Neškodí se podívat, o čem páteční a sobotní volby určitě rozhodnou, co možná rozhodnou a o čem dozajista rozhodnout nemohou. Tedy přesněji řečeno, o čem jako voliči rozhodneme, nebo taky ne.

Na věc se můžeme podívat třeba skrze čtyři hlavní funkce voleb: legitimační, výběrovou, integrační a kontrolní.

Věc důvěry

Legitimační funkcí se rozumí samotný základ zastupitelské demokracie. Lid, který má v demokracii nejvyšší moc, ji přenáší na politickou reprezentaci. Dává jí důvěru. A politická reprezentace tím získává oprávnění rozhodovat. Právě důvěra a legitimita patří už řadu let k nejvíce otřeseným principům. Nadcházející volby je mohou posílit i oslabit. 

To první nastane v okamžiku, kdy nikdo zásadně nezpochybní výsledky. A zároveň když výsledky umožní sestavit většinovou vládu vzniklou na bázi alespoň malého průsečíku programů a priorit. Vládu, která absolutně nepopře předvolební sliby zúčastněných a vznikne standardní formou – tedy bez nepatřičných zásahů prezidenta, bez přeběhlíků a očividné korupce, a navíc relativně rychle. 

V opačném případě důvěra v politiku ještě oslabí. A pak nás chraň Bůh. 

Vybereme vládu? 

Do jiné, a přece v něčem podobné kategorie patří funkce výběru. Ve volbách zcela jistě vybereme 200 poslanců a také jejich náhradníky. Svou roli bude hrát nový, o něco více proporční volební systém a samozřejmě i preferenční hlasování, které zvláště u volebních koalic může přinést personální zemětřesení. 

Ve volbách bychom také měli rozhodnout o složení vlády. Měli, ale nemusíme, neboť ve hře je řada faktorů, jež mohou volební výsledky relativizovat. Mezi ně patří hradní tanečky kolem jmenování premiéra a vlády a hra o čas, která se dá očekávat od mnoha aktérů. Cílem takové hry může být „úklid“ po Babišově éře nebo třeba získání prostoru vysvětlit voličům, proč nejsem schopen dodržet předvolební sliby.

A pak je tu možnost vzniku totálního patu a zablokování výměny vlády v důsledku neschopnosti Sněmovny zvolit si nové vedení. To hrozilo už minule a reálně nastalo po volbách v roce 2006.

Integrační funkce voleb se týká schopnosti stran sjednocovat kolem sebe širší voličskou základnu. Bezprostředně souvisí s počtem úspěšných stran a schopností oslovit různé cílové skupiny. Volební modely naznačují, že jistou účast ve Sněmovně mají tentokrát jen čtyři formace – ANO, Spolu, Piráti se STAN a SPD. Všechny takovou integrační rolí disponují, některé více, jiné méně. Proto se jejich odhadované výsledky pohybují nad deseti a více procenty. 

Proti trendu integrace jde existence trojice stran kolísajících kolem pěti procent. Dvě jsou tradiční, jedna „fungl nová“. Právě Přísaha je ukázkovým příkladem monotematické formace zcela závislé na svém lídrovi. 

Pokud uspějí pouze čtyři strany, resp. koalice, bude to významný krok k posílení integrační funkce voleb. Kéž by…

Nesamozřejmá šance na výměnu

Asi vůbec nejdůležitější funkcí voleb je podle názoru mnoha významných teoretiků demokracie funkce kontrolní. Je to možnost ve volbách odměnit znovuzvolením a obhajobou mandátů, nebo potrestat nezvolením a ztrátou mandátů. Možnost volit mezi několika – nejlépe dvěma – plnohodnotnými alternativami schopnými sestavit vládu. A prostředek k zajištění něčeho, co by se dalo shrnout jako politická hygiena.

K nejpodstatnějším kladům letošních sněmovních voleb patří fakt, že takovou možnost jako voliči máme. Spojení opozičních stran do dvou koalic dává reálnou šanci na kompletní změnu vládního ansámblu. Takovou šanci jsme naposledy dostali v roce 2013.

Yes, we can

A teď o něco více do konkrétna. 

V pátečních a sobotních volbách zcela jistě rozhodneme o jménech nových poslanců. A určitě přímo nerozhodneme o jménech ministrů a složení vlády. 

Rozhodneme o tom, zda bude i za rok a za dva premiérem Andrej Babiš. A tím můžeme spolurozhodnout o jeho osudu. Část rozhodnutí, kupříkladu zda jít do prezidentské volby, ale přece zůstane v jeho rukou. Přesto to stojí za to. 

Prostřednictvím rozhodnutí o Babišovi můžeme rozhodnout i o celé jeho straně. Jako „sirotčí“ jen těžko přežije, ale může se transformovat třeba do regionálně zakotveného hnutí. Nebo se rozpadnout do názorových frakcí.

Můžeme rozhodnout o kompletní výměně celé vlády. To jedině tehdy, když dvě opoziční koalice získají absolutní většinu. Ani v tom případě to však nebude úplně jisté. 

Určitě rozhodneme, jestli bude mít Česká republika prvního pirátského premiéra na světě. Zlí jazykové by možná trefně poznamenali, že o tom už rozhodli sami Piráti. 

Zcela jistě můžeme rozhodnout o tom, zda bude premiérem Petr Fiala. Stojí to v zásadě tak, že teď, nebo nikdy. 

Volby zcela jistě rozhodnou o tom, jestli Tomio Okamura dostane šanci být předsedou Poslanecké sněmovny. A jestli bude mít možnost reálně zasahovat do formování nové vlády. Je v našem bytostném zájmu, aby se jedno i druhé teď ani nikdy jindy nestalo.

Určitě rozhodneme o tom, jestli prezident Miloš Zeman dostane kromě zdržování a sabotování reálnou možnost zasahovat do složení vlády. Určitě nerozhodneme, kdo bude Zemanovým nástupcem, ale můžeme udělat důležitý krok k tomu, aby bylo jasné, jak si takový nástupce má do budoucna počínat. A to nejen při vzniku nové vlády. 

Konečně rozhodneme o budoucnosti komunistů. Z případného pádu mimo Sněmovnu se už nevzpamatují. 

Můžeme rozhodnout o budoucnosti sociální demokracie. Buď ji zachráníme pro tuto chvíli – a spolu s ní i Babiše – a odsoudíme ji k ještě hlubšímu pádu v brzkém budoucnu, nebo ji teď pošleme na střídačku, aby dostala šanci se vzpamatovat. To druhé by bylo více než záslužné. 

Určitě rozhodneme o perspektivě Roberta Šlachty. Šanci dostal. Jestli ji promarní, žádná další nepřijde. Totéž platí o Trikolóře, která na rozdíl od Svobodných porážku nepřežije. Svobodní se (možná) oklepou. Soukromníky podrží jejich majitel, ale reálnou politickou silou nikdy nebudou.

Volby rozhodnou i o tom, jestli má v české politice místo buranské „hovadství“. Tedy zda Volný blok dostane 1,5 procenta hlasů a tím si zajistí slušný finanční příspěvek na další páchání nehorázností. A tím k tomu povzbudí další podobné formace.

Evropa, dluhy, superhrubá

Když budeme chtít, rozhodneme o našem vnímání navenek. Konkrétně o tom, jestli naše země bude mít o něco soudržnější a čitelnější, a tím silnější zahraniční politiku. A o tom, jestli se vybabráme z mezinárodní bryndy, v níž jsme v Evropě i ve vztazích k dalším velkým světovým hráčům kvůli současnému premiérovi a prezidentovi. 

Můžeme rozhodnout o tom, že dluhy se mají platit, i když to bolí a pálí a rozčiluje a ubírá na popularitě.

Určitě rozhodneme také o tom, jestli superhrubá mzda zůstane minulostí, nebo nám do výplat za rok a něco vrátí větší vír. 

A tak dál a tak podobně…

Vážit si sami sebe

Tyto volby asi nejsou nejdůležitější v historii země. Ale důležité rozhodně jsou. Dá se v nich reálně rozhodnout o lecčems. Především v nich ale můžeme rozhodnout o tom, co je vlastně nejdůležitější. Totiž o tom, jestli si sami sebe budeme moci vážit a jestli si nás budou vážit naše děti, protože uděláme první krok k rozumné budoucnosti!

Žádné výmluvy pro nikoho z nás neplatí!