Čím je pro filmaře americký Oscar, tím se stala pro designéry německá Red Dot Design Award. Petr Novague jich má už čtrnáct a je z tohoto pohledu nejúspěšnějším českým designérem. Prestižní cenu dostal za židli, ale také za dveře bez kliky, zubní kartáček nebo pojistky. Zatím poslední dva „červené puntíky“ získal za klíč pro společnost FAB a za sadu mezizubních kartáčků Spokar.

Jak vás zasáhla koronakrize? Neseškrtaly firmy výdaje na drahého designéra?

Zatím nijak. Možná to ale ještě pocítím, protože to má velkou setrvačnost, zakázky jsou na dlouhé lokte. Ale faktem je, že nepracuji pro pohostinství, které muselo zavřít, ale pro výrobní firmy, které přečkají i horší události, i když na tom momentálně nejsou třeba tak dobře jako před koronou. Myslím, že všichni, pro které pracuji, vzali vzniklou situaci především jako novou příležitost. Změnila se ale výrazně forma spolupráce. Zatímco dříve všichni vyžadovali, abych se osobně účastnil všech konzultací a dalších akcí, dnes to funguje po skypu nebo e-mailu. Dříve jsem musel dokonce na recepci odevzdat mobil kvůli možnému focení rozpracovaných řešení, dnes se taková bezpečnostní opatření neřeší.

Nestal se design v koronakrizi pro firmy prostředkem, jak lépe propagovat své zboží, jak zvýšit poptávku?

Myslím, že se firmy zaměřily především na marketing. Ale musím říct, že mé produkty se zatím prodávají velmi dobře.

A má design na prodej skutečně tak výrazný vliv? Je opravdu nutné, aby si firma vyrábějící zubní kartáčky platila špičkového designéra?

Podobně se mě ptali lidé na to, proč ode mě chtěla jedna firma vytvořit design pojistek, které ani nejsou vidět - v domě je zavřete do skříňky. Pro Spokar jsem vedle kartáčku navrhoval mnoho dalších výrobků, malířský štětec, ale třeba i WC soupravu. Zásadní rozdíl je pak skutečně v prodeji daného produktu. Je rozdíl, když prodáte sto kusů, nebo milion kusů. A je velký rozdíl, jestli jeden kus po třiceti korunách, nebo po sedmdesáti. To je odpověď na všechny takové dotazy. Ať vyrábíte cokoli, stejně toho chcete prodat hodně. A své produkty tedy udělat atraktivnějšími. U pojistek, správné označení zní přepěťové ochrany, měla daná firma po uvedení nového výrobku obrat vyšší o desítky milionů korun. Proto se dělá design. Aby si zákazníci daný výrobek koupili. Všechny velké západní firmy mají své designérské studio nebo si objednávají služby od špičkových designérů. Třeba slavný francouzský designér Philippe Starck také vytvářel zubní kartáček nebo WC soupravu. Ještě v devadesátých letech bylo něco takového tabu, a on to vystavoval v galerii.

foto Tomáš Novák, týdeník HROT

Doba se tedy změnila?

V dnešní době vám není jedno, co vám bude stát vedle toalety. Jestli to bude nějaký laciný výrobek, nebo naopak něco hezkého. Jestli na umyvadle bude hezké, nebo ošklivé balení tekutého mýdla… Existují různé výzkumy, co se lidem líbí, co mají rády ženy, co muži. Vezměte si třeba, jak vám dokáže zkazit celou dovolenou, když fotka z hotelového pokoje v katalogu neodpovídá realitě.

Jak je to mezi českými podniky?

Podařilo se mi zjistit, že u nás jenom asi tři procenta podniků vyrábějí své produkty, ostatní jsou něčí subdodavatelé - zejména někoho ze zahraničí. To znamená, že jen velmi málo podniků si může dovolit vysokou marži. Nejsme v tom sami, jsou i státy, které nedokážou vyrobit vůbec nic. Nejvíce finálních výrobků mají Němci, samozřejmě také Američané nebo Japonci. Ale třeba i Italové jsou na tom docela dobře. Když se zeptáte svých známých, jaký český výrobek si v poslední době koupili, častokrát nedokážou nic říct. Mobilní telefon nemají český, televizi nemají českou, lednici také ne. Vlastně i škodovka je německé auto. Jako by Češi ztratili odvahu dokončovat a přestoupili na zcela subdodavatelskou roli. Plníme to, co nám kdo zadá. Když jsem mluvil o třech procentech českých podniků, které vyrábějí finální výrobky, je to právě jen tato omezená skupina, jež mě může oslovit. Spokar je ale skvělý příklad toho, jak lze ze subdodavatelské firmy přejít k přidané hodnotě, jak budovat vlastní značku. Postupnou prací směrem k vlastním finálním výrobkům. Už to nejsou Spojené kartáčovny, jak se podnik kdysi původně jmenoval, je to Spokar.

Kdy jste si řekl, že se chcete stát designérem?

V mládí jsem samozřejmě nic takového neplánoval, ale pravda je, že jsem chtěl být umělec, zkrátka dělat něco s uměním. Na konci osmdesátých let jsem jako žák prvního stupně základní školy nakreslil Auroru. Vzpomínáte si? Všichni jsme tehdy museli kreslit tu loď, která byla symbolem bolševické revoluce v Rusku. Namaloval jsem Auroru, jako by plula směrem k nám. Zatímco ostatní spolužáci ji kreslili jen ve 2D, já jsem ji namaloval v perspektivě. Paní učitelka nepochopila horizont za lodí a myslela si, že loď je pod vodou. Nepředpokládala, že bych už v takovém věku uměl malovat ve 3D. Zavolala si mě a ptala se, kdo mi řekl, že se má Aurora potopit. Vzpomínám si, jak jsem hned začal brečet. Musel jsem do ředitelny… Byl to regulérní výslech. Bez legrace. První dětský střet s režimem.

Ale ten zážitek vás nerozhodil a rozhodl jste se umění studovat...

Na konci základní školy jsem si podal přihlášku na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bechyni a přijali mě. Byla to multioborová škola, naučil jste se tam třeba vytvořit bustu, točit na hrnčířském kruhu, kreslit. Tam jsem zjistil, že mě nebaví něco tvořit bez užitku, bez funkce. Hodně jsem s tím bojoval, v půlce školy jsem měl opravdu velkou krizi. Dostal jsem se z ní až na konci třetího ročníku, když jsem zjistil, že by mě uspokojovalo, kdyby na začátku mé tvorby bylo nějaké zadání a na konci výstup, který lze nějak změřit. Tehdy jsem pochopil sílu sériové výroby. Nejvíc času jsem tak trávil v přípravně, kde se navrhovaly formy. Myslím, že jsem byl v navrhování forem hodně dobrý.

Proto jste si pak vybral k dalšímu studiu UMPRUM?

Vysoká škola uměleckoprůmyslová přesně odpovídala tomu, co jsem chtěl dělat. Našel jsem se tam. Napřed jsem se ale potýkal s tím, že práce tam byla poměrně pomalá, neprogresivní. Až když jsem odešel na roční stáž do Německa, pochopil jsem, co je to moderní design, a začal jsem jako designér uvažovat. Pro Němce je design nesmírně důležitý, země se soustřeďuje na finální výrobky, design přitom jejich výsledný vzhled kultivuje a díky tomu si také mohou říct o velké marže. Znovu se vracím k tomu, o čem jsem už mluvil: naše země neumí finální výrobky produkovat. Přestože je tu velké množství šikovných lidí, z velké části pracujeme pouze jako subdodavatelé. Pak naše země nemá například peníze na to, aby dokázala adekvátně zaplatit učitele, lékaře nebo jiné mimořádně chytré lidi, kteří zemi posouvají dál.

Vy jste se chytil už docela brzy, první designérské zakázky jste měl už na vysoké škole. Byl jste spíše výjimka, nebo to bylo pravidlo?

Tehdy jsem byl určitě výjimka, dneska už je to poměrně běžné. Při studiích jsem si potřeboval přivydělat, sledoval jsem nástěnky s brigádami, ale tehdy to nebylo jako dnes, kdy jsou široké možnosti. Tenkrát nebylo skoro nic, musel jsem tedy docela aktivně příležitosti sám vytvářet. Měl jsem ze střední školy výhodu, že jsem dobře modeloval z hlíny. V designérské profesi se také modeluje - ze speciální hlíny, které se říká industrial clay -, tak jsem začal různým firmám tu dovednost nabízet. Postupně se drobné zakázky nabalovaly, a tak se stalo, že jsem v pátém ročníku vysoké školy měl na kontě první milion. A to jsem byl původně kluk bez koruny.

A začala se dostavovat také různá ocenění. Dostal jste jich desítky, včetně čtrnácti německých Red Dot Design Awards.

Německá soutěž vznikla už v padesátých letech, každý rok se do ní přihlásí ohromný počet výrobků, ale jen jedno procento z nich tuto prestižní cenu získá. Zajímavé je, jak se organizátorům po válce podařilo z Made in Germany, což byla spíše značka „nekup si mě“, za pár let vytvořit něco tak atraktivního. Dlouhá desetiletí se tam hlásí výrobky z celého světa. A když si prohlížím tamní síň slávy, padá na mě deprese, protože vidím, kolik krásných věcí se každý rok vytvoří a jak je konkurence dobrá.

V Německu jste dostal první Red Dot za židli Edge. Jak vznikala?

Vznikala poměrně dlouho, chtěl jsem, aby na ní nebyla žádná plocha zbytečná, a tak jsem ji pořád přepracovával a ubíral plochy. Trvalo to určitě déle než dva roky. Když jsem ji pak přihlásil do Red Dotu, byl jsem velmi zvědavý, jestli obstojí v mezinárodní konkurenci. Když ocenění získala, měl jsem nepopsatelnou radost.

Z čeho jste živ, když na jedné zakázce pracujete tak dlouho?

Obvykle pracuji na jednom produktu okolo jednoho roku. Funguje to tak, že souběžně dělám více věcí. Když intenzivně pracuji na jednom výrobku, často se mi stává, že mě napadne něco zajímavého k něčemu jinému. Udělám si skicu, pak si k tomu večer sednu a nápad rozpracuji. Druhý den se opět vrátím k původnímu výrobku. Jsem schopný souběžně tvořit osm nebo deset zakázek.

Vybíráte si zakázky?

Z principu nad ničím neohrnuji nos. Ale když například tři roky dělám pro jednu firmu, logicky musím odmítnout všechny její přímé konkurenty. Nemůžu dělat pro dvě firmy z jednoho oboru. Myslím, že by ode mě bylo neseriózní vzít nabídku konkurence ve stejném čase. Dělám pro toho, kdo přijde dříve. Není to tak, že bych vybrané firmy programově odmítal. Prostě jen jejich nabídka přišla v nevhodnou dobu.

Když jste třeba pracoval na zubním kartáčku pro Spokar, radil jste se s hygieniky nebo dentisty?

Pokaždé s někým spolupracuji. Když se vezmou všechny peníze na vývoj každého produktu, můj odhad je, že designér tvoří tak jedno procento. Třeba při vytváření nového mobilního telefonu stáli právníci několikanásobně více než já. Musely se například dělat rešerše toho, na jaké tvary si firma mohla dát patent. Designem výrobku má práce nekončí, vytváří se například různé vizualizace nebo balení výrobku. Pak zjistíte, že dlouhé měsíce neděláte nic jiného, než něco rozkreslujete.

Stalo se vám někdy, že jste vytvořil redesign svého designu?

Právě teď rozpracováváme dveře Muteo pro společnost Sapeli, které jsou netradiční v tom, že nemají klasickou kliku. Mimochodem, to je asi co do počtu ocenění nejúspěšnější produkt, je to skutečná revoluce. Porota zde ocenila právě ten novátorský přístup, kdy jsme spolu se Sapeli navrhli dveře, které nemají kliku a netvoří je rovná deska, ale prostorový profil ve tvaru písmene Z. Díky tomu dveře navazují na stěny v obou místnostech, které rozdělují. Když si zákazníci vybírají dveře do svých domů a bytů, častokrát říkají, že chtějí něco revolučního, co nikdo jiný nemá. A takové dveře Muteo jsou, jsou určeny hlavně pro designové interiéry, které navrhují architekti. Na druhou stranu, pro některé klienty může být ta originalita příliš odvážná, a proto nyní pracujeme na dalších variantách.

Když se díváte na nějaký svůj starší výrobek, říkáte si, že byste to dnes udělal lépe?

Vidím chyby. Ale ty se mnohdy ukázaly až při používání, nedaly se předpokládat. Nechci prozrazovat konkrétní příklady, častokrát to jsou jen detaily, třeba trochu jiný úhel, který by býval byl mnohem lepší pro výrobu…

Nedívají se na vás designéry třeba malíři nebo sochaři trochu skrz prsty, protože netvoříte žádné velké umění?

Myslím, že ne, nevidím žádný takový konflikt. Od toho vznikly právě dvě odborné vysoké školy: Akademie výtvarných umění, kde jsou umělci toho čistého ražení, a pak Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Samozřejmě že výsledek mého pracovního procesu není žádné umění, pokládám to spíše za zodpovědně aplikovanou estetiku. Spíše pozoruji, jak se dnes skoro všechno stává designem, že dochází k jakémusi nadužívání toho slova. Když například někdo vystuduje sklo nebo keramiku, také se pak jeho výtvory pokládají za určitý typ designu. Novodobý problém tedy vidím spíše v tom, že se designem označuje kdeco, například se spojuje s architekturou. Ale architektura a design jsou dva rozdílné sporty, třeba jako fotbal a hokej.

Je nějaký výrobek, který vás láká natolik, že byste si ho rád zkusil designovat?

V našem oboru jsou čtyři základní etalony - bicykl, židle, vývrtka a dveře - obecně uznávané jako nejtěžší témata. Mně už vlastně chybí jen ta vývrtka. Ale co by mě opravdu bavilo, je dostat zakázku nějakého zlomového významu. Kdybych mohl například navrhnout novou tramvaj, něco, co systémově ovlivní prostředí, ve kterém se pohybujeme. Hrozně by mě také bavilo udělat letadlo, třeba interiér tryskáče.

Není rovněž prestižní záležitost navrhnout podobu nové české vlajky, jako jste to udělal vy?

To je iniciativa, která vzešla z rozhovoru pro časopis Forbes. Jedna z otázek zněla v podobném smyslu, jako jste se před chvílí ptal vy: jakou zakázku snů bych si představoval. Odpověděl jsem, že by mi bylo například velkou ctí nadesignovat českou vlajku. Proč mě to napadlo? Protože má mnoho historických kontroverzí, především že to není vlajka česká, ale československá. Začas se na mě redakce obrátila znovu, jestli bych návrh nové vlajky nepřipravil. Slovo dalo slovo a já se do toho skutečně pustil.

Co všechno jste zjistil?

Původní vlajka samostatného Československa byla tvořena jen červeným a bílým pruhem. Fungovala dva roky. Jenže její podoba se nelíbila Slovákům, argumentovali, že na ní není zastoupena jejich země - na rozdíl od Čech. Komise pak vybrala návrh vytvořený Jaroslavem Kursou, tedy s vloženým modrým klínem, který zasahoval do jedné třetiny vlajky. Jenže to Slovákům připadalo málo, takže se klín protáhl, čímž se vlastně porušila jeho autorská práva. V roce 1992 při dělení federace česká strana podepsala, že vlajku změníme, což jsme ale nikdy nesplnili. Dodnes kvůli tomu platíme Slovensku penále „v neznámé výši“. Druhým problémem je, že na vlajce zůstal slovenský klín.

Vlajka ve vaší podobě má zajímavě protažený klín, nezačíná v rozích, ale až o kousek dál. Proč?

Jde o to, že na kulaté podobě vlajky, kterou používali českoslovenští letci RAF, je modrý klín v určitém úhlu. Jenže v obdélníkové podobě je tento úhel jiný. Díval jsem se na oba typy a říkal jsem si, že právě to by mohl být klíč k redesignu. Tedy dát na obdélníkovou vlajku stejný úhel modrého klínu, jako je v kulaté podobě. Současně jsem špičku klínu umístil do středu vlajky. Také jsem se rozhodl pozměnit modrou barvu, která vyjadřuje Slovensko. Smíchal jsem modrou barvu z moravského znaku a černou ze slezské orlice v poměru velikosti jejich území a tím na mém návrhu vznikla tmavší modrá. Myslím, že výsledkem je pokračování historické tradice a současně naplnění naší dohody se Slovenskem o změně vlajky.

Chcete s tím dál pracovat?

To ne. I když na druhou stranu správný politický lídr by se k podobě české vlajky vrátil. Mohl by například vyvolat nějakou veřejnou debatu o tom, jestli lidem nevadí, že používáme československou vlajku.

Petr Novague (40)

• Průmyslový designér.

• Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a strávil rok na univerzitě v Essenu pod vedením světových odborníků.

• Založil své designérské studio Novague.

• Navrhuje pro domácí i evropské firmy výrobky s vysokou přidanou hodnotou, od zubních kartáčků až po auta.

• Je držitelem více než osmdesáti mezinárodních ocenění včetně čtrnácti prestižních cen Red Dot.

• Je ambasadorem značky Porsche pro Českou republiku.

• S partnerkou Kamilou má dva syny.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.