Psal se ovšem rok 1962 a oním papežem byl Jan XXIII.; sršně vyprovokovalo svolání druhého vatikánského koncilu, jenž přes odpor tradicionalistů přiblížil církev životu ve 20. století. Zachoval tak pro katolicismus jistou dávku relevance pro běh světa, chápou dnes i katolíci sami.

Ale trvalo jim to a trvá i dnes, kdy v Janových stopách kráčí stále zřetelněji papež současný, František (jenž sám Jana před devíti lety prohlásil za svatého). Minulý týden zahájil synodu, na níž bude 360 biskupů, nižšího duchovenstva, jeptišek i laiků debatovat o letitých církevních tabu: celibátu kněžích, svěcení žen a vztahu k ­osobám s „poruchami“ typu LGBTQ. On sám dává najevo, že se řadí k progresivnímu proudu a mírné uvolnění poměrů by uvítal.

Jak už to chodí, dostal za uši od bigotů na obou stranách sporu. V řadách konzervativců dští nejvíce síry a žhavého železa američtí biskupové, kdežto liberálové znějí nejnesmiřitelněji z Evropy, především z Německa.

Papež si však je svých sršňů dobře vědom. „Pokud má svatý Boží lid z celého světa očekávání, naděje, a dokonce i některé obavy ohledně synody, kterou zahajujeme, mějme i nadále na paměti, že se nejedná o politické shromáždění, ale o shromáždění v Duchu; ne o polarizovaný parlament, ale o místo milosti,“ řekl František.

Doufejme, že se neplete. To sice coby papež vlastně ani nemůže – ale nikdy nevíte.