Ze západního světa jako by vymizel pojem „malá vláda“. Ústředním tématem politických debat jsou zase jednou dotace, protekcionismus a státem řízené průmyslové strategie. Také postoj veřejnosti k bohatství samotnému (o lidech, kteří je vytvářejí, ani nemluvě) se již delší dobu zhoršuje. A protože státní intervencionismus hraje v našich ekonomikách stále větší roli, je snadné ztratit ze zřetele klíčovou roli, kterou při vytváření hospodářského růstu a prosperity hrají podniky a podnikatelé.
Rainer Zitelmann, německý historik a sociolog, svému publiku sílu kapitalismu připomíná v knize Jak národy unikají chudobě. Uvádí, jak se Polsko a Vietnam, dvě země, jež ve 20. století zpustošila špatná správa věcí veřejných (a samozřejmě ničivé války), nyní staly příkladem úspěšného rozvoje. Píše to list Financial Times v recenzi, jež je součástí jeho série textů o podnikání.
Uznání Balcerowiczovi
Od roku 1960 zaznamenaly obě země více než pětinásobný nárůst hrubého domácího produktu na obyvatele. Podle některých prognóz by polský příjem na obyvatele mohl v příštích deseti letech překonat tentýž údaj v Británii. Vietnam je dnes jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Zitelmann tvrdí, že úspěch obou zemí je výsledkem toho, že se ony a jejich reformátoři přímo zaměřili na tvorbu bohatství a podnikání.
Poté, co v roce 1989 skončil mocenský monopol polské komunistické strany, stal se ministrem financí nové demokratické vlády Leszek Balcerowicz. Zitelmann mu připisuje velkou zásluhu na počátečním pokroku země. Rychle pomohl stabilizovat inflaci, vytvořil instituce, jako je nezávislá centrální banka a burza cenných papírů, a privatizoval státní podniky. Tyto reformy pomohly připravit půdu rozkvětu individuálnímu i firemnímu.
Ve Vietnamu, kde dosud vládne svého druhu socialismus, je přijímání soukromého sektoru pozvolnější. Poté, co experiment s kolektivizovaným zemědělstvím vedl k nedostatku potravin, se v 80. letech 20. století začaly prosazovat tržní reformy známé jako Doi Moi. Ty umožnily odstranit cenové kontroly, vnitřní celní kontroly a omezení soukromého podnikání.
Obě země kladly při hledání zdrojů bohatství a ekonomického růstu větší důraz na výkon jednotlivce než na vládu nebo zahraniční pomoc. S rozvojem soukromého podnikání se zvyšovaly příjmy a zaměstnanost. Podle Zitelmanna tomu vedle protržních reforem napomohl i pozitivní postoj k soukromým „tvůrcům bohatství“.
Pozitivnější než Západ
Podle Zitelmanna mnozí nepovažovali nárůst nerovnosti v bohatství, který zpočátku přišel s volnějším podnikáním, za něco špatného. Do obou zemí to přineslo dynamiku – lidé v tom viděli příležitost vylepšit vlastní pozici. Zitelmann ve své knize cituje několik průzkumů, podle nichž mají Vietnamci a Poláci k bohatým příznivější vztah než například Američané nebo Němci.
Podle jednoho z průzkumů Vietnamci přisuzují schopnost vytvářet bohatství převážně ochotě riskovat, zvláštním schopnostem, nápadům a pracovitosti. Slovo „kapitalismus“ je spojováno s pokrokem, inovacemi a možností volby, což vede ke stále se rozšiřujícímu okruhu prosperity. Jiný průzkum ukazuje, že postoj k liberálním ekonomickým systémům je v Polsku daleko pozitivnější než postoje většiny ostatních vyspělých zemí.
Nedávná minulost obou zemí – pod autoritářskými vládami, jež své ekonomiky dusily – napomohla jejich obyvatelům přijmout pozitivní postoj ke svobodnému podnikání. Kontrast mezi potravinovými lístky a možností volby se během jediné generace do paměti občanů vepsal hluboko.
Zajímavé je také to, že národy s delší historií soukromého podnikání vykazují negativnější pohled na bohaté. Podle průzkumů, které cituje Zitelmann, si například v Německu lidé spojují bohatství spíše s dědictvím nebo daňovými podvody než s úsilím a schopnostmi. V porovnání s Poláky si Němci také častěji myslí, že bohatí lidé jsou chamtiví a sebestřední.
Reforma lepší než intervence
Zkušenosti z vyspělých ekonomik s nerovností, nadnárodními společnostmi, které se vyhýbají placení daní, a konkurencí ze zahraničí názory na volný trh zkalily. V některých případech tím politici ospravedlňovali intenzivnější státní intervenci do ekonomiky – k níž je tak či onak tlačí rostoucí problémy stárnutí populace, národní bezpečnosti a změny klimatu.
Je možné, že příležitosti ke tvorbě bohatství, které přináší volný trh, zvyšují motivaci jednotlivců své bohatství izolovat (například před daněmi) nebo hledat příležitosti k unfair ziskům, například zneužíváním dominantního postavení na trhu. Reformy, které by energii kapitalismu usměrňovaly lépe, však na to mohou být vhodnější reakcí než snaha byznys omezovat nadměrnými státními zásahy.
Ani Vietnam, ani Polsko nejsou bez problémů, ekonomických či politických. Zitelmannovo hodnocení jejich vzniku je připomínkou toho, čeho může svobodné podnikání dosáhnout, když mu to vlády umožní. Takové připomenutí přichází právě včas.
