Historici nemají rádi, když se jich ptáte, co by se stalo, kdyby… Na takové otázky obvykle odpovídají, že dějiny se prostě odehrály, žádné kdyby v historii neexistuje.
Když jde ale o sochy, tedy o určitý typ soch, nemalá část veřejnosti jako by si to „kdyby“ do těchto uměleckých děl přenášela. Jsou pro ni častokrát symbolem něčeho špatného, negativního, čeho je zapotřebí se zbavit. Jejich prostřednictvím jako by vyjadřovala názor na to, co se odehrálo před mnoha lety. Jako by odstraněním uměleckého díla definitivně skoncovala s tím špatným, co se kdysi stalo.
Stržením soch se ale vlastní minulosti nezbavíme. „Dějiny se odehrály, nemůžeme jim dávat kladná nebo záporná znaménka podle toho, jak se nám to právě hodí nebo jak se právě vyspíme,“ říká historik Jaroslav Šebek.
Teď nemluvíme o propagandistických, ideologických dílech nevalné úrovně, ale například o mariánském sloupu na Staroměstském náměstí, odstraňování soch jižanského generála Roberta Leea ve Spojených státech nebo nejnověji o snaze o návrat socialistické sochy Radostný den před pražské Kongresové centrum.
Černé svědomí Franty Sauera
Žižkovský anarchista, spisovatel, herec, kamarád a podporovatel Jaroslava Haška, ale především ten, v jehož hlavě se před více než sto lety, pár dní po vyhlášení samostatného Československa, zrodil plán na svržení „nenáviděného“ mariánského sloupu v samém srdci Prahy. To byl Franta Sauer. Využil toho, že se 3. listopadu 1918 konala na Bílé hoře velká manifestace, kde se ozývaly hlasy volající po zúčtování s Habsburky. Když zástupy lidí dorazily na Staroměstské náměstí, už na ně čekal Sauer s několika hasiči, s nimiž se vrhli na mariánský sloup coby symbol Habsburků i katolické církve.
„Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jakýsi čin, jistě větší než začmárávání německých firem,“ zdůvodňoval Sauer svůj čin. A pak už hlava Panny Marie „odletěla jako uťatá“.
