Papež František I. strávil coby „poutník míru“ uplynulý víkend v Iráku. V kurdské metropoli Arbílu v neděli odsloužil mši před zhruba pěti tisícovkami Iráčanů na fotbalovém stadionu Fransa Harírího. Harírí byl politik křesťanské víry, jehož v roce 2001 zavraždili kurdští islamističtí bandité.

Papež kázal i v dalších městech Kurdistánu; v Mosulu a Karakoši. V prvně jmenovaném mluvil před ruinami Chrámu neposkvrněného početí, jejž téměř zničil boj s Islámským státem.

Globální šéfkatolík také navštívil hlavní město celé země Bagdád a rodiště biblického patriarchy Abraháma, město Ur. Tam se pomodlil společně s dalšími křesťany, muslimy i adherenty předkřesťanských monoteistických náboženství. 

Přijetí u velkoajatolláha

V sobotu dorazil papež do svatého islámského města Nadžafu, kde jej přijal jeden z nejvlivnějších mužů globálního šíitského islámu, velkoajatolláh Alí as-Sistání. Posledně jmenovaný v průběhu setkání s Františkem souhlasil, že by iráčtí křesťané měli mít možnost žít v pokoji. As-Sistání patří po léta k umírněnému proudu šíitské větve islámu. Přímo vyřčená obhajoba práva na klidnou existenci iráckých křesťanů však od něho zazněla v takto prominentním kontextu poprvé.

Svatý otec tak za nějakých 40 hodin získal u klíčového duchovního vůdce nejpočetnější irácké náboženské (či etnicko-náboženské) skupiny více, než kolik se v zemi povedlo válečníkům a diplomatům za téměř dvě desetiletí. V roce 2003 Američané v čele ad hoc sestavené mezinárodní „koalice ochotných“ z iniciativy prezidenta George W. Bushe Irák napadli a svrhli diktátora Saddáma Husajna. Zároveň tím otevřeli dveře mnoha místním animozitám, na něž nebyli připraveni. Po počáteční euforii, během níž je Iráčané vítali jako osvoboditele, tak proti sobě Američané popudili veškeré veřejné mínění v zemi.

Čas nového začátku

To se odrazilo i na vývoji křesťanské populace v zemi. V roce 2003 žilo v Iráku půldruhého milionu křesťanů, zatímco dnes čítá tamní křesťanské společenství pouhých 400 tisíc lidí. Mnozí z návštěvníků či spoluúčastníků Františkových bohoslužeb a kázání řekli novinářům, že žijí v exilu a na papeže se přišli do vlasti jen podívat; doufají však, že se budou moci vrátit natrvalo.

Pro ty i všechny ostatní, kdo byli ochotni naslouchat, měl papež důležité poselství. „Nepřestávejte snít! Nevzdávejte se! Neztrácejte naději!“ citovala papeže média. „Nyní je čas obnovy, čas nového začátku.“

Západní publikum, progresivně vlažné jak ve víře obecně, tak ve vztahu ke katolické církvi konkrétně, to poselství mohlo považovat za banální. Lze však předpokládat, že pro irácké publikum naopak znamenalo duchovní podporu, jejíž hodnota není v prostředí relativní bezpečnosti a blahobytu Západu automaticky zjevná.

Ona podpora čerpala autentičnost i z papežova příkladu osobní statečnosti. Irák je jedním z nejplodnějších semenišť univerzální islamistické nenávisti a dějištěm častých teroristických útoků. Svatý otec se mezi jednotlivými zastávkami pohyboval vrtulníkem a letadlem, přičemž létal i nad oblastmi, v nichž jsou bandité dosud přítomni, ve smyslu osobním i vojenském. Ve městech pak jezdil buď ve svém papamobilu, nebo dokonce na nechráněném golfovém vozíku. 

Existence má smysl

Shodou okolností je Irák zároveň v plném proudu koronavirové krize. V osmatřicetimilionové populaci bylo ve dnech před papežovým příjezdem denně nově nakaženo pět tisíc lidí (to je pořád dvanáctkrát lepší než v Česku, ale v civilizovaném světě je to hodně). Papež se ve svých 84 letech ani tím nenechal odradit.

Zároveň papežova cesta do Iráku může pomoci i organizaci, již vede. Renomé katolické církve nese nadmíru těžký historický náklad křižáctví, inkvizice, odpustků i válek s protestanty. V 80. letech Františkův předchůdce Jan Pavel II. vylepšil kredit církve svým principiálním antikomunismem; vzápětí však přišly kauzy sexuálního zneužívání a finanční skandály.

František nyní ukázal globálnímu publiku, jak to vypadá, když jeho organizace dělá, co dělat má. Dává lidem naději, že jejich existence, jakkoli obtížná, má smysl. Že na jejich snaze záleží; že Bůh je miluje, chcete-li používat takový slovník. Znamená to pořád totéž.

Kromě toho, že Bůh miluje i Františka samotného, jej obdařil i mediálním talentem. Společné fotografie papeže a ajatolláha, mužů na sklonku podzimů jejich života, jednoho v bílém, druhého v černém, mají potenciál stát se efektivním memem. Třeba takovým, jaký před téměř 40 lety vytvořili podobným gestem François Mitterrand a Helmut Kohl, aby pomohli zacelit rány po jiné strašlivé tragédii.