Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Před sto lety ukázal Benito Mussolini, jak je demokracie křehká. Stačily tři roky násilí v ulicích a nikdo nevzdoroval, když černokošiláči vyrazili na Řím
Na podzim roku 1919 ještě Benito Mussolini zkoušel uspět ve volbách. Pro své vznikající fašistické hnutí hledal spojence na všech stranách, nakonec ale zůstal sám a volby dopadly katastrofou. Dokonce i v „rodném“ Miláně dostali fašisté pouhých 4567 hlasů, což bylo právě sedmatřicetkrát méně, než obdržela vítězná socialistická strana. Jeho konkurenti nosili ulicemi Mussoliniho „rakev“ a za svitu hřbitovních svící zpívali pohřební písně, na Piazza del Duomo slavnostně spálili jeho figurínu a socialistický deník Avanti! uveřejnil posměšnou doušku: „Mrtvola v pokročilém stadiu rozkladu byla dnes ráno vylovena z Naviglia. Jde zřejmě o Benita Mussoliniho.“
Fašisté odpověděli tím, co jim šlo nejlépe – násilím, a bomba hozená do průvodu socialistů zranila osm lidí. Jediným výsledkem ale bylo zadržení Mussoliniho a několika dalších předáků. Od fašistického hnutí hromadně utíkali členové, noviny Popolo d’Italia se přestaly prodávat, spříznění průmyslníci zastavili finanční podporu a Mussolini uvažoval o konci v politice. „Znám spousty dalších povolání, především chci být zedníkem. Pak se učím na pilota. Anebo mohu jezdit po světě se svými houslemi: potulný hudebník je přece skvělé povolání!“ vyprávěl melancholicky milence Margheritě Sarfattiové.
„Duce“ byl na dně. A přece to netrvalo ani tři roky a dosáhl svého. V říjnu 1922 – tedy právě před sto lety – vyhlásil „pochod na Řím“, nikdo v celé zemi se mu nebyl schopen postavit a Itálie se na příští dvě desetiletí stala fašistickou diktaturou.
Vraťme se ale do roku 1883, kdy se Mussolini narodil v severoitalské vesnici Predappio-Dovia. Jeho rodiče – neotesaný „vesnický kohout“ a socialistický předák Alessandro a zbožná katolička Rosa – byli sice naprosto nekompatibilní, ale dokázali se nad to povznést: nad jejich manželskou postelí visely hezky pospolu portréty Panenky Marie a bojovníka za sjednocení Itálie Garibaldiho. V oficiálních životopisech Mussolini vždy zdůrazňoval prostotu svého dětství, ale pravda to byla jen částečně. Otec, který byl kovářem i kavárníkem v jedné osobě, ani matka-učitelka toho sice mnoho nevydělali, ale z rodiny si ve skutečnosti odnesl řadu dovedností, které k běžné výbavě italského venkovana rozhodně nepatřily – hodně a rád četl, zvládl základy latiny a obstojně hrál na housle.
Odmala kromě toho přitahoval problémy a důležitou roli v tom hrálo fyzické násilí. Z první školy byl Benito vyloučen za to, že pořezal spolužákovi ruku, a na druhé ho málem potkalo totéž, když jakémusi chlapci, který mu pokaňkal úkol, vrazil do zadku nůž. Učitelský ústav přesto nakonec dokončil se slušným prospěchem, stálé učitelské místo ale ke smůle Itálie nikdy nezískal. Zkusil to asi třikrát nebo čtyřikrát, na konci školního roku se ale pokaždé musel pakovat – vždy proto, že příliš pil, choval se nepřístojně a udržoval skandální románky s vdanými paničkami.
Dodejme, že Mussolini byl po otci nenapravitelný sukničkář. V mládí vymetal bordely a tancovačky a už jako zasloužilý předák socialistické strany se chlubil znásilněním sousedky: „Dostal jsem ji na schodišti. Hodil jsem ji do kouta za jedněmi dveřmi a vzal si ji. Ukázala se plačtivá a ponížená, nadávala mi přes slzy.“ Otázka je, jestli to víc vypovídá o něm, nebo o jeho době. S manželkou Rachele měl pět dětí, ale způsoby „Casanovy v dřevácích“ (tak to pojmenoval jeho asi nejdůkladnější životopisec Pierre Milza) neopustil ani poté a až do smrti udržoval spoustu paralelních vztahů.
Z bezvýznamnosti své venkovské existence Mussolini poprvé vykoukl v devatenácti letech, když na dva a půl roku odjel do Švýcarska. Protloukal se všelijak, přesto právě ve Švýcarsku přičichl k tomu, co z něj později udělalo „duceho“ – k novinářství a politice. Hodně četl, vzdělával se, a hlavně se stýkal s představiteli anarcho-komunisticko-socialistického exilu, jehož bylo Švýcarsko plné. Dvakrát ho kvůli agitaci mezi dělníky „vyhmátla“ policie, a jednou ho dokonce poslala postrkem na hranice, ale domů do Itálie se vrátil až na konci roku 1904, aby si odkroutil vojnu.
První zaznamenáníhodné místo dostal roku 1907 v severoitalské Oneglii, když jej pánové z tamní socialistické radnice jmenovali gymnaziálním učitelem francouzštiny a zároveň mu svěřili vydávání lokálního stranického plátku La Lima (Pilník či Rašple). Učitelské místo si samozřejmě vzhledem ke své záletnické přirozenosti neudržel, ale jeho vzestup byl nezadržitelný. Kvůli agitaci mezi zemědělskými nádeníky – braccianty – skončil ve svém rodném kraji Romagna na pár dní ve vězení, ovšem to bylo pro mladého socialistu to nejlepší doporučení, a tak se z něj stal profesionální agitátor.
V té době také začal žít se svojí budoucí ženou Rachele Guidiovou – dcerou družky svého otce Alessandra. „Staří“ svazku nepřáli, a tak si Mussolini, jak později Rachele napsala ve svých (ne zrovna spolehlivých) pamětech, pořídil revolver a během schůzky ve čtyřech předložil nabídku, která se neodmítá: „Jestli mi ji nedáte, je tam šest ran, jedna pro ni a pět pro mě.“ Bylo by to skoro romantické, kdyby se zrovna v té době nenarodil jistý Benito Albino Dalser – až příliš hmatatelný pozůstatek jednoho z jeho záletů.
Brzy poté překročila Mussoliniho pověst hranice rodné Romagni, k čemuž mu hodně pomohlo další – tentokrát pětiměsíční – věznění, které si vykoledoval za organizování protestů proti vstupu Itálie do války s Tureckem. Když si pro něj policie na podzim 1911 došla do kavárny, působil prý naprosto vyrovnaně a nonšalantně poznamenal, že bude mít alespoň dost času, aby dokončil knihu o Janu Husovi. Na tu mu pak sice ve vězení čas nezbyl a místo ní sepsal – v pouhých 28 letech – paměti, k Husovi, symbolu odporu proti katolické církvi, se ale po pár letech skutečně vrátil a slíbenou knihu vydal (nás Čechy mimochodem považoval za „válečnický národ“ a velmi si cenil československých legionářů).
Po propuštění z vězení se Mussolini stal jedním z nejhlasitějších a nejradikálnějších hlasů italské socialistické strany (PSI). Reformisty, dnes bychom řekli sociální demokraty, nazýval „demokratickými ovády“ a navrhoval jejich vyloučení ze strany. Rozhodně nebyl čistý marxista (vzýval rovněž anarchistu Bakunina či revoluční koryfeje Sorela a Blanquiho), ale o nutnosti uskutečnit rudou revoluci naprosto nepochyboval a svým důrazem na násilí připomínal nejvíce ze všech Lenina. Na sjezdu PSI konaném v červenci 1912 přednesl vášnivý projev proti reformismu – a nezůstal oslyšen. Pronikl do vedení strany a soudruzi svými hlasy rozhodli, že napříště povede celostátní socialistický deník Avanti!
Mussolini definitivně prorazil. Přestěhoval se do Milána, Avanti! pod jeho vedením zpětinásobilo náklad a on sám proslul paličskými úvodníky, za něž si vysloužil několik tiskových procesů. Jeho velkým tématem byla v té době Libye, kterou Itálie kolonizovala po válce s Tureckem. Je to dokonale absurdní: chlápek, na jehož rozkaz italská armáda přepadne v budoucnu Etiopii a definitivně zadusí odpor libyjských beduínů, píše dojemné články o tom, jak karabiníci utopili „v krvi občanský, svatý a humánní protest (libyjského) lidu“.
Idyla v Avanti! ale nevydržela dlouho. Na začátku první světové války sice Itálie vyhlásila neutralitu, ovšem na pravém i levém křídle politického spektra rychle přibývali příznivci intervence: Rakousko stále ovládalo Trident a Terst a ty mu bylo třeba vyrvat. Mussolini nacionálnímu lákání odolával jen do října 1914 a pak v ústředním deníku socialistické strany otevřeně podpořil vstup Itálie do imperialistické války. Znamenalo to okamžitý vyhazov, ale už za měsíc měl nové noviny – Popolo d’Italia, na které se mu složili bohatí příznivci intervence. A hned první Mussoliniho úvodník stojí za to: píše v něm o slově, které by „nikdy nepronesl v normálních časech“, o slově, „jež nahání strach a jež fascinuje: válka“.
V květnu 1915 Itálie vstoupila do války a o tři měsíce později Mussolini narukoval. Válka pro něj nebyla naplněním jako pro životního losera Hitlera, ale vlasteneckou povinností, které se zhostil bez velkého nadšení a hrdinství, ale také bez jakéhokoli protestování či švejkování.
Pobyt v uniformě pro něj skončil v únoru 1917, když vedle něj nešťastně explodoval minomet. Do těla se mu zarylo asi čtyřicet střepin a málem zemřel. Svého zranění ale dokázal – jak konstatoval historik Christopher Hibbert – mistrně politicky využít. „Jsem hrdý, že při plnění nebezpečného úkolu cesta do Terstu zrudla mou krví,“ nechal se pateticky slyšet při jednom ze svých projevů. Ty nyní stále častěji směroval k lidem, jako byl on – veteránům velké války. Stále ještě byl socialista, ale revoluci začal v jeho mysli vytlačovat národ. Nebylo to bezbolestné a sám Mussolini o tom napsal, že musel „z chladného rozumu zadusit nostalgické volání citu“ a vzpomínky na otce a rudé mládí. Na druhou stranu každý extremismus má k jinému extremismu blízko, a v nacistickém Německu dokonce svého času existoval hezký termín „Rindersteak Nazi“, který byl určen pro – na povrchu hnědé a uvnitř rudé – komunisty a socialisty, kteří přešli k Hitlerovi.
Úplný začátek organizovaného fašistického hnutí se datuje do března 1919, kdy se v Miláně na náměstí San Sepolcro sešli Mussoliniho uctívači – veteráni (hlavně členové elitních útočných oddílů neboli arditi), futuristé (Mario Carli a Filippo Marinetti) a zběhlí levičáci (anarchisté, socialisté, odboráři), aby založili organizaci nazvanou Fasci italiani di combattimento, tedy Italské bojové svazky. Šlo o zastřešující organizaci, pod niž spadaly „fasci“ existující v jednotlivých italských městech.
Na podzim toho roku se konaly volby a Mussolini v nich, jak víme, pohořel. Chvíli ublíženě kňoural a uvažoval o hudební kariéře, ale dlouho mu to nevydrželo. Ostatně nebyl na to čas. Itálie ve válce přišla o 670 tisíc mužů, ekonomika málem zkolabovala a lidi drtila dlouho nepoznaná bída. Pro levici to bylo požehnání. Ve zmíněných volbách dostali socialisté 32 procent hlasů a na jaře 1920 zasáhla Itálii vlna „stávkomanie“ (scioperomania) a násilných protestů, z nichž nejvážnější se odehrál nejspíš v Ankoně, kterou na tři dny ovládl zdivočelý dav spolu se vzbouřenými vojáky. Země se potácela na hraně revoluce, slabý stát nedokázal zakročit a spousta lidí už toho měla dost. Mussolini a jeho rváči, kteří slibovali boj s bolševismem, začali najednou mnohým z nich připadat jako snesitelné východisko.
Zdeptané fašistické hnutí znovu nabývalo na síle a autoritu teď sbíralo v ulicích. Nejdřív se „fasci“ pustily do Slovinců v Terstu, poté šarvátky přeskočily do dalších měst na severu. Velká „bitva“ se socialisty – po níž zbylo na zemi po desítce mrtvých z obou stran – se odehrála v listopadu 1920 v Boloni, poté následují další severoitalská města: Florencie, Modena, Ravenna, Ferrara. Fašismus se šířil – k Mussoliniho velkému překvapení – i na venkově, kde si velkostatkáři najímali válečné veterány proti bracciantům. Vláda na to hleděla s pochopením a tolerantní byli i policisté a soudci. Fašistům se ze všech stran hrnuly peníze a jejich hnutí rychle rostlo: za prvních pět měsíců roku 1921 stoupl počet fascií z 88 na 1001 a počet jejich členů z dvaceti tisíc skoro na 190 tisíc. Není divu, že jejich bojové „squadry“ s přehledem vládly ulicím: jen od ledna do června squadristé zničili sedmnáct tiskáren, vymlátili a vypálili 59 lidových domů a 114 dalších socialistických a odborových sídel, rozehnali 119 venkovských burz práce a přepadli 83 zemědělských družstev.
Celé si to vyžádalo několik stovek obětí. Většinu z nich fašisté umlátili obušky, zastřelili nebo sprovodili ze světa příliš velkou dávkou ricinového oleje, který s oblibou – kvůli jeho projímavým účinkům – lili do hrdel svých protivníků.
Celé to vypadá jako geniální strategie, ale chaotický a impulzivní Mussolini spíš improvizoval. Lokální fašističtí vůdci – Italo Balbo ve Ferraře, Dino Grandi v Boloni či Roberto Farinacci v Kremoně – jednali prakticky nezávisle a Mussolini si jen horko těžko vynucoval poslušnost. V srpnu 1921 se proti němu otevřeně vzbouřili a Mussolini vsadil vše na jednu kartu. Složil funkci a dodal, že hra skončila: „Poražený musí odejít.“ Byla to ale jen klasická mocenská figura, kterou dávno před ním vyzkoušel například císař Augustus. Hned v září se v Římě sešel velký fašistický sjezd a Mussolini se nechal slavně – i když s předstíraným zdráháním – zvolit do čela nově založené Národní fašistické strany (PNF). Pád demokracie byl na spadnutí, ale ještě rok dokázala živořit.
Na konci července 1922 věnovala socialistická strana fašistům dárek převázaný parádní mašlí – vyhlásila generální stávku. Mussolini dal vládě 48 hodin na její potlačení a poté se do toho pustil sám. Znamenalo to pouliční bitvy (v Parmě se levice vedená komunistou Guidem Picellim držela pět dní), obsazování radnic, vypalování sekretariátů a napájení protivníků litry ricinového oleje. Otázka už v té době nezněla, jestli Mussolini převezme moc, ale kdy to udělá a jakým způsobem.
V září 1922 Mussolini při projevu v Udine připomněl staré Garibaldiho heslo „O Roma o morte!“ (Řím, nebo smrt!) a v polovině října dohodli fašističtí předáci podrobnosti puče. Začal o půlnoci 27. října obsazováním jednotlivých měst a paralelně vyrazily na Řím ze tří shromaždišť kolony „černokošiláčů“. Oficiální fašistická hagiografie tvrdila, že jich na Řím pochodovalo 300 tisíc, ale nebyla to pravda – bylo jich sotva 26 tisíc, chybělo jim jídlo i zbraně a deptal je studený déšť. Proti nim stálo 28 tisíc dobře vyzbrojených vojáků, jenže nikdo jim nedal rozkaz zasáhnout. Italská demokracie už neměla sílu a řada lidí považovala Mussoliniho za menší zlo než bolševickou revoluci.
Důležitou roli sehrál konzervativní expremiér Antonio Salandra, který spolu s generalitou přesvědčil krále, aby nepodepsal dekret o stavu obležení, jenž by umožnil nasazení armády. Chvíli to vypadalo, že otěže moci převezme Salandra a z Mussoliniho udělá ministra vnitra. Mussolini to ale – s vědomím vlastní síly – odmítl a král poté do Milána vzkázal, že jmenuje premiérem jeho. „Černé na bílém. Ať mi pošlou telegram. Jakmile ho dostanu, okamžitě odletím letadlem,“ reagoval na nabídku duce, a když telegram o půl hodiny později dorazil, dojatě řekl bratru Arnaldovi romagnolským dialektem: „Kdyby tady byl táta!“
Do Říma poté vyrazil – hezky pomalu a triumfálně – vlakem a 30. října krátce před půlnocí stanul v černé košili před králem. „Račte, Vaše Výsosti, omluvit můj úbor, ale přicházím rovnou z bitvy, která se naštěstí obešla bez krveprolití,“ lhal Mussolini. Nazítří král schválil složení nové vlády a nejmladší premiér v dějinách Itálie (bylo mu pouhých devětatřicet) poté do ulic Říma vypustil své fašisty. Vymlátili několik redakcí, seřezali stovky levičáků a na zemi po nich zůstalo sedm mrtvých a sedmnáct zraněných.
