Mluvit v době šestnáctiprocentní inflace o zvyšování DPH je od Zbyňka Stanjury samozřejmě dost riskantní, protože to vyvolá protesty a je to docela pěkně využitelné těmi, kvůli jejichž způsobu vládnutí se o zvedání daní nyní mluvit musí.

Takovou exministryni financí Alenu Schillerovou s jejími výkřiky o devastování střední třídy zdražením léků, knih a sunaru lze odbýt snadno odkazem na to, že kdyby nerozdávala miliardy covidové pomoci kasinům a vysoce ziskovým automobilkám, mohli jsme si diskusi ušetřit.

Každopádně Fialova vláda svými daňovými úpravami už stihla snížit daňové příjmy zhruba o třicet miliard a ministr Stanjura připouští, že když o těch třicet miliard zase jiné daně zvednou, nebude to porušení slibu vlády, a zejména ODS, nezvyšovat celkové zdanění.

Jenže problém je složitější. Každé zvýšení daní se někoho dotkne, a pokud už si ho fiskální situace vynucuje, musí si vyjasnit váhy, jakými různé skupiny obyvatel zatíží, aby ty tento krok vnímaly jako v mezích možností spravedlivý.

A dopředu je nutné říci, že patnáct procent lidí s nejvyššími příjmy někde nad dvojnásobkem průměrného platu tu díru v rozpočtech už opravdu nezalepí, protože jejich přímé odvodové zatížení je i v mezinárodním srovnání velmi vysoké. Zatímco u těch podprůměrných je výjimkou, že by kromě minimálního pojistného platili jakoukoli příjmovou daň díky odečitatelným položkám na osobu a její rodinné příslušníky. Přestože konzumují nadproporční část veřejných služeb, včetně penzijního zabezpečení.

To samozřejmě nejde o miliardáře, jejichž zdaňování je specifické, neodehrává se přes daň z příjmu a nikde na světě se mu moc nedaří. Vidět je to třeba na našem expremiérovi z čela tuzemských miliardářských žebříčků, jehož devatenáctitisícová nedávno vyměřená penze odpovídá odvodům zhruba prodavačky v Lidlu.

Je proto naprosto v pořádku, když je trochu spravedlnosti do systému vnášeno zdaněním základní spotřeby. Z tohoto pohledu je skutečnost, že naše snížená sazba DPH patří k nejvyšším v Evropě, naprosto opodstatněná.