Tuto scénu z americko-mexického pomezí už jste nejspíše viděli: skupinka místních blokuje přechod, protestuje proti příchozím z druhé strany a křičí, ať jdou pryč a nezatahují jim do vlasti ošklivé nemoci. Jenže tato demonstrace na konci března se nekonala na sever od Rio Grande, ale na jih od něj. Jak říkají Mexičané, tortilla se obrátila.

V té době evidovalo Mexiko jen 500 potvrzených případů nákazy; v USA jich bylo 65 tisíc. Dnes už jsme na podstatně vyšších číslech v obou zemích, ale Američané ve statistikách případů nad svými sousedy vedou o dva řády a obětí koronaviru mají 20krát více. I když je třeba zdůraznit, že Američané také mnohonásobně intenzivněji testují.

Hranice, kterou normálně tam a nazpátek během dne překročí téměř milion lidí, se nikdy úplně neuzavřela, ale zůstal jen úplně základní provoz. Na nákupy a návštěvy příbuzných za hraničním plotem mohou všichni zapomenout. Jediní, koho se opatření nedotklo, jsou desetitisíce pendlerů – pokud tedy mají vyřízené ty správné papíry. A právě ti byli terčem hněvu protestujících, kteří chtěli přechody zcela uzavřít, nebo pendlery aspoň podrobit důkladným zdravotním prohlídkám. Neuspěli, volné spojení s Amerikou je pro Mexiko zkrátka hospodářsky příliš důležité.

Nechte nás doma!

Sice později než jiné části světa, ale i Mexiko se kvůli koronaviru nakonec zastavilo. Stalo se tak 24. března, kdy prezident Andrés Manuel López Obrador oficiálně vystoupil z neslavného tria popíračů pandemie (vystupoval v něm s prezidenty USA a Brazílie). A protože shledal, že nebezpečí je vážné, vyhlásil kompletní karanténu Mexika a zavřel veškeré podniky, které nejsou pro chod země nutné.

Výklad této kategorie se po světě značně lišil, přičemž třeba Francouzi se neobešli bez vína, Američané beze zbraní... a Mexičané bez maquiladoras. Poeticky znějící název neoznačuje nic jiného než i v Česku dobře známou montovnu, jakých je na severu Mexika jako máku, a o jejich nepostradatelnosti pro chod státu má leckdo pochybnosti. „Shánějí nyní lidé zoufale ledničky, sporáky a pračky? Ovšemže ne,“ nechápala podle BBC zařazení své továrny mezi životně důležité provozy jedna z protestujících zaměstnankyň firmy ECI.

Největší zájem na udržení montoven v provozu mají americké společnosti, které je zařadily do svých řetězců a spoléhají na jejich levnou pracovní sílu. A za normálních okolností funguje ten vztah i obráceně, symbioticky, protože Mexičané jsou rádi za (téměř jakoukoliv) práci a vědí, že v duchu raného kapitalismu je může zaměstnavatel kdykoliv nahradit někým ochotnějším. Jenže na pandemii covidu-19 a na strachu z nákazy nic normálního není, a tak se mexičtí dělníci vzepřeli.

Do médií pronikl příběh z továrny Regal Beloit v Ciudad Juárez, kde se vyrábějí součástky do motorů a dalších strojů. Tamní zaměstnance vystrašilo, když koronaviru podlehlo několik jejich kolegů, s nimiž stáli u linky, kde se nic jako „bezpečné rozestupy“ opravdu neřešilo. Všichni tito dělníci zemřeli pár dní poté, co se u nich projevil příznačný suchý kašel. Bylo jich málo, ale strach udělal své. Jejich kolegové požadovali, aby je zaměstnavatel poslal domů do karantény, přičemž by jim dál běžel plat. A pak se stala další nečekaná věc: dělníci uspěli. Stejně jako mnoho dalších z montoven kolem americko-mexické hranice, byť ne všichni; třeba v již zmiňované ECI měli smůlu.

Pro americké firmy jsou odstávky v mexických montovnách pohromou. Situaci zhoršuje také fázový posun průběhu nákazy – zatímco Amerika už se připravuje na uvolnění, Mexiko naopak přísná opatření prodloužilo minimálně do začátku tohoto týdne (18. května).

Pro americkou ekonomiku je přitom nastartování maquiladoras na mexickém severu nezbytné. Některé produkty překročí „čáru“ až osmkrát, než jsou zkompletovány pro konečné zákazníky. Pokud v tomto řetězci pošle pracovníky domů jediná firma, zasekne se celé soukolí. To upozornilo na důležitou věc – obě země jsou tak propojené, že dlouhodobě jedna nemůže fungovat bez druhé. Koronavirus odhalil nesmyslnost siláckých řečí prezidenta Donalda Trumpa o jednostranném uzavření hranice s Mexikem; Ameriku by to bolelo úplně stejně jako Mexiko.

Tvrdě na hranici, měkce na poli

Na oficiální linii Bílého domu vůči nelegálům se na první pohled nic nezměnilo. Přestože většina zoufalců, kteří se brodí přes Rio Grande, pravděpodobně nebyla lyžovat v italských Alpách ani se nedávno neprocházela po Velké čínské zdi, jsou z hlediska amerických úřadů extrémně rizikoví. A podle toho se s nimi jedná. Okamžitě po zadržení jsou deportováni do Mexika, případně do země původu (hlavně Guatemaly, Hondurasu a Salvadoru). To se týká i takzvaných nedoprovázených nezletilých, kterým se dosud dostávalo zvláštního zacházení, případně americké úřady hledaly jejich příbuzné v USA.

Mexičané si s navrátivšími nelegály absolutně nevědí rady. Mají strach, že se v amerických deportačních lágrech mohli nakazit covidem-19, a po severních sousedech požadují, aby je drželi čtrnáct dní v karanténě. Marně, protože to je za prvé drahé, za druhé logisticky náročné až neproveditelné a za třetí: co si to ti Mexičané vůbec dovolují? Mexické úřady proto improvizují a deportovaným po nedobrovolném příjezdu nařizují uchýlit se do dobrovolné izolace. A tu nikdo nekontroluje.

To je tedy ta oficiální, viditelná a v kampani před podzimními prezidentskými volbami využitelná tvrdost. A pak je tu pragmatická rovina, která říká, že bez Latinos, legálních i nelegálních, shnijí minimálně v Kalifornii na polích tuny borůvek, třešní, broskví a meruněk. Na fyzicky náročné a špatně honorované dřině při sklizních se jen v Kalifornii podílí 800 tisíc lidí. Šedesát procent z nich tvoří podle odhadů Latinos bez dokumentů.

Kdyby přestali pracovat na polích, zůstaly by americké supermarkety v podstatě bez ovoce, protože nahradit za současné situace domácí zboží importem není kvůli uzavření většiny světových hranic nic snadného. Výhledově by nelegály sice mohli nahradit domácí pracovníci, protože v USA během dvou měsíců pandemie přišlo o práci 33 milionů lidí, ale ti na jahody nepůjdou, dokud budou mít sebemenší naději na jakoukoliv „prestižnější“ práci. Třeba taxikáře u Uberu. Na to je krize příliš čerstvá. A tak jindy přísná cizinecká policie nelegálové měli u sebe telefonní číslo na „svého“ farmáře, u kterého borůvky či třesně sklízejí, aby si strážci zákona mohli jejich historku ověřit, a mají klid.

Okolnostmi vynucená benevolence federální vlády se projevuje i jinde. Prezident Trump od nástupu do Bílého domu válčil s velkými městy, která se prohlásila za „útočiště“ pro nelegály (často nejen z humanitárních důvodů, ale i kvůli jejich v podstatě nezastupitelné roli na pracovním trhu) a zakázala policistům kontrolovat jim dokumenty, pokud nespáchali žádný trestný čin. Díky tomu tam mohou i nezákonní přistěhovalci v klidu zapisovat své děti do škol, platit daně nebo třeba i svědčit u soudu.

Nyní federální cizinecká policie vydala prohlášení: „Lidé by se neměli vyhýbat lékařské péči kvůli strachu před aktivitami policie.“ V překladu: nechceme, aby se nám virus šířil mezi lidmi bez dokladů, potřebujeme, aby se s příznaky nemoci šli nechat vyšetřit, tak jim nebudeme kontrolovat razítko v pase. Ze zdravotních center se tak stala „útočiště“ na federální úrovni.

„Velká krásná zeď“ dál roste

V prezidentské kampani před čtyřmi lety slíbil prezident Trump „velkou krásnou“ zeď proti nelegálním přistěhovalcům, a chce-li mandát letos na podzim obhájit, musí svým voličům aspoň kus této hráze dodat. Od Trumpova nástupu do úřadu už vyrostlo 280 kilometrů zdi, která pokryje téměř desetinu 3145 kilometrů dlouhé hranice. To není za tak krátkou dobu málo, ale protože většina dopravně důležitých míst dávno předtím podobné zabezpečení měla (těžko překonatelné zdi či ploty se masivně stavěly už za Clintona), musel Trump umístit své kusy betonu a ostnatého drátu do pustiny.

Například v liduprázdných oblastech Cabeza Prieta v Arizoně místo dosavadních zábran proti autům, které však nepřekážely v pohybu divokým zvířatům a které by se daly monitorovat například pomocí dronů, se nyní za pomoci těžké techniky staví pevná zeď. Ochránci přírody z Centra pro biologickou diverzitu a také indiáni z kmene Tohono O’odham, kterým val zasahuje do tradičního teritoria, už kvůli tomu připravují na vládu žalobu.

Alespoň něco málo tedy zůstalo na americko-mexické hranici při starém – pandemii navzdory. ×