Byl jsem jednu dobu podřízeným Karla Schwarzenberga. Budiž mi tedy dovoleno připojit se k nespočtu těch, kteří na něj budou navždy vzpomínat v dobrém. 

Vlastně mě do prezidentské kanceláře v květnu roku 1991 přijímal a dělal se mnou spolu s Jiřím Křižanem (také již žel bohu není mezi námi) vstupní „kádrový“ pohovor. 

Pánové nebyli žádní kádrováci, ale přece jen měli informace, že jsem „svazák a všechno“, jak to kníže o mnoho let později v jednom ze vzpomínkových rozhovorů charakterizoval. 

„Co jste tam, nešťastníku, páchal?“ ptal se mě kancléř. Řekl jsem, že dva podnikové autobusové zájezdy pro děti do zoologické zahrady ve Dvoře Králové a jeden parník na Vltavě, financovaný z výtěžku sběru šrotu. Parníku rozuměl, ale „blb“, co pořádá výlet do zoo? „Mám praxí ověřeno, že zoo funguje jako velká sbírka motýlů, a děti takovým výpravám zajišťují potřebné zdůvodnění a finanční krytí,“ pábil jsem, spoléhaje na zprávy, že oba pánové mají smysl pro humor a kladný vztah k ženám. 

Haiku na Pražském hradě

Měli, ale Karel Schwarzenberg byl zároveň tím typem šéfa, který v sobě kombinoval velkorysost s vysokými očekáváními, pokud jde o provedení. Dovedl odpouštět, ale nechtěl být zklamán, zejména ne lidmi, kterým věřil anebo začal věřit, jako v mém případě. 

Měl pozoruhodně eklektické znalosti. Hned ze začátku jsem byl u přijetí japonského hodnostáře, který přijel sondovat do republiky možnosti a daroval na Hrad krásnou obrazovou knihu s haiku od Bašóa, slavného básníka ze 17. století. Kníže jej začal citovat, v angličtině, a bylo vidět, že se mu ta haiku líbí. 

Byl to přesně ten typ člověka, který když hovoří s japonskou princeznou, nevypadá jako hochštapler, ale jako „natural“, který je mezi svými.

Věci, které se dělat nemají, ale mohou se provádět

Stejně jako Václavu Havlovi i jemu a lidem v jejich myšlenkovém okolí brzy došlo, že se Česko začíná ubírat nějakou sametu vzdálenou cestou, zvlášť po „opoziční smlouvě“. Karla Schwarzenberga to velmi trápilo.

Dal tedy k dispozici svůj zámeček Dřevíč a vznikla Dřevíčská výzva, první v dlouhé sérii pokusů upozornit na to, co je špatně. Politická odezva byla samozřejmě nulová, ale mně utkvěla v paměti historka, která Karla Schwarzenberga dokonale vystihuje. 

Signatáři na tiskovce vše odprezentovali, ale nějak „se zapomnělo“, že za pronájem sálu a další věci související se zveřejněním se musí zaplatit, respektive tak nějak „se předpokládalo“, že účet převezme hostitel. Kolega mě na tu trapnost upozornil, takže se účet rovným dílem rozpočítal a vyrovnal. Pachuť zůstala a já měl potřebu se za to omluvit. „Platit by se mělo,“ souhlasil Kari, „ale víte, jak to říkal Švejk, že je tolik věcí, které se dělat nemají, ale mohou se provádět.“ Měl nás rád i přes naše slabosti. A byl Velkorysý. Karel VII. ze Schwarzenbergu.

Čest jeho památce.

P. S. Karla Schwarzenberga krásně vystihovala i jeho další věta: „Jednačtyřicet let jsem čekal venku na to, až se budu moci vrátit.“