Bude to sice stát přes dvě miliardy, rozhodně jde ale o rozumnou investici, která se bohatě zaplatí. Těmito slovy obhajovali statistici potřebnost sčítání lidu, domů a bytů, kterého se předloni na jaře měli povinně zúčastnit všichni obyvatelé Česka. Získaná data jsou prý tak cenná, že to za těch pár minut obtěžování s dotazníkem i miliardy z eráru stojí.

Kromě informací o životní úrovni lidí sliboval Český statistický úřad (ČSÚ) užitek prakticky všem generacím: díky sčítání lidu mají mít politici informace o počtech dětí, studentů nebo penzistů. „Sčítání nabízí pravdivou výpověď o aktuálním stavu obyvatelstva a je zcela zásadní pro plánování veřejných služeb. S výsledky sčítání pracují jak obce a kraje, tak veřejná správa obecně,“ vysvětloval ČSÚ přínosy velkolepé statistické akce.

Jaká je ovšem realita? Letošní jaro a střední školy tragicky nepřipravené na nával nových žáků opět ukázaly, že očekávání analytiků z ČSÚ jsou přehnaná. Nejde však zdaleka jen o děti: stejně politici léta ignorují také údaje o rostoucím počtu penzistů. Nechybí jen místa ve školách, ale také v domovech seniorů. Diskutabilní je nicméně rovněž užitečnost dalších informací.

Předškolní evergreen

Z hlediska sociální politiky a školství jsou pro plánování nezbytné údaje o demografickém vývoji společnosti. Ty poskytuje sčítání ve velmi širokém záběru. Výsledkem cenzu je kompletní obrázek o věkových skupinách lidí žijících v Česku – strom života, z nějž je na první pohled patrné, jaké ročníky jsou jak početné.

Už sčítání v roce 2011 tak například ukázalo na trend rostoucího počtu penzistů v Česku, stejně jako z něj bylo možné vypozorovat „vlnu“ silnějších ročníků, pro něž bude potřeba připravit kapacity ve školství. Přesto od zmiňovaného roku 2011 až do letoška můžeme prakticky každé jaro číst stejné nářky o akutním nedostatku školek či slabé kapacitě základek. A letos také o tragické nepřipravenosti na vyšší (konkrétně o třináct procent) zájem studentů na straně gymnázií a některých dalších středních škol.

Jinými slovy, populačně silnější ročníky nejprve měly problém s nedostatečným počtem míst v předškolních zařízeních, poté na základních školách; a problém se s nimi táhne až na střední. Politických proklamací a slibů zaznělo během jejich patnáct let trvajícího života hodně, skutky se ale nedostavily.

Na liknavost politiků nejenže doplácejí tyto silnější ročníky dětí, ale třeba nedostatek předškolních zařízení je i významným ekonomickým problémem. Právě nemožnost poslat potomky do školky a vrátit se do práce je jednou z hlavních příčin kariérního přibrzdění žen a příjmové nerovnosti mezi nimi a muži. Česko je tak v zapojení žen do práce po mateřské třetí nejhorší v Evropě.

Totéž platí pro opačný konec českého „stromu života“. Stárnutí populace je fenomén, na nějž demografové upozorňují už desítky let a sčítání lidu jejich slova pravidelně potvrzují. Například z dotazníků v roce 2021 vyšlo, že oproti poslednímu sčítání přibylo v Česku půl milionu penzistů. Přesto podle aktuálních odhadů na místo v „důchoďáku“ čeká deset až patnáct tisíc seniorů; někteří z nich déle než rok.

(Ne)prázné byty

Jedním z nejpalčivějších aktuálních problémů Česka je bytová krize. Nedostatek bydlení a jeho prudké zdražování v posledních letech dospěly do stadia, kdy vlastní byt nebo dům přestávají být pro střední třídu dosažitelnou metou. Přestože tristní stav trvá už téměř deset let, kromě proklamací o zajištění dostupného bydlení se toho moc neudělalo.

I tady má přitom být sada dat sesbíraných při sčítání důležitou pomůckou. „Informace o obydlenosti domů a bytů jsou potřebné především pro tvorbu a realizaci bytové politiky, a to nejen na úrovni státu či obcí. Také soukromí developeři a investoři mají možnost na základě dat ze sčítání získat větší přehled o tom, s jakým typem poptávky po bydlení se mohou v různých lokalitách setkat,“ vysvětluje ČSÚ.

Člověk ostatně ani nemusí být statistik, aby tyto informace získal: na otázku, kde je největší převis poptávky po bydlení nad nabídkou, odpoví každý zkušenější realitní makléř. Větší problém je, že ČSÚ na základě výsledků sčítání publikoval údaje, které působily výbušně, ve skutečnosti ale měly velmi malou vypovídací hodnotu.

Konkrétně jde o počty neobydlených bytů. Mezi kritiky dnešního tristního stavu na realitním trhu se najde početná skupina, která svádí nedostatek bydlení a jeho vysoké ceny na spekulanty. Její argumentace je jednoduchá: nové byty v Praze i dalších městech ve velkém skupují investoři, kteří je nechávají neobydlené a vydělávají jen na samotném růstu jejich ceny.

ČSÚ k tomu poskytl silný podpůrný argument, bohužel však matoucí. Z výsledků sčítání vyšlo, že jen v Praze zůstává přes 93 tisíc bytů prázdných. To je třináct procent z celkového bytového fondu. V celém Česku je pak neobydlených jednotek více než 850 tisíc. Zdánlivě alarmující statistika vedla odpůrce „bytových spekulantů“ k jednoduchému řešení: investiční byty více zdanit a tím donutit jejich majitele, aby je prodali či alespoň pronajímali.

Statistici do bouřlivé debaty ihned zasáhli a upozornili: neobydlený byt ještě nemusí znamenat zároveň skutečně prázdný. Ďábel byl podle ČSÚ ukryt v detailu, a sice metodice sčítání. Za neobydlený se totiž pro účely celonárodního průzkumu považoval i takový byt, jenž slouží například lidem dojíždějícím za prací, kteří se ale sečetli doma. Totéž platilo pro víkendové chaty a chalupy. Do neobydlených pak ČSÚ započítal i nemovitosti, jejichž majitelé se na sčítání jednoduše vykašlali.

Výsledek? O počtu skutečně prázdných, spekulativně držených bytů tedy sčítání nakonec neřeklo v podstatě nic. Naopak ale chybná interpretace výsledků mohla bytovou krizi ještě přiživit. Kdyby skutečně došlo na masivní navýšení daně z druhé a další nemovitosti, jejich majitelé by ji započetli do činže a zdražili by.

Víme, ale zeptáme se

Sčítání lidu jako takové není český unikát, koná se ve všech zemích Evropské unie. Brusel dokonce alespoň nějakou formu průzkumu stavu společnosti v členských zemích požaduje. Co nás však od některých zemí odlišuje, jsou metody průzkumu, jeho rozsah a také sankce hrozící za nesplnění této povinnosti.

V Česku sběr dat probíhá tradiční dotazníkovou metodou. Ta zaznamenala jistou modernizaci: k dispozici je online formulář, který navíc umí vyplnit alespoň nejzákladnější údaje ze státních registrů „sám“. To je ale tak zhruba všechno, co český eGovernment zvládne. Přestože úřady vědí například o tom, zda a kde pracujete, vyplnit to bylo potřeba ručně.

Naproti tomu zejména v severských zemích digitalizace pokročila podstatně víc. Tamní úřady umějí výrazně lépe pracovat s registry, v nichž stát – stejně jako ten český – shromažďuje většinu informací, na něž se ptají sčítací dotazníky. Jinými slovy, když už úřady nějaké informace o lidech mají, neobtěžují je znovu stejnými otázkami. Má to i další výhodu: důležité statistiky o populaci je možné sledovat průběžně, ne jen v desetiletých intervalech jako v Česku.

Například Nizozemsko pak kombinuje více metod. Kromě využití dat z databází státu se v zemi koná i jakási okleštěná varianta sčítání lidu. Detailní šetření a dotazování na údaje, jež úřady nemají, probíhají pouze na statistickém vzorku obyvatel a poté se vše pomocí statistických metod „přepočítá“. Výsledek pak sice možná není tak přesný, rozhodně je ale takové sčítání řádově levnější.

Shrnuto: české sčítání lidu je jen dalším důkazem, jak špatně náš stát spravuje a využívá důležitá statistická data. Případně svědčí o tom, že i když politici potřebné informace například pro oblast školství mají, chybí jim odvaha nebo schopnosti, aby s jejich pomocí měnili situaci k lepšímu.