Děti Veroniky Římalové dokáže rozradostnit pražská tramvaj. Jejich máma sice z Prahy pochází, jenže už 20 let žije v Mexiku a tam tramvaje jaksi nejezdí. Veronika toho za ta léta vystřídala za Atlantikem dost - byla trenérkou basketbalu, učitelkou ekonomických předmětů nebo personální šéfkou mediální společnosti s pěti sty zaměstnanci. Nakonec se ale vždy vrátila ke školství. Před třemi lety založila spolu s obdobně smýšlejícími rodiči v Tuxtla Gutiérrez, hlavním městě nejjižnějšího mexického státu Chiapas, montessoriovskou školu.

Osobně mi stát Chiapas připadal úplně jiný než zbytek Mexika. Vnímáš to také tak?

Život tam plyne jinak než v ostatních státech Mexika. Sever je hodně industriální, rychlejší, napjatější, jih a jihovýchod jsou klidnější. Nepochybně na to mají vliv indiánské kmeny, které obývají oblast kolem města San Cristóbal de las Casas až k Lacandonské džungli. Říká se, že jejich styl života významně ovlivnila výstavba vodních elektráren v Chiapasu, kdy mnoho mladých odjelo za prací na stavbách. Naučili se tam španělsky a vydělali více peněz než nejstarší kmene, kteří do té doby výhradně rozhodovali o všem důležitém. Částečně se tím narušila původní rovnováha, přesto si stále udržují svoji originalitu a velmi se liší i jednotlivé kmeny mezi sebou.

Přicházíš s indiány do styku?

Žijí hodně uzavřeně, ale jejich vesnice lze navštívit. Osobně jsem poznala několik žen, které hledaly práci v domácnostech. Snaží se přitom třeba naučit španělsky. Přijde mi, že starší generace Mexičanů je bere hlavně jako levnou pracovní sílu. Mladší rodiny jejich pomoc více oceňují a někdy jim pomáhají ke vzdělání.

Překvapilo mě, jak všudypřítomná je v Chiapasu politika. Čím to je?

Obyvatele Chiapasu politika rozhodně zajímá. Velkou část výkonu ekonomiky státu tvoří platy ve státním sektoru. Soukromý sektor je minimální, spousta lidí je zaměstnaných ve státní správě a jejich platy jsou ve srovnání s mírou pracovního zatížení přemrštěné. V podnikání si člověk velkou dřinou vydělá jen zlomek. Politická strana, která vyhraje, obsadí obvykle pozice ve státní správě. Proto panuje velký zájem podpořit nějakého kandidáta, získat tak velkou šanci na nějakou funkci a mít čtyři roky jistý plat. Jistota pravidelného příjmu je v Mexiku vzácnost.

Jak jsi se do Mexika vůbec dostala?

Poprvé to bylo v roce 1998 s organizací Friendship Force Club, která má sídlo v Atlantě a pořádá výměny mezi zeměmi. Myšlenka je taková, že pokud bychom všichni znali zvyky ostatních kultur, tak bylo by méně válek. Pak jsem se tam postupně vracela, až jsem tam zůstala.

Kdy jsi se tam odstěhovala natrvalo?

Když jsem dostudovala ekonomku. Rok předtím jsem rozeslala životopisy na několik míst, kde jsem chtěla pracovat. Ozvali se z jedné střední školy v Tuxtle s tím, že bych mohla učit ekonomické předměty v posledním ročníku. Připravovala jsem se, že začnu, a najednou se ozvali také z tamní univerzity. Řekla jsem jim tedy, že už nastupuji jinde, a to je strašně překvapilo. Prý se mnou počítají a už mě zařadili do rozvrhu. Pochopila jsem tehdy, že věci v Mexiku fungují trochu jinak. Nakonec jsem se domluvila a začala učit na obou školách.

Pracovala jsi vždy jenom ve školství?

Po čase jsem dostala nabídku dělat ředitelku personálního oddělení televize a rádia, které vysílají po celém Chiapasu. To byla výzva. Španělsky jsem v té době už sice uměla dobře, ale musela jsem se naučit hodně věcí, které jsou pro Mexičany automatické: jak fungují politické vztahy, jak vyjednávají odbory, kde se dělají nejdůležitější rozhodnutí. Musím říct, že se mnou měli všichni velkou trpělivost, přestože jsem se nechovala tak, jak byli zvyklí. Pamatuji si jednu historku, kdy jsem pochopila, že v Mexiku je všechno možné. A že je Mexičanům vlastní, aby dělali výjimky, které jsou jinde nepředstavitelné.

O co šlo?

Vlastně to byl detail, ale hodně nepříjemný - aby zaměstnanci dostali včas výplaty, bylo potřeba zadat platební příkaz dva dny dopředu. Jednou se však stalo, že kvůli překlepu při zadání příkazu se peníze nepřevedly. Když se ukázalo, že peníze nedostalo pět set lidí, měli jsme v tu chvíli za zády odbory a bylo nutné všechno rychle řešit. Naštěstí naproti přes parkoviště tehdy zřídili novou pobočku banky, kde jsem shodou náhod znala ředitele. Jediné, co mě napadlo, bylo tam zajít a požádat o pomoc.

A vyřešili jste to?

Ředitel vůbec nevěděl, co by měl dělat. Jeho asistentka si však sedla k počítači a číslo po čísle jsme spolu manuálně zadávaly příkazy k převodu peněz pro pět set lidí. Ředitel raději odešel. Nemohl to vidět, protože těžko říct, co by se stalo, pokud bychom udělaly nějaký překlep. Seděly jsme, koukaly z okna, kdo jde zrovna na oběd, a posílaly peníze tak, aby je měl na účtu dříve, než dojde k bankomatu. Skončily jsme asi půl hodiny předtím, než banka zavřela.

Jak dlouho jsi tam pracovala?

Několik let, pak jsem se vrátila do školství. A také jsem znovu začala trénovat basket. To byla vlastně moje úplně první aktivita v Mexiku. Po příjezdu do Mexika jsem nedokázala rozlišit, kde začínají a kde končí slova. Měla jsem pocit, že se španělštinu nikdy nenaučím. Začala jsem trénovat děti basket, ty z toho byly hrozně nadšené, po tréninku ke mně přicházely, mluvily jedno přes druhé a já si řekla, že se španělsky naučit prostě musím.

Jak vznikla vaše montessori škola?

O montessori jsem nevěděla vůbec nic až do doby, kdy moje dcera Gábinka začala chodit do montessoriovské školky. Přišlo mi to moc zajímavé, a když Gábinka skončila školku, začali jsme pro ni hledat školu. Zjistili jsme však, že v Tuxtle jsou sice školy, které se montessori nazývají, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Snaží se o to, ale nemají lidi, kteří by na to byli vyškoleni. Zároveň se ve stejnou dobu dala dohromady skupina rodičů s nápadem zřídit vlastní montessoriovskou školu. Přizvali mě k sobě a já se pro ten projekt nadchla. Je zajímavé, že každá z těch rodin má jiné zaměření. Jsou mezi námi architekti, učitelé, biologové a jedna rodina podniká v solární energetice. Společné máme to, že jsme rodiče dětí stejného věku.

Tomáš Turek týdeník HROT

Jak se nápad proměnil v realitu?

Architekti chtěli samozřejmě postavit úplně novou školu, což by ale trvalo strašně dlouho. Takže jsme začali hledat existující vhodnou budovu, projeli jsme Tuxtlu křížem krážem a nemohli nic vhodného najít. Často byl problém v povolení, protože škola nesmí být třeba v okolí tortillerie, kde se používá plyn. Dokonce nelze dostat povolení ani v případě, že v okolí existuje nelegální tortillerie, která sama vůbec žádné povolení nemá. Chtěli jsme hlavně, aby škola měla velkou zahradu a abychom nebyli pořád zavření ve třídách. Už to vypadalo, že budeme muset slevit. Pak jsme však narazili na dům s ohromnou zahradou, který čtyři roky nikdo nevyužíval. Majitelé ho z nostalgie nechtěli prodat, báli se, že by se pozemek rozdělil na menší části. Nějak se o nás dozvěděli a nabídli nám velmi výhodný pronájem. Z jejich pohledu šlo o nejlepší využití.

Kolik do školy chodí dětí?

Dohromady děti z dvaceti rodin ve věku od školky až po šestou třídu. V montessoriovských školách ale jednotlivé třídy vlastně nejsou. Všechny děti, které patří do školky, chodí do třídy spolu a nejsou rozděleny podle věku. Společně se učí také děti z první, druhé a třetí třídy a to samé platí pro čtvrtou, pátou a šestou třídu. V naší škole jsou tedy tři skupiny dětí a my bychom chtěli otevřít ještě čtvrtou pro sedmou, osmou a devátou třídu.

Vnímáš to spíš jako svépomoc při vyučování vlastních dětí, nebo jako podnikatelský záměr?

Spoluzakladatelé tuto myšlenku mají, věří, že to bude fungovat, a chtěli by, aby to nezůstalo u jediné školy. Já jsem mezitím vystudovala montessori na univerzitě v Barceloně a svůj přínos do budoucna vidím především v tom, že bych školila další učitele, nejen v naší škole. Tato profesionalita v Tuxtle chybí a to bych chtěla změnit.

Sama tedy vyučuješ?

Dokud probíhala prezenční výuka, učila jsem nejstarší děti a zároveň sama studovala. Když přišlo virtuální vyučování, přesunula jsem se do organizační sféry. Museli jsme se přizpůsobit a rychle jsme zjistili, že nemůžeme dělat distančně to samé, co jsme dělali prezenčně. Předsevzali jsme si, že nechceme, aby děti byly čtyři pět hodin přilepené k obrazovce. Na to nejsou stavěné a jsou jiné činnosti, které jsou pro děti přínosnější. Nějaké znalosti se mohou doplnit později, ale hlavně musí projít tímto obdobím ve zdraví.

Jak tedy distanční výuka probíhala?

V montessori musí mít učitelé připravený plán, který je založený na individuálních potřebách každého dítěte. Tento plán je ale plán B, protože plán A závisí na konkrétní chvíli a situaci. Někdy je plán A totožný s tím, co jsme si naplánovali, a někdy je naopak úplně odlišný. Existuje volnost přizpůsobit aktivitu a vydat se směrem, kterým nás vedou děti. To může zdánlivě vyvolávat pocit nepřiměřené volnosti. Montessori je ale ve skutečnosti velmi strukturované a s důrazem na respekt a disciplínu. Děti nedělají, co se jim zlíbí, ale líbí se jim to, co dělají. Při distanční výuce jsme se tedy s každou rodinou domluvili na určitém čase, který jí vyhovoval. Snažili jsme se využít výhod domácího prostředí. Třeba výuka angličtiny jednou týdně zahrnovala připojení z kuchyně. S vedením anglické lektorky, která je zároveň odbornice na zdravou výživu, děti vařily. Za déle než rok distanční výuky děti připravily nespočet různých jídel, zvykly si poslouchat angličtinu, aniž by překládaly každé slovo, umějí se řídit instrukcemi a zeptat se, pokud něco není jasné. Stalo se třeba, že studentka první třídy, která k nám přešla z jiné školy v době pandemie, žádala ze začátku maminku, aby jí vše překládala, protože vůbec nerozuměla anglicky. Po několika týdnech ale mamince řekla, že když jí překládá, tak neslyší paní učitelku.

Je obvyklé, že rodiče v Mexiku dávají děti do soukromých škol?

Soukromé vzdělání je běžné, rodiny vědí, že vzdělání má cenu a že se za něj platí. Soukromé školy mají třeba bazén a veškeré zázemí, což na státních školách není. Tam to funguje úplně jinak a není to vůbec srovnatelné. Do střední školy je to finančně ještě celkem snesitelné, platí se zhruba od tří do osmi tisíc pesos měsíčně plus 20 tisíc pesos jako zápisné (kurz pesa zhruba odpovídá kurzu koruny - pozn. red.). Na univerzitách je to ale už opravdu hodně drahé. Každý předmět stojí tisíce pesos.

Veronika Římalová (40)

• Pochází z Prahy. • Vystudovala podnikohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické. • Od konce devadesátých let začala pravidelně jezdit do Mexika a po dokončení studia se tam přestěhovala. • Vyučovala ekonomické předměty na středních i vysokých školách, byla personální ředitelkou rozhlasové a televizní stanice Canal 10. • Před třemi lety založila spolu se stejně naladěnými rodiči školu Centro Educativo Raíces Montessori, nabízející vzdělání od školky po šestou třídu. • S manželem, dcerou a synem žije v Tuxtla Gutiérrez, hlavním městě státu Chiapas. • Hraje a trénuje basketbal a šachy.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.