch nástrojů, které by mu mohly pomoci, nepatři do jeho vladařského rejstříku.

Zároveň však prezident nemá mnoho na vybranou. Jednou z nejzávažnějších námitek proti čínskému exportu je (vedle opodstatněných obav ze špionáže) silná státní podpora. A skutečně, čínská vláda se na investicích podílí plnými sedmnácti procenty.

Pro srovnání: v USA tentýž údaj činí 0,3 procenta, v Japonsku 0,5 procenta. Jenže tady Si uhnout nemůže. Kdyby státní investice razantně snížil, podusí tím právě tu ekonomiku, kterou chce celým zdlouhavě popsaným cirkusem pozvednout. Kruh se uzavřel; jen Si Ťin-pching vládne dál.