Některým čtenářům se možná vybaví jméno socialistického politika Josého Zapatera, který zemi na Pyrenejském poloostrově premiéroval v letech 2004 až 2011. Zapatero proslul tím, že namísto závažných ekonomických nebo imigračně-bezpečnostních problémů řešil jiné věci. Tak kupříkladu zavedl sňatky párů stejného pohlaví, několika činy zrušil dlouhodobý smír, který si po zkušenostech občanské války a diktatury dohodly dříve znesvářené části společnosti, nebo se míchal do řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Mezitím kvapem stoupala nezaměstnanost a země směřovala k bankrotu státního rozpočtu. 

Zapatero skončil neslavně: pod tlakem klesající podpory se rozhodl již neobhajovat svou pozici. Ani to však socialisty (PSOE) nezachránilo a dostali na frak tak jako dosud žádná jiná španělská vládnoucí strana. 

A teď střih o desetiletí. Druhá dekáda 21. století přinesla Španělsku nejen pokračování ekonomických potíží a drastický růst nezaměstnanosti mladých lidí nad padesát procent, ale také zcela proměnila strukturu španělské politiky. Nespokojenost a populismus slavily úspěch. Do parlamentu se vedle tradičních socialistů a lidovců dostalo mnoho nových stran a došlo i k roztříštění tradičně silných regionálních formací. Fenoménem se stali ultralevicoví, vypjatě environmentalističtí a antiglobalizační Podemos a na opačném pólu pravicoví populisté z uskupení Vox. 

Kupředu levá a genderová

Právě v té době se socialisté znovu dostali k moci. V červnu 2018 dosavadního lidoveckého premiéra Rajoye vystřídal generální tajemník PSOE Pedro Sánchez. Po následných opakovaných předčasných volbách sestavil Sánchez vůbec první koaliční vládu od obnovy demokracie v sedmdesátých letech.

Kromě PSOE jsou v ní zastoupeni ultralevičáci z Podemos. Díky nim, ale i samotnému premiérovi, jehož kurz trefně charakterizuje název jeho knihy Manual de resistencia (myšleno proti „neoliberálnímu kapitalismu“ a za „postkapitalistickou společnost“), je tento kabinet nejen nejlevicovější vládou v historii Španělska po pádu diktatury, ale zřejmě i v celé současné Evropě. 

V tomto duchu také vládne. Dobře vidět je to na zpřísnění pravidel pro uzavírání pracovních smluv. Španělsko mělo, jako země silně podléhající sezonním výkyvům v zaměstnanosti v oblasti cestovního ruchu a zemědělství, vysoký podíl úvazků na dobu určitou. Vládní koalice prosadila jejich drastickou redukci a místo nich zavedla smlouvy na zkrácený úvazek dotované ze státního rozpočtu. Země také uzákonila právo nechat si už od šestnácti let změnit pohlaví v registru obyvatel, a to bez lékařské zprávy či hormonální léčby. A jako první na světě zavedla placenou nemocenskou pro ženy s těžkým nebo bolestivým průběhem menstruačního cyklu. 

Kvótované, ale nezaměstnané

Nejnovějším hitem je však vládní návrh zákona o rovnosti pohlaví. Pokud jej schválí parlament, bude v zemi platit řada genderových kvót. Dotknou se vládních funkcí, kde každé pohlaví získá právo zastávat minimálně čtyřicet procent, a dále kandidátních listin stran pro všechny typy voleb, kde bude platit zásada „stejného počtu žen a mužů“. Kvóty ale mají zasáhnout i do byznysu. V privátních firmách, konkrétně v akciovkách s minimálně 250 zaměstnanci a ročním obratem přes padesát milionů eur, bude každé pohlaví zaujímat alespoň čtyřicet procent managementu. A to vše již od roku 2026, a v některých případech dokonce už od poloviny roku 2024. 

Premiér Sánchez předložený návrh okomentoval slovy: „Jestliže zastupují polovinu společnosti, polovina politické i ekonomické moci musí být rovněž v rukou žen.“ Je otázkou, jestli to tak opravdu vidí prostí Španělé, kteří často řeší úplně jiné potíže, ne nepodobné těm v Česku – tedy zdražování všeho, především energií. A samozřejmě i problémy způsobené velmi liberální přistěhovaleckou politikou, která mimo jiné ohrožuje cestovní ruch v řadě důležitých přímořských letovisek. Proto kromě odporu pravicové opozice svůj údiv nad prioritami premiéra vyjádřili i někteří představitelé koaličních Podemos. 

Jih míří na sever?

Genderové kvóty našly svůj domov na severu Evropy. Jestli ho najdou i na jihu, brzy ukážou hned dva volební testy. Už za dva měsíce budou Španělé volit místní a regionální zastupitelstva. Důležitější však budou prosincové sněmovní a senátní volby. V nich je zatím favoritem opoziční Lidová strana (PP), vedená novým lídrem, galicijským senátorem Albertem Núñezem Feijóem. 

Rozdíl mezi PP a PSOE se momentálně pohybuje v rozmezí tří až sedmi procent, když první získává 30 až 33 a druhá přibližně 25 až 27 procent. Pro formování nové vlády ale bude důležité i to, jak dopadnou vládní Podemos, kteří mají zatím podporu mezi deseti a dvanácti procenty, respektive opoziční pravicoví populisté z Vox, již si udržují přízeň čtrnácti až patnácti procent voličů. A samozřejmě i hlasy odevzdané nejrůznějším regionálním stranám.