Jaký je nejoblíbenější terč vtipů, jež si na konci srpna vyprávěli čínští komunisté? Točí se kolem překotného úprku Američanů a jejich spojenců z Afghánistánu poté, co zemi ovládlo hnutí Tálibán. Že by se Spojené státy mohly učit od Afghánistánu stran rychlosti předání moci jednou politickou garniturou garnituře druhé. Tak to psal na Twitteru Chu Si-ťin, šéfredaktor deníku Global Times. List navzdory svému názvu razí tvrdou nacionalistickou ideologii zcela v tónu, jejž udává prezident Si Ťin-pching.

Vezmeme-li v potaz geopolitickou rivalitu Číny a Spojených států, je škodolibá radost jednoho nad neúspěchem druhého pochopitelná a o americký neúspěch jde nepochybně. Navíc je doplněn o diplomatickou satisfakci: v prosinci nechal Kábul vyhostit více než deset čínských špionů, z nichž většina předstírala výkon civilního povolání, například učitelské angažmá v některé z nově vznikajících škol.

Není tedy divu, že na oficiálních místech v Pekingu vyvolala překotná snaha amerického prezidenta Bidena zachránit si tvář (zatímco jeho afghánský protějšek Ghaní si zachraňoval holý život) svého druhu euforii. Bylo to však nadšení přechodné a zkalené nástupem nové reality, v níž bude Čína muset řešit podstatně více afghánských rizik, než bylo dosud zvykem.

Neoblíbení okupanti

Americká vojenská přítomnost, byť v posledních měsících nijak masivní ani intenzivní (za posledních dva a půl roku ztratili Američané v Afghánistánu čtyři muže), nebyla na většině území populární, jak už to s okupačními vojsky bývá. Přinášela však jistou dávku stability, z níž těžily nejen vybrané afghánské elity, ale také okolní země. Tady se dostáváme do míst, kdy ani panu Chuovi nebude dvakrát do žertování.

Prezidenta Siho a jeho lidi to staví před obtížně řešitelný problém: jak americký neúspěch přetvořit ve vlastní úspěch. Peking od smrti svého prvního komunistického vůdce Mao Ce-tunga ustanovil jistá nepsaná pravidla svého zahraničněpolitického modu operandi. K jeho základním znakům patří absence přímé vojenské intervence (ačkoli v Tibetu a na Tchaj-wanu by s takovou definicí nejspíš všichni nesouhlasili). Uvnitř čínských hranic si mocipáni servítky neberou, ale cenu mezinárodního ozbrojeného konfliktu dosud považovali za příliš vysokou.

Lze předpokládat, že ani v Afghánistánu tomu nebude jinak. Pohledu na čínské vojáky, kterak v afghánských horách nahánějí tamní vzbouřence (protože v Afghánistánu jsou nějací vzbouřenci za jakéhokoli režimu), tak budeme nejspíš ušetřeni. To však nabízí další logickou otázku: Jak přesně chtějí Číňané své zájmy chránit, když ne vojensky? Jinak řečeno, jaké zájmy si budou moci dovolit v Afghánistánu mít, když je nejsou ochotni chránit silou?

Cesta do Turecka

Čínský zájem v té nešťastné zemi je dvojího druhu, ekonomického a bezpečnostního. Role Afghánistánu coby tranzitní země pro obchod s čínským zbožím směřujícím na západ je v danou chvíli mimo hru, protože neexistuje vyhovující infrastruktura ani základní záruky bezpečnosti.

Pro čínské stratégy to je přitom velmi lákavá představa. Afghánistán by jim mohl nabídnout cestu do Íránu a Turecka, která by se vyhnula Tichému oceánu, kde mají hlavní slovo Američané a jejich spojenci. Zároveň se vyhýbá středoasijským zemím, kde má silný vliv Moskva.

Daniel Deyl

Tak s tím také počítá známý čínský plán vybudování masivní dopravní infrastruktury zvaný Iniciativa pásu a cesty (Belt and Road Initiative). Jenže politická nestabilita - řečeno eufemisticky - drží tento plán na papíře. „V tuto chvíli je těžké představit si, jak by Číňané mohli svůj plán uskutečnit,“ citovala americká rozhlasová stanice National Public Radio Haiyuna Ma, sinologa z Frostburg State University ve státě Maryland.

V Afghánistánu samotném Číňané dosud nejsou velkým hráčem. Jejich státní podniky v posledních deseti letech nějakou snahu vyvíjely. Osud papírově největší investice, do měděného dolu Mes Aynak nějakých čtyřicet kilometrů jižně od Kábulu, je však varující: těžba vůbec nezačala a za poslední rok stáhlo Číňany vedené konsorcium ze země všechny své zaměstnance. „Čína se v minulosti s investicemi v Afghánistánu ošklivě spálila a v budoucnu bude opatrná,“ píše Adam Weinstein z amerického Quincy Institute pro publikaci Foreign Policy. „Bombastické titulky o bilionovém bohatství v Mes Aynak nic nemění na skutečnosti, že je to díra, v níž peníze mizí, místo aby se odtamtud generovaly.“

Ekonomicky vzato tak Číňanům z amerického fiaska mnoho neplyne, nebo alespoň ne v blízké budoucnosti. O to více pozornosti se soustřeďuje na druhou zájmovou sféru, jíž je bezpečnost. Číňanům je obvykle jedno, jestli zemím, na nichž mají nějaký zájem, vládne demokracie, totalitářský boss, nebo třeba kanibalismus. Heslo prvního postmaovského vůdce Teng Siao-pchinga o kočce, která může mít barvu, jakou chce, pokud chytá myši, si vzali důkladně k srdci.

To dává Číně jistou diplomatickou pružnost, která Západu někdy chybí. Peking tak například v klidu spolupracoval s myanmarskou vojenskou diktaturou a po roce 2015 úplně stejně vycházel s tamní demokraticky zvolenou vládou paní Su Ťij. Od loňska, kdy ji generálové svrhli a znovu se chopili moci, pokračují Číňané zase, jako by se nic zvláštního nedělo.

Recept na neštěstí

Afghánistán je jiný případ. Je staronovým domovem patrně nejkonzervativnějšího islamistického režimu planety, jenž je zvyklý svou vůli vyjadřovat pomocí přenosných raketometů. A tento radikální režim má společnou hranici (ačkoli ne dlouhou) s Východním Turkestánem, jehož obyvatele, muslimské Ujgury, Peking systematicky ničí a bezděky z nich vychovává ke všemu odhodlané nepřátele. Tak vypadá recept na neštěstí v praxi.

Čínské vedení si je toho rizika dobře vědomo. Chápe, že největší nebezpečí mu nehrozí z domácího odboje, nýbrž z případného vzkříšení Hnutí za nezávislost Východního Turkestánu (East Turkestan Independence Movement, ETIM). Pokud by se Ujguři prchající na západ ve významných počtech přidali k některé z teroristických organizací působících na afghánsko-pákistánském pomezí, měli by Číňané skutečně problém. První náznaky už tu jsou: v dubnu vybuchla bomba v autě v hotelu ve městě Kvéta na jihu Afghánistánu, kde přebýval čínský velvyslanec. V červenci vyletěl do povětří autobus plný Číňanů na cestě k projektu vodní elektrárny v pákistánském Dasu.

K oběma akcím se přihlásila organizace Tehrík-e-Tálibán, pákistánský Tálibán. Její neoficiální rezidencí je - jako v mnoha podobných případech - Severní Vazíristán, pákistánská provincie na afghánské hranici, kde nemá ani Kábul, ani Islámábád velké slovo. Nakolik se v její činnosti angažují Ujguři, není veřejnosti známo.

Číňané proto již před několika lety rekrutovali cosi jako svou vlastní bezpečnostní agenturu. Vybrali si ke střežení čínsko-afghánské hranice staré známé - Hakkáního síť banditů, která je jednou nohou součástí Tálibánu a druhou funguje na vlastní pěst. Jenže, jak je běh dějin nevyzpytatelný, právě Hakkáního síť dostala minulý týden oficiální pověření od vedení Tálibánu starat se o bezpečnost Kábulu.

Pro Číňany to znamená angažovat se volky nevolky ve změti vztahů. Pákistánský premiér, někdejší kriketový hrdina Imran Chán, otevřeně slavil vítězství Tálibánu nad Američany, ale sám bojuje proti vlastní verzi Tálibánu. Hakkáního síť za peníze slouží Pekingu proti ujgurským souvěrcům. Tálibán buď bude, nebo nebude poskytovat útočiště al-Káidě.

„Ať je u moci kdokoli, jsme připraveni být přítelem Afghánistánu,“ napsal Chu Si-Ťin, již ne úplně rozjásaně. Je to právě tak: Čína musí v Afghánistánu spoléhat na nevěrohodné spojence a nutit je do mnohdy nepřirozených rolí. To je situace velmi podobná té, z níž právě utíkají poslední Američané.