V Česku přináší každá topná sezóna na venkově, zejména v chudších regionech s vyšším zastoupením sociálně vyloučených lokalit, stejný obrázek – z komínů stoupá pekelně páchnoucí hustý dým. Prozrazuje, že se topí něčí velmi nekvalitním, často odpadem, pokud již ne legendárními „ostravskými raketami“, tedy plastovými lahvemi naplněnými dřevěnými pilinami a důkladně prolitými vyjetým motorovým olejem.

Všechny tři složky rakety jsou na venkově snadno dostupné, a přestože všichni vědí, že se to nesmí, tak provádět se to může, neboť čadící kotle sice kazí sousedské vztahy, ale pokutování provinilců by je kazilo ještě víc. Lokální topeniště s mizernou účinností jsou problém už dlouho. A i když výměna kotlů za nové účinnější je již řadu let dotována, zejména u chudých domácností problém ne a ne zmizet.

Momentálně mimořádně štědrá dotace od Státního fondu životního prostředí na výměnu kotlů, jež pro nízkopříjmové činí až 95 procent, totiž narážela a bude narážet na to, že pro tyhle typy domácností je problém dát z vlastního třeba i deset tisíc korun. Jak uvádějí čerstvá šetřeníPAQ Research z dubna tohoto roku, 31 procentům českých domácností po zaplacení běžných výdajů nic nezbude. Každá desátá domácnost je zcela bez finančních rezerv. Tož tak.

Takže člověk už není tak překvapený, když zjistí, že vlastně hodně podobný problém najdeme v subsaharské Africe. Tady se nad každou vesnicí vznáší vůně kouře z hořícího dřeva, ve městech je to často zápach pálených odpadků. Podél tamních silnic se na improvizovaných tržištích a stáncích prodává ledacos, ale co skoro nikdy nechybí, jsou otepi palivového dříví a pytle s dřevěným uhlím. Není divu, v Africe na jih od Sahary vaří na dřevu či dřevěném uhlí přes 900 milionů lidí, to je dvakrát tolik, než je počet obyvatel Evropské unie.

Mnohdy se vše odehrává na „trojkamenném sporáku“, tedy primitivním otevřeném ohništi, na které se postaví hrnec – a je to. Myslíte si, že je to banalita? Ani náhodou: mizerná účinnost při vaření, topení a ohřevu vody zvedá poptávku po palivovém dříví, které se těží neudržitelným způsobem. Nedosti na tom, kouř ohnišť působí vážné zdravotní problémy od nemocí kardiovaskulární soustavy, dýchacích cest až po oční problémy. A stojí za 3,7 miliony předčasných úmrtí ročně.

Zapeklitý problém nejen v Sahelu

Abychom ilustrovali, jak komplexní, a přitom globálně významný problém stoupá ze začouzených afrických ohnišť, vezměme to od Sahelu. V oblastech, kde v Africe naprší méně než 500 milimetrů srážek ročně, nejde bez zavlažování pěstovat zemědělské plodiny, a tak základním zdrojem obživy je nomádské pastevectví.

Stáda dobytka jsou pro kočující pastevecké kmeny víc než obživou, jsou penězi, kapitálem, centrem jejich kulturního vesmíru. A zvětšování stád zároveň formou, jak kapitál akumulovat a upevnit přitom sociální status. I kdyby nebylo klimatické změny, stačil by populační růst v Sahelu a dalších aridních oblastech Afriky v kombinaci se zvyšujícím se tlakem na přírodní zdroje ve velmi křehkých a snadno narušitelných ekosystémech k jejich postupné degradaci.

Hrot 24, Pavel Svatoš

Kam se rozšíří poušť právě kvůli kácení stromů a nadměrné pastvě, tam nemohou přežít ani stáda dobytka, a tedy ani kočující nomádi. Přesouvají se tam, kde by pastva byla ještě možná, kdyby tam ovšem už dávno nehospodařili zemědělci.

Konflikt je na světě. A negativní potenciál téhle kombinace faktorů je obrovský. Není divu, že se v Sahelu tak angažuje Rusko: za málo peněz získává nástroj, jak zadělat Evropě na opravdu velké problémy.

Summit čistého vaření v Africe

Je-li kácení stromů kvůli palivu jeho součástí, pak každé, byť parciální řešení se počítá. Takže Summit čistého vaření v Africe zorganizovaný Mezinárodní agenturou pro energii (IEA), který proběhl minulý týden v Paříži, není nějaká kulinární obskurnost, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale důležitá věc. Od zástupců 60 zemí, mezinárodních organizací a firem se podařilo nashromáždit finanční přísliby ve výši 2,2 miliardy dolarů pro zvýšení efektivnosti vaření.

Od jednoduchých kamínek s komínem, která odvádějí kouř mimo obydlí a jsou přeci jen daleko účinnější než otevřená ohniště, přes vaření na plynových vařičích na LPG až po ambicióznější záměry dostat se přes elektrifikaci k elektrickým plotýnkám, všechno se počítá.

I palivo může být udržitelné – jsou organizace, které ve vlhčích oblastech propagují pěstování rychle rostoucího bambusu, který produkuje na hektar mnohem více biomasy než klasické dřeviny a poskytuje vynikající stavební materiál. LPG je sice fosilní, ale nekonečně čistší než dřevo či uhlí z dřevin těžených neudržitelným způsobem. Vstupní cena vařiče a zálohy na bombu za nějakých 30 eur by byla bariérou, ale překonat ji lze splátkováním podle principu plaťte, jak vaříte.

Druhá věc, o které se málo ví: jsou rozsáhlé oblasti, kde Afrika paradoxně zarůstá, ovšem často nepůvodními invazivními dřevinami, které tvoří neprostupný trnitý buš. Dříve by ani nevznikl, neboť o otevřenou krajinu se kdysi v mnoha částech Afriky starala početná stáda slonů. Jak sloni padli za oběť pytlákům, je výroba dřevěného uhlí nebo briket jedním z mála způsobů, jak se invazivních dřevin zbavit, aniž by přitom zmizela v ohni založených požárů i původní cenná vegetace.

Navíc se tím dá i něco vydělat, aniž by se nad doutnajícími milíři musel někdo pohoršovat. To je totiž pak „ekologické dřevěné uhlí“, které má příslušný certifikát udržitelnosti. A z dnešní Namibie, která kdysi před první světovou válkou byla německou kolonií, se vyváží jako to nejzelenější dřevěné uhlí na světě. Kam jinam než do Německa, aby se grilovalo s čistým svědomím.