Nehraje se přitom o nic menšího než o účast, či neúčast cca 360 tisíc sněmovních prvovoličů a dalších necelých 400 tisíc voličů ve věku do 25 let. Když k tomu připočítáme voliče v kategorii od 25 do 35 let, kterých je přes 1 200 000, dostáváme voličskou skupinu čítající dva miliony voličů. V minulých sněmovních volbách byla tato věková skupina jediná, kde Babiš s cca čtrnácti procenty prohrál. Skončil až třetí za vítěznými Piráty s 22 procenty a za druhou ODS s osmnácti procenty. Na základě skončených studentských voleb je očividné, že postoje mladých vůči současnému premiérovi se nezměnily. A pokud ano, tak ještě více v jeho neprospěch.

Aby ale celé studentské volby dostaly opravdu reálný smysl, musejí studenti – ale zdaleka nejen ti středoškolští, kterým v mnoha případech ještě není osmnáct – teď opravdu dojít do volebních místností a odevzdat svůj hlas. A s nimi i ostatní mladí lidé. Právě v tom může být a bohužel dost pravděpodobně i bude potíž. 

Různé statistiky a průzkumy dlouhodobě signalizují, že jít k volbám hodlá jen asi třetina mladých lidí. Nakrátko se to změnilo v době vrcholící covidové pandemie. Neschopnost a bohorovnost vlády, nejdéle zavřené školy v Evropě a zbytečné oběti způsobily krátkodobý nárůst vůle jít volit a zúčtovat s touto garniturou. Právě tato nálada táhla vzestup opozičních koalic, a především té pirátsko-starostovské. Odezněním toho nejhoršího se, zdá se, všechno vrátilo k „normálu“. Tedy i podíl odhodlaných mladic a mladíků.

Vysvětlit mladým lidem, že jít volit je cool, rozhodně nebude jednoduché. 

Třeba proto, že oproti roku 2017 ztratili jasný maják v podobě Pirátů. Ti sice kandidují, ale spojením se STAN rezignovali na originalitu a autentičnost, která jim minule parádně zafungovala. Nakonec překvapivá plichta mezi PirSTAN a Spolu ve studentských volbách to jasně ukazuje. A kontrastuje s výsledkem studentských voleb před čtyřmi lety. Piráti tehdy triumfovali mnohem jednoznačněji, když získali skoro 27 procent před druhou TOP 09 s necelými šestnácti procenty a třetím ANO s 10,5 procenta. 

Dalším důvodem je absence široce přijaté a sdílené kampaně k posílení volební účasti. Tu obvykle nevedou kandidující politické strany, ale občanské iniciativy, které do nich zapojují influencery. V Česku jsme takovou kampaň zažili před volbami 2010. Byla kontroverzní, ale efektivní a v nebývalé míře zvedla ze židlí mladé. Těžila z ní hlavně nová a neokoukaná TOP 09 v čele s Karlem Schwarzenbergem. 

Zpětně lze jen litovat, že takovou mobilizační schopnost v tu nejméně vhodnou chvíli ztratila iniciativa Milion chvilek pro demokracii. Té se podařilo dotlačit ke spolupráci pět opozičních stran. To byl její velký úspěch. Zároveň to ale byla i její labutí píseň. Jako tragické se jeví rozhodnutí Mikuláše Mináře odejít od „chvilkařů“, založit novou stranu a jít s ní do voleb. Nejenže tento plán absolutně ztroskotal, Minářův odchod především paralyzoval celou iniciativu, neboť ji připravil o nejviditelnější tvář a sebral jí velkou část její image. Iniciativa sice nerezignovala a právě nyní organizuje celostátní kampaň k nabuzení antibabišovských voličů, její mobilizační potenciál po Minářovi je ale mnohem nižší, než mohl být a než by bylo třeba. 

Apel na mladé voliče evidentně zůstane na koalici Pirátů se STAN a koalici Spolu. V posledních dvou týdnech půjde o jednu z největších výzev, které před nimi stojí. Obě koalice to dobře vědí.