Čtyřicet kilometrů od města jaderných duchů Pripjať je na silnici uprostřed lesa hraniční přechod Alexandrovka. Osmého září nad ránem byl přesně tak přívětivý, jak si rozhraní Běloruska a Ukrajiny představujete; tma jako v ranci a déšť. I obsazení bylo patřičně ponuré: kromě celníků patřily uniformy i policistům a civil kágébákům. Normálně tam projede jedno či dvě auta za noc, někdy žádné. Tehdy však bylo živo. 

V zemi nikoho, mezi stanovišti pohraničníků obou zemí, stálo BMW. Uvnitř byly tři sady na provedení rychlého koronavirového testu, tři běloruské pasy a tři letenky.

Okolo čtvrté ráno přijel z běloruské strany osobní vůz. Vystoupili z něj dva policisté a dva civilně oblečení, krapet pomuchlaní třicátníci; posledně jmenovaní na pokyn policistů nastoupili do připraveného BMW. 

Pár minut jen pršelo.

Potom z Běloruska dorazilo další auto. Dva v civilu oblečení kágébáci z něj vytáhli stále ještě mladou ženu a doslova ji nacpali do BMW za oběma muži. Ve voze se tak sešly špičky běloruské opoziční Koordinační rady (její hlava Svjatlana Cichanouská toho času přebývá v litevském v exilu). 

Oni tři, výkonný tajemník rady – a vlastník řečeného bavoráku – Ivan Kravcov, tiskový mluvčí Anton Rodněnkov a šéfka štábu Maria Kolesnikovová dostali k pasům jasnou instrukci: seberte se a padejte za hranice. Oba muži dostali letenky do Turecka. Kolesnikovová, po nuceném odchodu Cichanouské nejvýraznější postava opozice, měla přes Vídeň vyrazit do Mnichova.

Pro strach uděláno

Jenže se stalo, s čím nikdo nepočítal. Když Kolesnikovová (již den předtím KGB unesla za bílého dne z frekventované minské ulice) spatřila v autě svůj pas a letenku, neváhala. Pas roztrhala na kousíčky, které hodila po policistech a kágébácích postávajících okolo auta. 

Muži moci na vteřinku zaváhali. Pak jim došlo, že Kolesnikovovou bez pasu Ukrajinci do své země nepustí, a chtěli ji z vozu zase vytáhnout, aby ji zatkli podruhé. Ve stejnou chvíli se dovtípil i Kravcov, šlápl na plyn a ujel směrem k ukrajinskému checkpointu. O zlomky vteřiny později se však otevřelo okénko vozu a z něho se vysoukala Kolesnikovová. Odkráčela středem zpět do Běloruska, vstříc dalšímu věznění. O jejím dalším osudu následující týden nebylo nic určitějšího známo.

Daniel Deyl

Za videozáznam části akce vděčíme prokremelské, ač v Německu sídlící zpravodajské agentuře ruptly.tv. Podrobnosti hraničního incidentu zase popsali Kravcov a Rodněnkov na tiskové konferenci, kterou vzápětí zorganizovali v Kyjevě. „Ona má prostě víc kuráže,“ odpověděl tehdy Rodněnkov na otázku, proč oba muži jen tak tak Lukašenkovým lidem ujeli, kdežto Kolesnikovová vynaložila ještě více úsilí, aby zůstala. „Proto je šéfkou štábu, kdežto já jen tiskový mluvčí,“ zhodnotil to Rodněnkov pragmaticky.

Historka o (ne)vyhoštění disidentů vypadá, jako by ji napsal Salvador Dalí a obsadil Luďkem Sobotou. V příběhu celého běloruského nadechnutí po svobodě však tragické rysy nad těmi bezděčně komickými převládají. A co víc, spokojen s výsledkem není nejspíš nikdo. Běloruská opozice, prezident Lukašenko, ale dokonce i momentální vítěz, ruský prezident Vladimir Putin, vyšli z celé situace určitým způsobem oslabeni, o obyčejných Bělorusech nemluvě.

Přítel v nesnázích

Tři dny před pohraniční show jednal v Minsku s Lukašenkem a spol. tým ruských politických špiček v čele s premiérem Mišustinem. Minulý týden se pak sešli oba prezidenti v Soči. Žádné tiskovky, žádné bankety, žádná paráda, prosto bizněs. Jediný kloudný výstup z jednání přinesl informaci, že Rusko půjčí „příteli v nesnázích“, řečeno s Lukašenkem, půldruhé miliardy dolarů. 

Tolik stála Kreml běloruská nezávislost (z čehož by šlo odvodit, že jeden biblický stříbrný má dnes hodnotu padesáti milionů dolarů). Prezidentská schůzka měla jen potvrdit, co začalo být zjevné již před ní: že Lukašenko výměnou za zachování sebe v prezidentské funkci přistoupí na vytvoření měnové unie s Ruskem. Aby fungovala, bude mimo jiné potřebovat funkční bankovní unii, unie politická na sebe stěží dá dlouho čekat.

Alexandr Lukašenko tak sice získal odklad nevyhnutelného, ale přišel o jakoukoliv iluzi vlastní autority. Pokud běloruská opozice doufala především v Lukašenkův odchod a v následné uvolňování ekonomických poměrů (což by usnadnily peníze západních investorů), pak i její naděje nejpozději schůzkou v Soči vyhasly.

V Putinově případě je to složitější. Podařilo se mu, zdánlivě takřka zadarmo, rozšířit území pod nadvládou Moskvy. Zvolil k tomu však cestu, jíž obětoval mnoho politického kapitálu. Běloruská opozice nemá protiruský náboj. Jak bylo řečeno, její odpor se drtivou většinou soustředí na osobu vlastního prezidenta, dnes již silně nepopulárního. Tím se liší od jiných ruských sousedů, Kazachy počínaje přes Gruzínce a Ukrajince až po obyvatele Pobaltí. 

Lze přepokládat, že když se nyní Kreml stal oficiálním garantem Lukašenkovy moci, bude tento kapitál brát rychle za své. Pokud by někdo chtěl vrazit klín mezi obyvatele obou zemí, nemůže pro to udělat více než právě držet Lukašenka v prezidentském paláci. 

Teoreticky vzato mohl Putin nechat Lukašenka padnout, podpořit Cichanouskou, a zavázat si tak ji i běloruské veřejné mínění. To by však byl riskantní veletoč, jenž by patrně narazil na odpor nejkonzervativnějších ruských kruhů. Dobře informovaný časopis Business New Europe právě s tou možností klade do souvislosti otravu ruského opozičního aktivisty Alexeje Navalného. Podle tohoto vysvětlení měl být „podpis“ FSB v podobě použití novičoku Putinovi varováním před jakýmkoli uvolněním poměrů.

Od Brestu po Vladivostok

Buď jak buď, Putin se rozhodl pro variantu integrace Běloruska do moskevské říše i s Lukašenkem. Obě země již 21 let de iure tvoří věc zvanou Svazový stát, jehož deklarovaným účelem je vytvoření zóny volného obchodu „od Brestu po Vladivostok“. Měnová unie by byla dalším integračním krokem – a krátkodobě vzato by na tom Minsk paradoxně vydělal.

Strukturální problémy ještě posílené koronavirem, nepokoji a poklesem dluhového hodnocení (například 11. září agentura S&P přidala k ratingu B negativní výhled) táhnou běloruskou ekonomiku dolů. Členství v rublozóně, jak napsali analytici Gunter Deuber z Raiffeisen Bank International a Marcus How z ViennEast Consulting pro server intellinews.com, by Minsku vyneslo pevnější měnu a (v ideálním případě) levnější přístup na mezinárodní finanční trh, posílilo téměř nefunkční bankovní systém a zajistilo hladký průběh peněžních transferů v rámci měnové unie. Rychlá integrace obou měn by také pomohla vyřešit pokles běloruského rublu a rozpouštění dolarových zásob Minsku (od prezidentských voleb se z 8,8 miliardy dolarů smrskly na 7,4 miliardy).

Bankovní unie může být dalším logickým krokem; ruské banky už dnes ovládají 30 procent běloruského trhu. Stejně tak již de facto existuje sdílená dluhová odpovědnost; Moskva drží asi polovinu veškerého běloruského státního dluhu. 

Cena za jakousi ekonomickou stabilitu však je vysoká. Můžeme si o tom povídat s Mariou Kolesnikovovou – tedy jestli ji ještě někdo někdy uvidí.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl