Příběh, který se v uplynulých měsících objevil v tuzemských médiích, zní jako pohádka. Česká společnost LOGeco přišla s revoluční technologií, která má potenciál vyřešit celosvětový problém s plasty. Unikátní linka s názvem ERVO(eco) rozloží i netříděný plast na suroviny, které je nadále možné využít v chemickém průmyslu. Projekt nemá údajně ve světě téměř konkurenci.

Po osmi letech vývoje v nenápadné hale u Mostu se týmu vývojářů podařilo na technologii získat patent. Zájem o vynález projevují země z celého světa, LOGeco proto shání investory a loni v prosinci vydalo dluhopisy ve výši až jedné miliardy korun. Taková je aspoň oficiální verze. V té neoficiální se objevují nařčení z podvodu na jedné straně a spory o autorství samotného převratného vynálezu na straně druhé.

Vývojář z Postoloprt

V oprýskaném domku na kraji Postoloprt na Ústecku sedí u kávy a cukroví Oleksandr Demchuk a jeho syn Maksym. Vystudovaný fyzik přišel do Česka už v devadesátých letech, později se za ním vydal i zbytek rodiny a obě děti zde vychodily školy. Zatímco Demchuk starší vypráví s ukrajinským přízvukem o všech překážkách, které museli se synem při vývoji linky překonat, jeho syn bez akcentu popisuje na chytrém telefonu fotografie z mezinárodního veletrhu vynálezů a patentů Invent Arena. V Třinci před dvěma lety získali za linku ERVO (ekologická recyklace vysokomolekulárních odpadů) zlatou medaili.

„Tři a půl roku jsme to všechno dělali. Udělali jsme průmyslový prototyp, jednali se zákazníky, vysvětlovali, sháněli zájemce,“ říká Demchuk. Jeho jméno ovšem při četných mediálních prezentacích linky ERVO v posledních měsících vůbec nezaznělo. Objevuje se však v databázi Úřadu průmyslového vlastnictví (ÚVP) u patentu číslo 308283 a užitého vzoru 31153.

Tam se naopak zase neobjevuje žádný ze zástupců společnosti LOGeco, která dnes propaguje a shání zákazníky a investory pro recyklační linku s názvem ERVOeco. Není tam většinový vlastník firmy Miroslav Šilhan ani vedoucí vědeckého týmu Michal Halko. A to navzdory tomu, že se v informacích uvedených v prospektu dluhopisů na zmíněné patenty odkazují a uvádějí, že technologie ERVOeco je „chráněná několika patenty a přihláškami v držení skupiny Emitenta“.

„Říkají, že mají patent. Nemají patent. V době, kdy jsme na Invent Areně získali ocenění, oni o technologii ani nevěděli,“ tvrdí Demchuk starší. Podle jeho verze LOGeco nedisponuje technologií jako takovou, tu podle něj nelze prodat. LOGeco prý vlastní pouze recyklační linku.

„Zařízení, které vyrábíme, provozujeme a servisujeme pod naší značkou ERVOeco, jsme sami vyvinuli a nemá se starým patentem pana Demchuka nic společného,“ odmítá rázně společnost LOGeco, že by se vývojář na jí nabízené recyklační technologii jakkoliv podílel. Týdeník Hrot se pokusil zamotaný příběh kolem recyklační technologie zmapovat.

Roky v hale u Mostu

V četných zprávách kolem recyklační jednotky se uvádí, že vývoj technologie trval osm let. Demchuk podle svých slov nosil nápad v hlavě zhruba čtrnáct let. Asi před pěti lety se kvůli tomu spojil se svým známým Janem Martínkem. Ten dlouhodobě působil jako mluvčí neratovické Spolany i petrochemického gigantu Unipetrol, a disponoval tak nejlepšími kontakty v chemickém a ropném průmyslu. Připojil se k nim Jiří Malý, vlastník zemědělské Laboratoře Postoloprty. Ten sehrál roli investora, který celý projekt financoval. K týmu patřil ještě analytik Igor Lebeděv, který měl za úkol vyhledávat informace v zahraničních studiích.

Vznikla tak společnost ERVO Envitech, jejímž cílem byl právě vývoj, výroba a distribuce depolymerizačních jednotek pro ekologickou recyklaci odpadních surovin. V roli společníků a jednatelů byli zapsáni Martínek a Malého dcera Martina Malá, Demchuk v žádných orgánech firmy nefiguroval. Podle jeho slov byl však právě on tím, kdo za synovy asistence v průběhu následujících let v průmyslovém areálu u Mostu recyklační linku piloval.

Archiv

Malý financoval většinu nákladů, hradil třeba pronájem haly a veškeré účty, jinak však prý do vývoje nezasahoval. Vlastní peníze vložil do vývoje podle svých slov i Demchuk. „Linka de iure patřila investorovi, nebyla pod firmou ERVO Envitech. Vlastnil linku, všechno jsme ale dělali my,“ tvrdí Demchuk. Postupně se u ÚPV podařilo opravdu zapsat patent a užitný vzor, jakousi jednodušší formu ochrany. U vzoru z října 2017 je coby vlastník zapsán Martínek, Malá a Maksym Demchuk, u patentu z loňského března Martínek, Malá, Lebeděv a Oleksandr Demchuk.

Zhruba před dvěma lety se vývojáři začali poohlížet po dalších partnerech, kteří by jim pomohli s financováním, ale i se sháněním zákazníků a propagací linky. Tehdy se podle Demchukovy verze také poprvé na scéně objevili Miroslav Šilhan a Michal Halko.

V dubnu 2018 vznikla společnost LOGeco, ovšem původně jen jako ready made firma, pod současným názvem funguje teprve od prosince 2019. Vedle Šilhana drží čtyřicetiprocentní podíl ve společnosti ještě Jindra Smetanová. Halko vystupuje jako vedoucí vědeckého týmu a v orgánech firmy nefiguruje.

Rozchod vývojářů

Zpočátku podle Demchuka spolupráce fungovala dobře, když se LOGeco zhostilo úkolů, na které v ERVO Envitech neměli čas. O této firmě se v souvislosti s recyklační linkou objevila v médiích jediná zmínka z jara loňského roku v Mosteckém deníku. V polovině roku 2020 se rozběhla masivní propagační kampaň, ovšem už pod hlavičkou LOGeca. V médiích vystupoval především Šilhan a Halko, občas byl také citován Martínek coby mluvčí. Tehdy také měly začít vztahy mezi zúčastněnými drhnout.

LOGeco začalo namísto původního označení pro jednotku ERVO používat název ERVOeco. Podle informací z databáze ÚPV má na ochrannou známku ERVO od loňského srpna podanou přihlášku společnost ERVO Envitech. LOGeco má oproti tomu v procesu schvalování známku ERVOeco.

Jan Brož

Následující dění není zcela jasné. V listopadu loňského roku zmizela z funkce jednatelky i z pozice padesátiprocentního společníka ERVO Envitech Martina Malá a dnes je jediným vlastníkem Jan Martínek. Týdeník Hrot se pokoušel spojit s Martínkem i s investorem Malým, ti však nereagovali.

Podle Demchuka Malý prodal loni na podzim společnosti LOGeco „depolymerizační jednotku ERVO“, tedy v podstatě stroj. V tomto směru mu nic nezazlívá, uznává, že coby investor měl plné právo svou investici zhodnotit a prodej byl předem dohodnut, i když proběhl rychleji, než ostatní předpokládali. Transakce se však neměla týkat technologického procesu, který podle něj v zásadě prodat nejde.

Zpronevěra a podvod

Zástupci společnosti LOGeco setkání odmítli kvůli časové zaneprázdněnosti. Na zaslané dotazy firma odpověděla písemně a prezentuje odlišnou verzi událostí. Firma zdůrazňuje, že mezi oběma společnostmi v podstatě neexistuje žádný vztah a LOGeco od firmy ERVO Envitech nikdy nic nekoupilo. Odmítá také, že by se na vývoji jí nabízené technologie měl jakkoliv podílet Oleksandr Demchuk.

„Společnost LOGeco pracovala na vývoji technologie ERVOeco, což je naprosto odlišné zařízení, než které popisuje pan Martínek na jeho webových stránkách. Společnost LOGeco má vyvinutou vlastní technologii, která se od know-how pana Demchuka zcela zásadně odlišuje,“ tvrdí firma. Od investora měla údajně koupit jen rozestavěný a nefunkční prototyp, který následně předělala a zprovoznila. Zařízení, které původně vyvinula společnost ERVO Envitech, prý není možné provozovat na území EU, protože nesplňuje požadavky na ochranu životního prostředí ani z hlediska bezpečnosti práce.

Zda a jakým způsobem došlo k vyrovnání ohledně zapsaných patentů mezi Malým, respektive jeho dcerou, a Martínkem, není zřejmé. „Můžeme potvrdit, že k patentu 308283 máme zákonné právo s ním nakládat i ho vy užívat, což můžeme doložit příslušnými dokumenty,“ uvádí ovšem LOGeco.

Oleksandr Demchuk a jeho syn říkají, že se s firmou LOGeco na ničem nedohodli. „Svým způsobem můžeme konstatovat, že se společnost LOGeco finančně se všemi držiteli starého patentu pana Demchuka vyrovnala, jak náleží, což opět můžeme deklarovat,“ tvrdí oproti tomu zástupci firmy LOGeco.

Společnost zároveň odkázala na blog na svých stránkách, kde se počátkem ledna objevilo sdělení o dvou spolupracovnících, se kterými firma ukončila spolupráci. Ti údajně bojovali s mnoha finančními problémy, „což nakonec vedlo z jejich strany k jednání, které je v současné době vyšetřováno jako důvodné podezření ze spáchání trestných činů podle § 206, a dokonce podle § 209“. Pod paragrafem 206 se skrývá zpronevěra a pod paragrafem 209 podvod.

Podle firmy jsou oněmi spolupracovníky míněni právě Martínek a Demchuk, kteří měli zpronevěřit peníze firmy LOGeco. „Kromě toho jsme pana Demchuka a Martínka vyzvali k tomu, aby vrátili peníze a půjčky, které zpronevěřili,“ dodala společnost. Od Martínka a Demchuka požaduje náhradu škody v řádu desítek milionů korun.

Z Čech do celého světa

LOGeco mezitím vydalo zmíněné dluhopisy, v nichž investorům slibuje zhodnocení s pevnou úrokovou sazbou 7,1 procenta. Vedle toho nabízí i alternativní možnost investování prostřednictvím kryptoměn skrze vlastní virtuální tokeny, kde slibuje dokonce 12procentní výnos.

Peníze plánuje použít na výstavbu tří areálů na komplexní zpracování odpadů, kde bude instalováno minimálně patnáct jednotek. „V rámci přípravy k realizaci popsaného projektu již bylo vytipováno několik lokalit vhodných k umístění technologie ERVOeco, konkrétně v Kladně, Českých Budějovicích, Bruntále, Litvínově, Seredi,“ uvádí se v prospektu. V tuto chvíli je podle firmy jedno zařízení ERVOeco instalováno ve Středočeském kraji a dvě v Asii.

V prospektu se také uvádí, že v procesu zápisu jsou dva užitné vzory, které by měly být zapsány do konce letošního roku, a chystá se podat i dvě nové patentové přihlášky. „Pokud jde o užitný vzor, nemůžeme nic najít, přihláška ještě nebyla podána. Ale možná že ji mají už zpracovanou,“ říká ředitel kanceláře ÚVP Josef Dvornák.

Z recyklace plastů se pomalu stává lukrativní byznys. Ostatně Evropská unie na ně nově uvalila poplatek 80 centů za kilo nerecyklovaného plastu. Ze zařízení, které dokáže použité plasty zlikvidovat bez dodatečných emisí, a navíc vyprodukuje další produkty, jež lze dál zpeněžit, to dělá v podstatě zlatý důl. LOGeco propočítalo, že namísto nákladů na recyklaci jedné tuny plastů ve výši 23 tisíc korun je možné získat až 11 tisíc korun. O takový zlatý důl se evidentně vyplatí bojovat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.