Charles Darwin kdysi napsal, že psí plemena pocházejí z více divokých předků, kdežto slepice má předka jen jednoho, a to konkrétně asijského kura bankivského. Zatímco bohatost a odlišnost psích ras Darwina spletla, v případě kura domácího to trefil. Jenže v jižní a jihovýchodní Asii žijí celkem čtyři druhy divokých kurů, a tak jistota dlouho chyběla, navíc až donedávna nebylo jasné, kdy a kde přesně člověk slepici ochočil.
Už předloni se ale podařilo díky rozsáhlé analýze DNA moderních slepic prokázat, že šlo skutečně o kura bankivského, konkrétně o jeden z jeho pěti poddruhů (Gallus gallus spadiceus), který žije v Thajsku, Myanmaru a v jižní Číně. Minulý týden prestižní americký vědecký časopis PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences) publikoval velkou slepičí studii, jejíž autoři kriticky přezkoumali nálezy pozůstatků „praslepic“ z více než 600 archeologických lokalit v 89 zemích světa. Plyne z ní, že naše slepice byla domestikována pravděpodobně v Thajsku a stalo se tak – oproti dřívějším odhadům – teprve relativně nedávno, zhruba před 3600 lety.
Velké slepičí tažení
Zásadní zjištění studie zní, že se stáří dávných pozůstatků domácích slepic až dosud hodně přeceňovalo. Ukázalo se třeba, že údajně jedenáct tisíc až osm tisíc let staré slepičí kosti ze severní Číny patřily ve skutečnosti bažantovi, přičemž spolehlivě určené pozůstatky kura domácího nejsou v této oblasti starší než 3300 let.
Nevěrohodné jsou rovněž zprávy o – více než šest tisíc let starých – domácích slepicích z Indie. Podle studie nebyly domestikované, a kosti navíc patřily jinému druhu divokého kura. Skutečné domácí slepice se tu objevily až zhruba před 3200 lety, čemuž odpovídají i zmínky ve védách (sanskrtských náboženských textech).
Nejstarobylejší – a zároveň velmi hojné – nálezy kostí domácích slepic tak pocházejí z archeologického naleziště Ban Non Wat ve středním Thajsku a jejich stáří se odhaduje na 3650 až 3250 let. Odlišit domestikované zvíře od divokého je obtížné, napovídá tomu však řada silných důkazů: tak předně celkem 95 procent nalezených ptačích kostí pochází ze slepice, byť okolní džungle se hemžila mnoha jinými ptáky, většina pozůstatků kromě toho patří obzvláště „jedlým“ kuřatům, a slepice byly navíc spolu s dalšími domácími zvířaty (prasaty, psy a kravami) ukládány do lidských hrobů.
Zdá se proto, že právě z Ban Non Wat zahájily slepice svoji celosvětovou expanzi. Přes Čínu pronikly do Koreje a Japonska, přes indonéské ostrovy do nekonečných dálav Polynésie a přes Indii na Blízký východ, kde začaly kvokat před méně než třemi tisíci lety (Starý zákon se proto o slepicích vůbec nezmiňuje a objevují se až v Novém zákoně).
Nejstarší evropské slepičí nálezy pocházejí z řeckých kolonií v Itálii a jsou bezmála 2800 let staré. Odtud se slepice vydaly na sever, což bylo pro původně tropického ptáka složité, a tak do Skandinávie dorazily až na přelomu našeho letopočtu.
Doba kuřecí
Ze studie plynou i další pozoruhodné „slepičí starožitnosti“. Zdá se třeba, že při domestikaci slepice hrálo speciální roli pěstování rýže a prosa. „Produkce a skladování těchto obilovin působily na drůbež jako magnet a zahájily proces její domestikace,“ stojí doslova v textu. Šíření těchto plodin světem navíc pozoruhodně koreluje s výše popsanou velkou slepičí expanzí.
Vykopávky kromě toho naznačují, že slepice – dost možná šlo spíše o barevné, bojovné a hlasitě kokrhající kohouty – se na řadě míst světa poměrně dlouho těšily statusu luxusního, exotického a „nejedlého“ zvířete, jakým je dnes třeba páv. Svědčí o tom absence řezů na kostech, způsob vyobrazení kura domácího na starých malbách a nálezy slepic v lidských hrobech. Nakonec ale slepice o své privilegované postavení všude na světě přišly a člověk je začal chápat jen jako potravu.
Lidé z tohoto spojenectví nepochybně profitovali. U slepic je to složitější. Staly se sice zdaleka nejúspěšnějším domestikovaným zvířetem a na Zemi jich žije zhruba desetkrát více než lidí, z hlediska slepic to však lze sotva považovat za velkou výhru: obzvláště ve vyspělých zemích vedou konzumní kuřata a profesionální nosnice snad ten nejbídnější život ze všech stvoření, která kdy na světě existovala.
