Nizozemský soud odsoudil minulý týden muže za svlečení kondomu během pohlavního aktu bez souhlasu partnerky. Osmadvacetiletý Khaldoun F. z Rotterdamu si tak podle soudu během milostného setkání v létě 2021 vynucoval nechráněný sex. Soud mu udělil tříměsíční podmíněný trest odnětí svobody a nařídil mu zaplatit oběti tisíc eur jako náhradu škody.

Khaldoun F. měl přitom štěstí, protože soud jej zároveň zprostil obvinění ze znásilnění. Rotterdamský soud v prohlášení uvedl, že omezil „osobní svobodu oběti a zneužil důvěru, kterou do něj vložila“ a vystavil ji riziku nechtěného těhotenství a sexuálně přenosných infekcí. Rovněž uvedl, že zahrnutí sexuálního styku bez kondomu v rozporu s přáním partnerky do zákona o znásilnění by vyžadovalo nemístně široký výklad řečeného zákona.

Hned vedle znásilnění

Případ – první svého druhu v Nizozemsku – je součástí rostoucího celosvětového povědomí o nuancích sexuálního souhlasu. Odborníci tvrdí, že ačkoli termín „stealthing“ (i nizozemská média používají tuto anglickou verzi; čeština by musela přijít s novotvarem, například typu „kradmošuk“) není široce známý, jeho skutková podstata je poměrně běžná. Podle nedávno publikované studie (o níž mluví americký deník The Washington Post, aniž by ji konkrétně jmenoval) uvádějí průzkumy z celého světa, že podobnou zkušenost má za sebou 8–43 procent žen a 5–19 procent homosexuálních mužů.

Pojem stealthing se do mainstreamového použití snaží vmanévrovat americká právnička z Yale University a „bojovnice za sociální spravedlnost“ Alexandra Brodsky. Podle ní oběti popisují sejmutí kondomu bez souhlasu partnerky jako čin „hned vedle znásilnění“ a jako porušení své tělesné nezávislosti. Dosud však zůstává předmětem debaty, zda nezodpovědné milence postavit mimo zákon a jak jejich jednání právně klasifikovat.

V několika zemích – například v Singapuru, ve Švýcarsku, v Kanadě a v části Austrálie – už je stealthing legislativně ošetřen. Paradoxně v Nizozemsku, jehož justice se průlomovým případem zabývala, žádný takový zákon neexistuje. 

Ve Spojených státech se federální legislativa, která by obětem umožňovala žádat odškodnění za stealthing, dostala do Kongresu loni na jaře, ale neprošla výborem Sněmovny reprezentantů (ačkoli jej ovládali demokraté, což naznačuje, že z jejich strany ještě veškerý zdravý rozum nezmizel). Také státy New York a Wisconsin se pokusily schválit podobnou legislativu na vlastní pěst; dosud tak však učinila pouze Kalifornie. Tam se ovšem namísto termínu stealthing používá zkratka NCCR (Non-Consensual Condom Removal, doslova nekonsenzuální odstranění kondomu).

Kelly Cue Davis, klinická psycholožka a profesorka na Arizonské státní univerzitě, která se stealthingu věnuje (studijně), uvedla, že nizozemský případ dobře ilustruje složitou povahu takového činu. „V tomto konkrétním soudním případu jsme svědky toho, co již zažilo mnoho lidí,“ řekla. „Oběť stealthingu souhlasí se sexuálním stykem, ale pod podmínkou, že bude probíhat určitým způsobem – a pak se to odehraje jinak.“

Když chybí přímý důkaz

Nizozemský soud měl štěstí, protože při hledání rozsudku měl k dispozici záznam zpráv na vzkazové službě WhatsApp, jež si kriminálník Khaldoun a jeho nevinná oběť posílali. Oběť se ve vzkazech ptala, zda kriminálník trpí sexuálně přenosnými chorobami, a vyjádřila v tom smyslu obavy, protože si kriminálník kondom při styku sundal. Kriminálník odpovídal, že si „myslel, že to cítila“. 

Soud dal Khaldounovi podmínku a pokutu; kriminálník tak absolvoval neobvykle nákladné rande, za večer kromě běžných výdajů promrhal tisíc eur. Naopak oběť je za tutéž dobu téže činnosti o stejnou částku bohatší. To není málo, uvážíme-li, že podle specializované publikace Things to Do in Amsterdam obdrží špičková příslušnice eskortní služby za celonoční úsilí pouze 200 eur.

Z toho plyne, že kriminalizace příliš volného nakládání s kondomem dává lidem, kteří se věnují sexuálnímu styku s muži, silnou motivaci takové případy policii hlásit. Není přitom jasné, jakým způsobem se bude trestný čin stealthingu dokazovat. Pokud se dáma či homosexuální muž rozhodnou podat příslušný podnět orgánům činným v trestním řízení a nebudou mít k dispozici pádný důkaz (jaký například poskytl nizozemskému soudu Khaldoun v podobě whatsappových vzkazů obsahujících explicitní přiznání) a podezřelý bude obvinění odmítat, snadno se může stát, že vyšetřování zamrzne na mrtvém bodě.

Jediným průkazným způsobem zjišťování pravdy by zůstalo zajištění použitého kondomu coby předmětu doličného a zároveň forenzní vyšetření zúčastněných genitálií obou protivných stran. A dokonce ani to by nemuselo vést k jednoznačnému výsledku.

Žádné prameny se nezmiňují ani o opačném případu, kdy partnerka uvede partnera v omyl nepravdivým prohlášením o užívání antikoncepce ve snaze otěhotnět bez partnerova vědomí či souhlasu. Takový případ patrně není tak častý jako svévolné unilaterální odstranění kondomu; přesná čísla však neznáme, protože málokdo je takový idiot, aby s něčím takovým chodil za policií.

Pobídka špatným směrem

Kriminalizace stealthingu by přitom nemusela být jedinou cestou, jak hrozbě neeticky utajené dekondomizace partnera čelit. Účinnou alternativou by mohla být doktrína nazvaná třeba Jak se efektivně bránit antagonizaci tupcem (JEBAT). Ta by mohla vycházet z toho, že k naplnění skutkové podstaty stealthingu musí partnerka nejprve k pohlavnímu styku (řádně kondomizovanému) svolit. 

Předpokládejme, že takový souhlas by byl udílen individuálně (a nikoli paušálně, jak toho někdy býváme svědky o víkendu nad ránem); bylo by tedy na partnerce, aby souhlas udílela pouze lidem, o nichž má důvod předpokládat, že se k ní budou chovat slušně. Pokud se při výběru partnera v tomto kritériu zmýlí, je vinna selháním úsudku.

Zdá se jen logické, že by za takové selhání měla jistou míru odpovědnosti také převzít, stejně jako lidé činí za každých jiných okolností. 

To samozřejmě nezodpovědného milence neomlouvá. Zároveň však jednostranná kriminalizace stealthingu partnerce odstraňuje veškeré pobídky ke snaze o co nejkvalitnější výběr partnera; a dvacetitisícové odškodné dokonce vytváří pobídku opačnou.