Smrt na železné oponě

Musel to být hrůzný pohled. Na zváleném kusu kukuřičného pole ležel zakrvácený osmnáctiletý Hartmut Tautz, občan Německé demokratické republiky. Měl pokousaný obličej, zranění na spánku, na zátylku měl staženou kůži i s vlasy. Ostré psí zuby mu vykously kus masa také ze stehna.

Začátkem srpna 1986 se Tautz u Bratislavy pokusil uprchnout do Rakouska. Chybělo mu už jen asi 20 metrů, když ho dohonili Roby a Ryšo, speciálně vycvičení psi československé Pohraniční stráže, a téměř ho skalpovali. Když k němu dorazili dva mladí pohraničníci – vojáci základní služby, sténal bolestí. „Hilfe, hilfe,“ prosil o pomoc. Ale vojáky více zajímalo, jestli východoněmecký „narušitel“ neměl při pokusu o útěk parťáka, a prohledávali okolí. Do nemocnice byl Tautz převezen až téměř za půldruhé hodiny.

Teprve pak se mu dostalo odborné lékařské pomoci. Pozdě. Zraněním podlehl. Ze zápisu ze soudní pitvy vyplývá, že mladík zemřít nemusel – pokud by byl včas a správně ošetřen.
Hartmut Tautz nebyl jediným občanem NDR, který se před listopadem 1989 pokusil na území tehdejší Československé socialistické republiky překonat železnou oponu a dostat se do západního Německa či do Rakouska. A nebyl jediný, kterému se to nepodařilo a zemřel nebo byl vážně zraněn a následky si nese dodnes. Takových lidí byly stovky. Dodnes za to nebyl potrestán žádný z odpovědných velitelů či náčelníků, natož někdo z nejvýznamnějších komunistických pohlavárů. Několik pohraničníků bylo naopak za hrdinský zásah proti „narušitelům“ odměněno. Až později byli obviněni tři prostí vojáci a jeden nižší důstojník. Soudy vynesly dva tresty podmíněné a dva nepodmíněné.