Za co Putin nemůže

Vláda se brání nějakým masivním administrativním zákrokům v podobě zavedení maximálních cen i velkorysému odpouštění daní. Je to docela pochopitelné. U pump jde o pořádný ranec státních peněz. Jen spotřební daň z minerálních paliv stanovená pevnou částkou za tunu vynáší státní kase nějakých 75 miliard korun ročně. DPH pak přidá podle odhadu dalších padesát miliard. Nicméně DPH činí 21 procent a s rostoucí cenou roste výnos. Vláda tak získává určitý prostor pro snížení spotřební daně. Nakolik by to motoristům a speditérům ulevilo a nakolik by to jen vylepšilo marže prodejců, je samozřejmě otázka. Finance nyní dostaly za úkol zkontrolovat, zda si pumpaři už tak moc nepřilepšují, což je dobře, ale dokud jim nebude hrozit zavedení nějaké cenové regulace, která by jim marži administrativně stanovila, asi je to moc neumravní. Mimochodem, v kritické situaci by to bylo, při snížení zdanění, jako dočasné opatření asi odůvodnitelné.

Každopádně trend zdražování pohonných hmot by to nezlomilo, protože ten je dlouhodobý a válka na Ukrajině v něm způsobila pouze náhlý skok, který nemusí mít dlouhého trvání. Ropa však poroste nad stodolarovou úroveň i bez války. Už v lednu se objevovaly prognózy vidící ještě letos Brent na 150 dolarech. Důvodem jsou zcela nedostatečné investice do prospekce a těžby všude na světě v posledních několika letech. Za ně nemůže Putin, ale zelené přesvědčení, že s fosilními palivy je konec, promítnuté do moderní ESG strategie finančních institucí, kterým nikdo zřejmě neřekl, že nahradit benzin a naftu do roka a do dne fakt nepůjde.