Westminsterská Dolní sněmovna vypadá v posledních týdnech jako po vymření. Oficiálně smí kvůli pandemickým pravidlům pojmout asi padesát lidí, ale ve skutečnosti během posledních čtyř týdnů zasedala vždy tak jedna, maximálně dvě desítky poslanců. Kde se jindy tísní přes šest stovek lidí, bylo najednou pusto a ticho. Hlasy řečníků, jindy rozvášněné, zněly jakoby hluše. Většina příspěvků zazněla pomocí programu Zoom dálkově, když poslanci mluvili ze svých domovů. 

Ministerskému předsedovi Borisi Johnsonovi nové prostředí nesvědčí. Zaprvé, sotva se vrátil z Nemocnice svatého Tomáše, odkud podle oficiálních zpráv utekl koronavirovému hrobníkovi z lopaty tak za deset minut dvanáct. Zadruhé nemůže hrát pro tribuny; jeho navyklé gesto, jímž si žádá podporu partajních kolegů, míří do řad zelenou kůží polstrovaných lavic. Zatřetí musí mluvit k věci, což není jeho silná stránka. A konečně, má proti sobě - na rozdíl od dob předcházejících - silného a kultivovaného protivníka.

„Dovolte mi přivítat ministerského předsedu a poblahopřát mu k úspěšnému zotavení z covidu-19," řekl Johnsonovi s úsměvem přes řečnický stůl prošedivělý skorošedesátník. „Už jsem mu to řekl osobně, ale dovolte mi to zopakovat i zde - blahopřeji jemu i Carrie ke zdravému potomkovi," připomněl syna, jehož šéfovi exekutivy porodila snoubenka ve chvíli, kdy on sám bojoval s koronavirem.

Onen zdvořilý muž se jmenuje sir Keir Starmer a je čerstvě zvoleným předákem opozičních labouristů. Aniž by jedinkrát zvýšil hlas, během následující čtvrthodinky ministerského předsedu deklasoval, znectil, rozprášil, či jaký jiný výraz z vojenské hantýrky si vyberete. Parlamentní črta v deníku The Daily Telegraph, domovském titulu Konzervativní strany (jenž právě Johnsonovi po léta platil 5000 liber týdně za sloupek o 1000 slovech), si vybrala obrat, že „ministerský předseda byl rozebrán jako vláček z lega".

Je to jen nepatrná nadsázka. Johnson nastoupil do střetu se Starmerem bojovně jako vždy. Mluvil rychle, čupřinou i rukama pohazoval na všechny strany a pochvaloval si, jak jeho vláda pěkně čelí pandemii. Ostošest chrlil obraty jako „strašlivý virus", „skvělí občané Spojeného království" a „musíme utrpení zastavit, a také to uděláme". Kdyby za sebou měl tři stovky aplaudujících partajních kolegů, byl by si mohl myslet (a prodat televizním divákům), že má v debatě navrch.

Takhle bylo ticho a místo obvyklé vřavy se kamera mohla soustředit na Starmera. Sir Keir se nechytal za hlavu a neobracel oči v sloup, jak bývá zvykem, když mluví oponent. Pozorně naslouchal a když na něho přišla řada, řekl pomalu a potichu, že především přeje vládě úspěch ve snaze nákazu zahlušit; a že bude opozicí konstruktivní. A že bude společně s vládou hledat, jak s virem bojovat co možná nejúčinněji.

Klid byl jen zdánlivý. „Během posledních pěti let zemřelo v domovech důchodců průměrně něco přes osm tisíc lidí," řekl Starmer. „Letos to bylo šestadvacet tisíc lidí. Podle vládních čísel připadá osm tisíc těchto úmrtí na covid-19. Mohl by nám ministerský předseda sdělit, čemu vláda připisuje těch zbývajících deset tisíc nevysvětlených úmrtí?" tónem, jenž nezněl konfrontačně, nýbrž účastně.

Johnson odpověděl zhruba v tom smyslu, že děkuje všem, kdo v domovech důchodců „bojují v první linii", a že vláda dělá všechno, aby z domovů důchodců nákazu dostala. Vypadal jako nepřipravený student, který u zkoušky sotva chápe položenou otázku a ze všeho nejvíc si přeje mít to celé za sebou. Vláčku z lega se odpojila lokomotiva.

Tak to šlo několikrát. Proč vláda přestala na každodenních tiskovkách v Downing Street zveřejňovat graf srovnávající absolutní počty obětí koronaviru v jednotlivých evropských zemích, když jej předtím zveřejňovala každý den po sedm týdnů? „Protože teď není ten správný čas na srovnávání našich čísel s čísly ostatních zemí," odvětil Johnson. Proč to dosud správné bylo a teď už není? ptal se Starmer. Snad proto, že v první den absence grafu se Británie v počtu mrtvých dostala na nelichotivé první místo v Evropě a druhé na světě? Johnson odpovědi neměl.

O obsah zde jde stejně jako o formu. Když prohrané prosincové volby donutily Starmerova předchůdce Corbyna k bezpodmínečné kapitulaci, všichni - až na stoupence jeho nesnášenlivého ultralevého partajního křídla - si oddechli. Stačilo málo, například jen těsná porážka labouristů, aby měl Corbyn daleko větší prostor k manévrování. Mohl se rozhodnout v čele strany pokračovat (a dost možná by uspěl), nebo by mohl relativně pohodlně dosadit některého ze svých ideologických dědiců. Ani jedno by nevěstilo nic dobrého.

Prosincový debakl však ten prostor Corbynovi nedal a členové strany si vybrali do čela pro změnu někoho volitelného. A nejen to. Sir Keir býval špičkovým advokátem přes lidská práva. Poté v roce 2012 postoupil a stal se Head of Crown Prosecutions, tedy tím, čemu bychom v Česku řekli nejvyšší státní zástupce. 

Jako advokát měl pověst člověka, který raději se soudci i žalobci vychází po dobrém. Trénink ze soudních síní se mu u řečnického stolu ve Westminsteru bohatě vyplácí: když mu ministerský předseda řekne nesmysl, nemusí reagovat emotivně, protože je zvyklý argumentovat fakty. Rozdíl nejen mezi ním a Corbynem, nýbrž i mezi ním a Johnsonem byl během čtyř dosud absolvovaných pravidelných týdenních interpelací nepřehlédnutelný.

Konzervativci zareagovali, jak je v posledních letech jejich zvykem: snaží se změnit pravidla. Jacob Rees-Mogg, jeden z prominentních toryů, už začal volat po svolání úplného parlamentu, ačkoli by to odporovalo Johnsonovým protipandemickým opatřením.

Johnson tak má před sebou nelibou volbu. Parlament zasedá ve čtvrtek naposled před přestávkou, která končí 2. června. Jestli do té doby prosadí, aby se poslanci sešli v plném počtu, dá jasně najevo, že se nerušeného souboje se Starmerem velmi, velmi bojí. Když to neudělá, bude rozebírán jako vláček z lega každou středu.