Šel jsem z oběda se svým mentorem, postarším americkým bankéřem, a jak tak sluníčko uprostřed indiánského léta jemně svítilo a ptáčci štěbetali, zeptal jsem se ho, kdy se měly Spojené státy tak dobře jako teď, na konci 20. století. „Nikdy,“ řekl téměř osmdesátiletý muž, který vyrůstal za velké hospodářské krize, a prorocky dodal: „Akorát mám pocit, že to nevydrží.“

O téměř čtvrtstoletí později se zdá jasné, že představa o světě, který bude propojen do té míry, že konflikt mezi jednotlivými velkými centry nebude pro přílišnou nákladnost možný, je vystřídána jiným trendem, přesně opačným. Politické napětí mezi mocenskými bloky a s tím související ekonomická rizika brzdí mezinárodní obchod do té míry, že globalizace „zařazuje zpátečku“.

Zlatou érou globalizace můžeme nazvat devadesátá léta minulého století, kdy konec studené války a příklon k tržnímu hospodářství, snížení obchodních bariér a zavedení konvertibilní měny během velmi krátké doby expandovaly po celém světě. Během několika málo let se rozšířily na území celého bývalého sovětského bloku, ale také do Číny, Indie a Latinské Ameriky.

Kočovné díly

Praktickým výsledkem této vlny bylo, že dynamika světového obchodu se zbožím zcela běžně dvaapůlkrát překračovala tempo růstu světové ekonomiky jako takové.

Ještě podstatnější je, co se stalo uvnitř mezinárodního obchodu – díky ohromnému přílivu přímých i nepřímých zahraničních investic do nově otevřených součástí světové ekonomiky ještě mnohem rychleji rostla intenzita obchodu uvnitř složitých dodavatelských řetězců (viz graf).

Miroslav Zámečník

Tak se mohlo stát, že v automobilovém průmyslu překročí součástky jednoho a téhož budoucího finálního výrobku mnohokrát hranici mezi Kanadou, USA a Mexikem, než je vše smontováno. Svého času, na začátku obchodního konfliktu mezi Spojenými státy a Čínou, byl oblíbený obrázek, který znázorňoval podíly dodavatelů z jednotlivých zemí na iPhonu smontovaném někde v deltě jihočínské Perlové řeky; mělo to odradit Donalda Trumpa od uvalení zvýšených celních sazeb. Faktem je, že skutečná přidaná hodnota vytvořená v dané zemi (v tomto případě v Číně) bývá podstatně nižší než klasická statistika zahraničního obchodu založená na celních deklaracích. Třeba v roce 2019 deklarovaná hodnota do USA dováženého iPhonu X byla 332 dolarů, přístroj nicméně obsahoval čínskou přidanou hodnotu pouze 104 dolarů. Tehdy se podařilo sankční cla na dovoz výrobků Applu z Číny odvrátit, právě včas, aby se to nepromítlo do cenovek na předvánočním americkém trhu.

Zlatá éra globalizace každopádně skončila zhruba před deseti lety, od té doby světová ekonomika zažila leccos, ale hlavně covid-19, který neuvěřitelným způsobem narušil logistiku mezinárodního obchodu a obnažil mimořádnou provázanost a zranitelnost globalizovaných dodavatelských řetězců. To by samo o sobě stačilo na přehodnocení investičních strategií do budoucna. Aby toho nebylo málo, přišel ruský vpád na Ukrajinu, vyhrožování jaderným konfliktem a velmi silný otřes na surovinových trzích.

Nelehký nový svět

Pro malé otevřené ekonomiky, hluboce zanořené do často velmi komplexních dodavatelských řetězců, jako je Česko, z toho vyplývají dvě základní věci.

Zaprvé, živí nás zahraniční poptávka, protože třeba ve zpracovatelském průmyslu (významově pro Česko nejdůležitějším) skoro tři čtvrtiny u nás vytvořené přidané hodnoty nachází uplatnění v zahraniční konečné spotřebě. V případě informačních technologií a elektroniky je to dokonce přes devadesát procent. To jsou poslední dostupné statistiky, sestavované Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Světovou obchodní organizací (WTO). Podstatné každopádně je, že pro Česko byl vzestup objemu vyvezené přidané hodnoty hlavní cestou, jak dosáhnout ekonomického růstu.

Miroslav Zámečník

Loňský rok přinesl poznání, že bez malajsijské továrny, která zapouzdřuje čipy v hodnotě několika dolarů za kus, se kompletně zastaví vývoz mladoboleslavské Škody a desítky tisíc nedokončených aut v hodnotě mnoha miliard se hromadí na všech volných plochách. Letošek pak dodal připomínku, že dodavatelské zacyklení a cenový šok se mohou přihodit nejen kvůli pandemii, ale i kvůli donedávna nemyslitelnému ozbrojenému konfliktu na evropské půdě.

Zadruhé, řešení v podobě „nearshoringu“ bude ultradrahé a časově náročné. Zpětný přesun větší části dodavatelského řetězce „blíže k domovu“, což by umožnilo kontrolovat větší část rizik, včetně těch politických, rozhodně nebude zadarmo.

Bude to obnášet ohromné investice do kapacit, které již někde na světě existují, takže je zdvojíte, možná i ztrojíte. Světová ekonomika proto nedokáže využívat kouzla úspor z rozsahu se stejnou intenzitou, s níž to dělala v éře globalizace. A než k „nearshoringu“ dojde, bude podstatně větší objem pracovního kapitálu vázán v zásobách, které by vůbec nemusely být vytvořeny, kdyby vše hladce běželo a na bezporuchový chod v celém řetězci byl spoleh.

Kromě kapitálu, který není zadarmo, budete potřebovat i pracovní sílu, která bude dražší a bude muset být dovezena tam, kde je vnitřní trh práce zcela vyčerpán. Alternativou jsou další dodatečné investice do náhrady pracovní síly technologiemi.

Svět přibrzdí

Na straně nákladů tedy jsou silné a nevyhnutelné dodatečné tlaky, které se promítnou do cen. Stane se přesně to, co předpokládá teorie komparativních výhod, když je nevyužíváte. I v takto rozčtvrcené globální ekonomice budou samozřejmě vítězové i poražení, ale světové tempo růstu nemůže než zpomalit. Dost možná, že to bude hra se záporným součtem.

Není tak těžké odpovědět na otázku, kdo v tomto aranžmá sám se sebou lidově řečeno „vydrbal“ nejvíc a bude jednoznačně mezi největšími „losery“. Jasně že Rusko, jehož vládci se vlastním rozhodnutím postarali o odpoutání od solventního evropského trhu a prohloubení závislosti na Číně. Stát se ekonomickým vazalem a z vlastní vůle zchudnout, když jste mohli dál v klidu hrát mazanou arbitráž podle hesla „kdo mi dá za suroviny víc“, na to musíte být fakt myslitel.