Obrovské a nečekané vítězství slaví koalice Spolu a její podceňovaný lídr Petr Fiala. Rýsuje se vládní spolupráce opozičních koalic. Tedy správně řečeno – jedné koalice a Starostů a nezávislých. Pirátská strana totiž takřka přestala existovat. Preferenční hlasování ale změnilo i poměry mezi ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Zkrátka těch „ale“ je tolik, až se z toho jednomu točí hlava. Tři z nich si teď rozebereme.

Licitace (nejen) o šéfa Sněmovny

První ale představuje postoj prezidenta Zemana. Dvakrát za sebou může jmenovat kohokoli, aniž by dotyčný měl reálnou šanci získat důvěru ve Sněmovně. V praxi – a v souladu se zvyklostmi a jaksi samo sebou z hlediska parlamentní formy vlády – by měla hlava státu dbát o to, aby jmenovaný premiér byl relevantní politickou figurou. Politikem, jenž je s to vládu nejen vytvořit, ale také pro ni získat důvěru v dolní parlamentní komoře.

Prezident se jasně vyjádřil, že premiérem jmenuje lídra strany, která bude mít nejsilnější poslanecký klub. Na první dobrou je to jedno, protože Babiš většinovou vládu nesestaví. Pro Spolu by bylo jen dobře, kdyby trochu korigovalo svoje rozhodnutí, že každá ze stran bude mít vlastní klub. Vznikne-li, byť třeba jen na dobu, než bude jmenována vláda, společný klub celé koalice, hlavní trumf z prezidentovy ruky zmizí.

Přesto není radno podceňovat, co prezident ještě může udělat ve snaze dát odcházejícímu premiérovi šanci po sobě uklidit. A čeho všeho je v nouzi schopen sám premiér Babiš. Oba a také jejich byznysově-vlivové okolí hrají o všechno. Možná úplně o všechno. V zájmu svižného postupu je, aby se budoucí vládní strany rychle dohodly na volbě předsedy Poslanecké sněmovny. Jednak proto, aby rychle proběhla ustavující schůze Sněmovny a Babišova vláda mohla podat demisi. Tím se otevře cesta ke jmenování nového pre miéra a bude trochu jasno v tom, co udělá prezident. A zadruhé samozřejmě kvůli rizikům, která skýtá nedobrý zdravotní stav hlavy státu. V případě jakékoli dlouhodobé indispozice, rezignace nebo smrti hlavy státu je to právě předseda Poslanecké sněmovny, kdo přebírá pravomoc jmenovat premiéra a vládu. A navíc má v rukou případný třetí pokus o jmenování premiéra.

Dohoda to nemusí být úplně triviální. Post šéfa Sněmovny se může stát předmětem licitace. Spolu jej bude nárokovat pro sebe. Posílení Starostové ale mohou mít velké choutky získat ho jako určitou formu kontroly nad celým projektem. A poslední slovo neřeklo ani ANO, které bude chtít alespoň něco. Je v zájmu všech budoucích koaličních partnerů se rychle dohodnout a ANO do této hry vůbec nevpustit.

Všichni za jednoho?

Základními pohnutkami pro vznik té či oné vládní sestavy se zabývá teorie koalic. Předpokládá, že všechny strany jsou racionálními hráči, jejichž cílem je vstupem do vlády získat co největší prospěch. A tím může být buď čistý podíl na moci, tedy získání co nejvíce vládních křesel, nebo co nejširší možnost prosadit svůj program.

Obě strategie mohou někdy jít ruku v ruce. Přesně to je v zájmu Spolu i Pirátů a STAN. Proto můžeme očekávat, že jednání budou tvrdá a dlouhá. Jejich součástí budou programové záležitosti, obsazení klíčových resortů, rozdělení náměstkovských rolí, nejrůznější pojistky proti přehlasovávání ve Sněmovně za účasti opozice a samozřejmě i jiné mechanismy spojené s tím, že koalici uzavírá celkem pět stran.

A tady jsme u mnoha dalších otázek. Bude vlastně pro Piráty výhodné jít do koalice, v níž budou kvůli počtu mandátů hrát páté housle, když chtěli hrát první? A navíc ani nebudou potřeba pro získání a uchování vládní většiny. Nebude jim lépe v konstruktivní opozici, kde budou moci prezentovat svá levicová témata? Už jen proto, že budou jedinou levicovou stranou v celé Sněmovně.

Nebude se programová shoda hledat lépe čtyřem stranám, které se umisťují ve středopravé části politického spektra? A neodpadne tím pro kritiky spojení s Piráty z řad ODS jedno ze zásadních témat?

Bylo by jednoduché na všechny tyto otázky odpovědět, že ano. Jenže pak bychom si museli položit další, které se týkají vnitřního pnutí ve druhé koalici. Spolu určitě čeká velká diskuse o programu, a hlavně o postech. Zejména KDU-ČSL bude díky počtu získaných mandátů na forhontu. Možná to bude právě ona, komu bude přítomnost Pirátů příjemná, protože v mnoha případech může získat spojence pro levostředovou korekci pravicových návrhů. A v jiném ohledu totéž platí pro TOP 09, která má k Bartošově straně zase blízko v progresivní agendě.

Zkrátka a dobře, čeká nás ještě velká hra o program, posty a celkové směřování země. A bylo by nefér stranám budoucí koalice nedat dost času. Kdyby ovšem byla normální doba.

Není čas

Doba je však zlá. A velkému váhání ani dohadování nepřeje. Nejenže je třeba rychle začít pracovat na návrhu státního rozpočtu pro příští rok, který je první příležitostí ukázat, že to vítězové voleb myslí vážně se snižováním dluhu. Vlastně se dá říci, že včera už bylo pozdě.

Horší je ovšem fakt, že covidová situace v některých krajích je opět na hraně, ne-li za hranou. A tak se pro novou politickou reprezentaci rýsuje první úkol – zvládnout tuto situaci. Obě koalice slíbily, že další plošné lockdowny pod jejich vedením Česko nezažije. A že budou volit jiné, mnohem promyšlenější, postupy s využitím zkušeností, které už získaly kraje pod jejich vedením. Také slibovaly, že budou daleko více naslouchat odborníkům. Je čas tyto sliby naplnit, protože jinak se obrovská důvěra, kterou dostal především Petr Fiala, rozplyne ještě rychleji, než ji vůbec kdo naplno zaregistroval.

A je čas začít plnit i mnohé další body volebních programů. Především proto, že žádný čas ve skutečnosti není. To je samozřejmě šíleně k vzteku a v neprospěch nové vlády i celé země. Zároveň je to však příležitost, která se nebude opakovat, a tudíž ji není možno promarnit.

Petr Fiala teď může vejít do dějin jako pravý opak Andreje Babiše, kterému spousta lidí uvěřila a on fatálně zklamal. Předsedovi ODS věřil málokdo, ale o to více teď může zazářit.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.