Svobodu slova čeká totéž co řízení auta. Musí přijít pravidla, jinak nás zničí
Každá nová možnost znamená i nové riziko. Platí to také o – dosud právem nedotknutelné – svobodě slova, ačkoli se nám to nelíbí
I svoboda slova musí mít nějaké omezení. Například vyzývat v tweetech k útoku na Capitol Hill není úplně košer. | Profimedia.cz
Jsem absolutistou svobody slova, řekl Elon Musk s ledabylostí člověka, který si příjmení Bach spojuje pouze s barokní hudbou. V rámci řečeného absolutismu oživil twitterový účet Donaldu Trumpovi; předcházející vedení firmy jej zablokovalo poté, co Trump poslal 6. ledna 2021 částečně ozbrojený dav na Capitol Hill, aby zvrátil výsledky prezidentských voleb.
Pak tu máme studentky práv na Yaleově univerzitě, které požadují, aby profesoři během výuky trestního práva nevyslovovali slovo „znásilnění“, protože by se jim (studentkám) z toho mohlo něco stát. Co dělají, když v přednášce o zemědělství padne slovo řepka, které zní v angličtině stejně (rape), nevíme.
Marasmus regulace
Víme naopak, že zde vedle sebe stojí dva diametrálně odlišné postoje ke svobodě slova. Na jedné straně deregulovaný ráj; džungle bez pravidel, z níž – jak doufají Musk a jeho souvěrci – nakonec vyleze cosi přijatelného. Na straně druhé cesta k vylepšení světa vylepšením slovní zásoby. Ona cesta vede přes marasmus byrokratické regulace, napěchovaný potenciálními i reálnými nesmysly – otázky, jako kdo zakazuje, co zakazuje, proč to zakazuje a odkud bere pravomoc cokoli zakazovat, nemají žádné jednoduché odpovědi (a většinou ani žádné slušné).
Naše dosavadní zkušenost proto instinktivně sahá spíše směrem kamsi k Muskovu modelu. Je ideologicky pevnější; je přehlednější, tudíž pochopitelnější, a tudíž snáze respektovatelný než směsice více či méně absurdních pravidel o tom, co kdo kdy smí a nesmí říkat. Historie nám k tomu dává mnoho dobrých důvodů: podstatné omezení svobody slova nikdy nevedlo k ničemu pěknému; naopak jsme si zvykli, že tam, kde se takové svobodě daří, se všeobecně daří dobře. „Nevěříme-li svobodě slova těch, jimiž pohrdáme, nevěříme jí vůbec,“ stojí na Muskově straně nepravděpodobný spojenec Noam Chomsky. Najde-li nějaká myšlenka podporu u lidí tak názorově vzdálených, je zřejmé, že je do našeho povědomí vrostlá skutečně hluboko.
Výjimky z toho pravidla jsou obvykle dobře známé. Člověk se strachem z chemie nesmí jen tak zatelefonovat do školy a tvrdit, že je v ní nachystaná bomba. Firma nemůže prodávat maso z nutrií a tvrdit o něm, že je to maso hovězí. Svědek je u soudu povinen vypovídat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu; bude-li lhát, je pravděpodobné, že bude potrestán. To všechno jsou případy tak zjevné a pochopitelné, že je většina z nás za výjimky ze svobody slova ani nepovažuje.
Vyšetřovatelé amatéři
Kéž by to u toho chtělo skončit; jenže nechce. Krystalický případ popsal na konci ledna britský týdeník The Economist. Nicola Bulleyová byla přes tři týdny nezvěstná, než policie její tělo našla v řece Wyre v hrabství Lancashire. Případ vzbudil silný zájem veřejnosti, ačkoli podobných zmizení jsou v Británii do roka desítky. Sociální sítě bzučely spekulacemi. Šéfka vyšetřujícího týmu řekla, že „nikdy nic podobného neviděla“.
Případ poukázal na jednu z velkých nevýhod internetu: posílení hlasů, které je lepší oslyšet, píše k tomu The Economist, za obvyklých okolností velmi liberální. Poté, co paní Bulleyová nechala své děti ve škole, vzala psa na procházku a zmizela, se virtuálně i fyzicky seběhli samozvaní odborníci na řeč těla a nejrůznější typy jasnovidců; začali zveřejňovat videa s hypotézami o tom, co se mohlo stát. Vyšetřovatelé amatéři z YouTube a TikToku začali natáčet břeh, u něhož Bulleyová zmizela; vyslýchali kolemjdoucí, pokoušeli se vloupat do okolních budov a vůbec dělali všechno, co by dělal každý třináctiletý kluk, kdyby ho kdosi nerozumný vyšetřováním pověřil.
Tady vidíme, jak se nám naše lineární představy o vlivu internetu vymkly z ruky. Možnost sdílet informace v reálném čase? Skvělé. Občanská aktivita? Co může být lepšího, než když lidé nejsou navzájem lhostejní? A přece to zafungovalo právě obráceně: občanská aktivita angažovaných youtuberů přinesla zbytečné utrpení příbuzným oběti a profesionální vyšetřování neurychlila, nýbrž zkomplikovala. Policie byla „zaplavena falešnými informacemi, obviněními a fámami“, což „výrazně při vyšetřování rušilo“, řekla šéfka policejního týmu.
Ztráta kontroly
Sledování na sociálních sítích představuje pro policii docela novou komplikaci. The Economist cituje bývalého policistu Paula Fullwooda, jenž se tím problémem zabývá; podle něho měla dříve policie pracující na případech pohřešovaných osob s novináři nepsanou dohodu o „profesionálním porozumění“. To mimo jiné znamenalo, že policisté novinářům některé informace poskytovali za předpokladu, že se nedostanou na veřejnost. Případ nešťastné Nicoly Bulleyové však patří k těm, u nichž policie ztratila nad tokem informací kontrolu. „Naneštěstí mezi těmi salonními detektivy byli i naši bývalí kolegové, z nichž mnozí se však po mnoho let do blízkosti jakéhokoli závažného zločinu vůbec nedostali,“ říká Fullwood.
Kritici oficiálního postupu tvrdili, že si za zájem youtuberů mohou policisté sami, protože v průběhu vyšetřování zveřejňovali jen málo informací. Policisté ve snaze vyhovět začali pouštět médiím více – například hypotézu o tom, že paní Bulleyová mohla mít problémy s alkoholem – a okamžitě se stali terčem ostré kritiky ze strany ochránců soukromí.
Je možné, že podstata komplikací policejní práce v případech, jako je tento, spočívá v něčem jiném než v zesílení toku informací všemi směry. The Economist uvádí hypotézu, podle níž je na vině snižování stavů strážníků, anglického ekvivalentu české městské policie. Méně strážníků odvádí méně důvěryhodnou práci; lidé tak nejspíš budou hledat informace jinde a často je najdou – ať už je to ku prospěchu věci, nebo ne.
Desítky samozvaných „vyšetřovatelů“ z YouTube a TikToku narušily nepodloženými spekulacemi i naprostým blábolením pátrání po zmizelé Angličance Nicole Bulleyové.
Profimedia.cz
Uvažme nyní, že všichni účastníci trablů okolo případu Bulleyová měli (alespoň zhruba) společný cíl. Představa, jak mohou dosud zaběhnuté věci fungovat, když takový společný cíl neexistuje, je děsivá. Jedním z důvodů oné děsivosti může být fakt, že jsme do jisté míry obětí vlastního uvažování o podstatě slova. Zvykli jsme si, že více svobody při nakládání s ním je vždy dobrá věc, a to nejen ve smyslu intenzivním (co všechno si můžeme dovolit říci nebo napsat), nýbrž především ve smyslu extenzivním (kolik lidí má možnost dané míry svobody využívat).
Ani jsme nemohli jinak. Osvícenský ideál rovnosti všech lidí explicitně brání dělení lidstva na kasty více či méně způsobilých k užívání svobody slova. A přesto je to právě onen ideál, který v jednom ze svých důsledků škodí. Napíše-li autor těchto řádek, který pranic neví o jaderných elektrárnách, že by se mělo postavit více Temelínů, měl by takový hlas mít podstatně menší váhu než, řekněme, tvrzení paní Dany Drábové, která o nich ví, co vědět lze. Ve facebookové diskusi však vypadá obojí stejně. A ačkoli Facebook existuje už osmnáct let, teprve nedávno – když nevědomky pomohl Donaldu Trumpovi ke zvolení prezidentem – jako bychom si uvědomili, že každá nová svoboda, definovaná jako nová možnost, obnáší také své riziko.
Devatenáct kilometrů za hodinu!
Dvacáté století mělo podobně společensky převratný objev v automobilu. Parou poháněné věci jezdily i po silnicích už dříve, ale první benzinový automobil sestrojil Karl Benz v roce 1895. To byla pořádná změna, navíc dobře viditelná; trvalo však šest let, než vůbec kdo přišel se snahou nějak automobil svázat pravidly. První zákon o silničním provozu přijal americký stát Connecticut a jeho jediným ustanovením bylo omezení rychlosti na devatenáct kilometrů za hodinu ve městech a 24 kilometrů mimo města.
Duší prvních silničních zákonů byl na počátku století William Phelps Eno, který vymyslel systém dopravního značení, kruhové objezdy, omezení alkoholu za volantem a takové věci, které dnes považujeme za samozřejmé. Samozřejmé – jistě. Nedá moc práce pochopit, že tuna neposlušného železa je nebezpečná věc, zejména když zabíjí lidi na potkání (i Henry Ford se nechal slyšet, že neregulované začátky automobilismu daly vzniknout nebezpečné džungli).
Potřeba omezit svobodu pohybu (nikoli ve smyslu cestování mezi městy v rámci jedné země či mezi různými zeměmi) byla proto nabíledni. Uvažme však, kolik omezení jsme v rámci ochrany před rizikem – v automobilové dopravě inherentně obsaženém – ochotni bez brblání přijmout.
Absolutista svobody pohybu
Ještě než do auta vůbec nasedneme, musíme mít vestu a trojúhelník a dva páry brýlí (ve Španělsku) a musíme mít dost paliva na cestu k pumpě (Německo). Jak nastartujeme, musíme se držet jedné strany silnice (Angličané prominou). Piktogramy, jimiž bychom jindy pohrdali, nám určují, kdy smíme zatočit doleva a kdy musíme jet rovně. Nesmíme jet tak rychle, jak se nám zlíbí. Musíme se připoutat – dobrovolně se nechat spoutat, rozumějte. Musíme respektovat, že blbeček s podstatně pomalejším autem má právo nebýt vytlačen ze silnice do pankejtu. Kvůli nějakým pitomým pruhům na silnici buď můžeme blbečka předjet, nebo ne; ještě jiné pruhy nás dokonce nutí zastavit, aby před námi mohl přes cestu špacírovat ten nejubožejší tvor světa, chodec.
O tom, jestli mohu jet dál, nebo ne, rozhoduje nějaký úředník skrz semafor. Nechali byste si takhle paternalisticky od někoho řídit život? Myslí si snad vláda, že ví lépe než já, jak mám jet domů? Že se snad lépe vyzná v tom, kde si můžu dovolit jet stopadesátkou a kde musím zpomalit? Kdepak, já jsem absolutista svobody pohybu, mohl by snadno namítnout svobodomyslný člověk zastydlý v poměrech roku 1900.
Takových lidí asi moc není. Pochopili jsme, že je třeba podstoupit veškerá zmíněná ponížení, protože možnost dostat se někam daleko rychleji než dosud (a neriskovat při tom krk) za to stojí. Nešlo to samo ani rychle; první semafor začal svítit v americkém Clevelandu až v roce 1914. Ale nakonec jsme došli k poměrně přijatelnému kompromisu – alespoň soudě podle toho, že dopravní předpisy nikde nikdy nevedly k žádným krveprolitím ani palácovým převratům.
Jsme přizpůsobiví. Riziko plynoucí z rychle jedoucí tuny železa jsme pochopili a zařídili se podle toho. Budeme se to nejspíš muset naučit i u rychle šířené informace; i ona je rizikem. Potíž onoho srovnání je pochopitelně v tom, že regulace, která se na automobilový provoz vztahovala, omezovala do jisté míry „pouze“ svobodu pohybu. Tu chrání americká ústava Pátým dodatkem. Svobodu slova však zaručuje již proslulý První dodatek; to je jeden z důvodů, proč máme sklon vnímat ji staticky, mimo kontext, či „originalisticky“, jak by řekli konzervativní zastánci doslovného výkladu americké ústavy. (Americká scéna se k argumentaci hodí nejlépe, protože tam automobilová regulace vznikla; až v roce 1909 se první Enovy zákony objevily v Paříži, o rok později v Londýně.)
Onen pracný, často otravný proces formálního i obsahového omezování právem uctívané svobody slova nebude nikdy mít ideální výsledek, stejně jako neexistuje ideální silniční zákon. Jeho výsledkem bude svět svázanější, méně bezprostřední než ten, který jsme znali; stejně jako svět automobilů postrádá poetického půvabu koňky. Je to nevyhnutelný paradox pokroku; a také nejspíš jediný způsob, jak omezit rizika bleskové masové proinformovanosti na přijatelné minimum.
