Naivní je ten, kdo se domnívá, že Rusko v případě embarga na dovoz ruské ropy tankery do EU nebude schopno svou ropu udat jinde. Jeden by si řekl, že když podle americké Energy Information Administration (EIA) připadlo na evropské členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) 49 procent ruského vývozu surové ropy a kondenzátu, bude embargo hodně bolet a Rusko přijde o jeden z rozhodujících zdrojů svých rozpočtových příjmů. To je ovšem docela mylné očekávání, bohužel.

V případě zemního plynu platí pro Rusko a EU v podstatě oboustranné smrtící objetí, kdy se ani jedna ze svářících se stran bez masivních investic do alternativních dopravních cest a překladišť nemůže bez té druhé obejít. Co se ale týče ropy, tak tvrdé omezení jako u plynu zdaleka neplatí. U plynu je při velmi nedostatečné kapacitě plynovodů a terminálů na zkapalněný plyn (LNG) ztráta odbytu v Evropě (75 procent) po odečtení maximální kapacity faktickou ztrátou zákazníka.

Profit z vysokých cen

Než vstoupí embargo v platnost, potrvá to půl roku, u ropných produktů osm měsíců. Jako adaptace je to nezbytné (totéž platí pro výjimky pro středoevropské ekonomiky, které mají delší přechodné období u suroviny dodávané ropovody), ale zároveň to dává Rusku možnost v mezidobí profitovat z vysokých cen a dojednávat nové kontrakty. V letošním roce už Rusko a jeho rozpočet nezabolí, protože snížení objemu těžby a exportu vykompenzují vyšší ceny.

Už dříve jsme v Hrotu (viz č. 16/2022) rozebírali možnost, zda by nebylo chytřejší spíše zatížit ruskou ropu speciální celní přirážkou, kterou by částečně muselo vstřebat Rusko jako dodavatel. Evropští lídři nakonec dali přednost jinému, opticky radikálnějšímu řešení, z něhož bude mít EU čistší svědomí, ­ovšem žádný výnos. Je otázkou, zda „virtue signalling“ se svojí politickou hodnotou za tento způsob řešení stojí.

U ropy totiž platí, že ji Rusko někde v Asii „udá“. Sice se slevou oproti odběru evropskými zákazníky, ovšem při současné cenové hladině bude pořád inkasovat ohromné částky. Loni byly rozpočtové příjmy Ruska založeny na průměrné ceně ropy na 45 dolarech za barel, ve skutečnosti však byla průměrná cena 69 dolarů. Ministerstvo financí tak za ropu a plyn loni ohlásilo celkové příjmy o 36 procent vyšší, než původně počítalo, a podle centrální banky vydělalo Rusko na vývozu surové ropy 110,2 miliardy dolarů.

Miroslav Zámečník

Od ruského vpádu na Ukrajinu 24. února objem plateb za dodávky ropy do zemí EU překročil hranici 33 miliard dolarů, za zemní plyn 25,7 miliard dolarů, uhlí s 1,5 miliardy dolarů jsou drobné. A účet naskakuje každým dnem. Podle přehledu největších dovozců fosilních paliv z Ruska od přepadení Ukrajiny, sestavovaného Centre for Research on Energy and Clean Air (CREA), je v první desítce na špici Čína, následovaná Německem, Nizozemskem, Itálií a Tureckem. V případě ropy se pořadí trochu mění, s velkým odstupem vede Čína, následovaná Nizozemskem, Itálií, Německem, Tureckem, Indií a Jižní Koreou. Příští rok bude graf vypadat určitě jinak, ale není pochyb o tom, že trh a jeho hráči se embargu přizpůsobí.

Finance a pojištění tankerů

Čekalo se kupříkladu, že Rusko bude mít potíže s vývozem vzápětí poté, co budou sankce ohlášeny finančními centry, tedy USA a Velkou Británií, protože západní banky mu přestanou otevírat akreditivy v obavách ze sankcí nebo přinejmenším z reputačních důvodů. Velká část ruského vývozu ropy prochází přes obchodníky typu Trafigury, Glencoru, Vitolu nebo Gunvoru (spoluzaloženého Putinovým přítelem Gennadijem Timčenkem, který svůj podíl prodal v roce 2014), domicilované ve Švýcarsku.

Některé firmy, jako například Vitol, ohlásily, že s Ruskem končí, jiné zdůrazňují, že jen naplňují běžící smlouvy, které nemohou porušit. Může být. Zároveň ale na jejich místo nastupují malé oportunistické firmy s nicneříkajícími názvy jako Paramount Energy and Commodities SA nebo Coral Energy, které dovedou sehnat nebankovní financování. Jistě ne levně, ale ropu v Rusku nakupují s masivní slevou a na jednom tankeru podle objemu nákladu vydělají podle zjištění Wall Street Journal až dvacet i více milionů dolarů, zatímco dřív to bylo tak 600 tisíc.

Za tyto peníze se páchá ledacos, ropa se po vypnutí transpondérů přečerpává z jednoho tankeru do druhého, aby se zamaskoval její původ. Ale i když se najdou privátní financiéři a náklad změní zemi původu, zůstává zde problém s pojištěním lodi, nákladu a odpovědnosti vůči třetím stranám (takzvané Protection and Indemnity; P&I). Pojištění námořních flotil je dominantně v rukou západních pojišťoven.

Miroslav Zámečník

Bez zajištění rozkládajícího rizika málokterá pojišťovna postupující v souladu s pojistnou matematikou do rizika půjde, jeden špatný obchod by dokázal velmi výrazně ohrozit celou instituci. Jaká je alternativa? Vládní záruky, buď od země vývozce, nebo země dovozce. Jeden chce vyvézt, druhý zase ušetřit, i když se to pak může prodražit. O profesoru Zelí ze slavné povídky Šimka a Grossmanna nikdo z nich neslyšel, ale i tady platí „nechci slevu zadarmo“.