Prvním z nich je vysoká citlivost na cenu; ve srovnání s těmi, kdo tlačí elektromobilitu, jednoduše nejsme bohatou zemí. Zadruhé máme a budeme mít hodně rozptýlenou strukturu osídlení. Zatřetí, podstatně se nám prodlužuje doba „odletu z hnízda“ – vlastní bydlení pro mladé lidi v podstatě přestalo být dostupné a drahé je i nájemní bydlení. „Mamahotel“ je nikoli dobrovolnou, ale v podstatě vynucenou volbou.

To všechno zvyšuje potřebu individuální mobility. Dvě auta v rodině jsou v Česku dávno standardem a tam, kde mají děti dospělé, jsou standardem auta tři. Ale i v bohatých rodinách se tato rovnice řeší ojetinami, jak jinak, se spalovacím motorem. Když nejlevnější „přibližovací“ elektromobil na trhu stojí 450 tisíc korun, je jasné, že Česko je zralé na konflikt mezi „zelenými velkoměstskými progresivisty“ a „žlutými dojíždějícími vestami“. Není možné „nezahušťovat“ aglomerace kvůli odporu místních obyvatel, kteří si nepřejí výstavbu nových bytů, a zároveň zdražovat individuální mobilitu bez luxusní (vysoce dotované) nabídky veřejné dopravy.

Z hlediska veřejných financí se dostáváte do problému: Nejdříve narazíte na odpor proti zdanění fosilních paliv („žluté vesty“), který musíte kompenzovat dotováním veřejné dopravy (drahé a nevděčné) a výstavbou elektrické infrastruktury („velmi dlouho jen pro bohaté“). A když to všechno ustojíte a fosilní paliva skutečně omezíte, potká vás kardinální problém: Čím nahradit daňové výnosy z vysokého zdanění dovážených fosilních paliv? Pokud řeknete, že to vyřešíte zdaněním robotů nebo podobných aktiv, jste čistokrevný debil, který tuhle zemi fakt nezachrání.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.